Pohledem z jedné lóže

Zdeněk Hanka » Blog » Pohledem z jedné lóže
30.9.2019, Zdeněk Hanka

Stává se vám to také? Možná až tehdy, kdy se dotkneme mrazivého Času a kdy se vší vážností si potřeseme rukou s tou chladnou a netečnou bytostí za hranicemi našeho světa. Tehdy snad jedinec pocítí nutkání podělit se o chutě toho báječného pokrmu, zvaného život. Někdy lahůdka, jindy hořká pilulka – po níž se ale mnohdy udělá lépe. 

Snad se tedy mohu podělit o některé z nich. 

Měl jsem neobvyklé nápady v každé etapě. Místy mohu být v té věci konkrétní, jindy věc zvážím, avšak pouze do míry, abych neoslabil pravdivost. Souhlasíte? 

Nová doba hučela jako úl, nabitý novým včelstvem. Šumivé víno vonělo v každém doušku vzduchu a každý se usmíval na každého, jako by mu chtěl právě teď říct něco fajn. Humor, čistý a nezraňující kapal z každé věty. 

Vstoupil jsem tehdy do ředitelny jako lékař, který má pevnou vůli, ambici a odhodlání vést zdravotnické zařízení ve prospěch dané populace, obory, které jsou potřeba, technikou jaká je na výši doby, vrcholnými a dedikovanými profesionály a především však, a to na prvním místě, eticky. Pokud to všechno lze zvládnout a ekonomicky se v daném překotném prostoru udržet reprodukovatelnými, pak je vyhráno. A tady se dotkneme mé prazvláštní krevní skupiny. Chtěl jsem tehdy, mimo jiné, zavést unikátní zdroj příjmu. Provokativní, takový který vzbudí zájem, který může mít vášnivé příznivce stejně jako pohoršené odpůrce. Teprve vznícená diskuse motivuje, hledá a nalézá a otvírá prostor pro růst. 

V té době se na nové české scéně objevil časopis životního stylu Playboy. To je ono. Zašel jsem tehdy za řídícím manažerem a předložil mu svůj návrh.

„...a vy byste přímo doprostřed naší centrální střechy umístili obrovitý neon PLAYBOY. Věřím, že taková reklama svítící červeně do noci nad celou jednou částí Prahy, by pro vás svou hodnotu měla. A my bychom si chtěli instalovat vnitřní počítačovou síť. Tak mě napadlo...“

Prohlížel si mě chvíli, pak se začal do kníru usmívat a mohu říct, že od toho okamžiku jsme se stali přáteli. Skvělý parťák a od té chvíle on byl pro mě Ivan a já pro něj Zdeněk. 

„Kdepak,“ zamítl můj nápad, „podívej, je tady jedna společnost, která nám dluží. Dost. Prostě dluží. Já jim řeknu, aby to vaše zařízení vybavili počítačovou sítí podle vašich představ. A bude to vlastně od nás. Na střechu vám nic montovat nebudeme. Tady to bude pro nás lepší bonbon. Budeš ale muset jezdit na akce Playboye. Jestli ti to tedy nebude vadit...“

„Když o tom tak střízlivě uvažuju, hmm. To by mi asi, jak už se tak znám, vadit nemělo...“

„Bankety, reprezentační večírky, rozumíš, golfové turnaje, playmates, Mariánské lázně, co ti budu povídat,...“

„Myslím, že to jaksi přečkat lze a nějak se s tím vyrovnat.“

„A kdokoli ti strčí před obličej mikrofon, řekneš, že Playboy podporuje moderní zdravotnictví. Svými slovy. Playboy to totiž nejsou jenom plážové kočky. To je životní styl moderního muže. Je to motor a zdravá životní esence gentlemana. A my dobře víme, že zdravotnictví je neviditelná osnova, od níž se, koneckonců, odvíjí všechno. Ty možná potřebuješ zdravotnictví z druhé strany, ale my všichni smrtelníci chceme mít pevné nohy.“

Přibližně v tomto tónu se neslo naše velmi přátelské jednání. Plácli jsme si, my jsme přesně podle slibu získali počítače na tehdejší nejvyšší úrovni a já jsem velmi rád a upřímně pomáhal upřesnit, čím Playboy skutečně jest. 

Vyprávění přesto míří jinam.

Jednou jsem tak seděl doma před televizorem, mohlo být půl desáté, předvánoční čas. Na stolku borová větvička, večerní čaj, vedle na malovaném talířku pak linecké pečivo s vanilkovými rohlíčky a podvečerní klid. Vtom zazvonil telefon.

„Co děláš?“ na pozadí jsem slyšel ruch společnosti, která se dobře baví.

„Bez fantazie. Televize.“

„Ale já tě potřebuju tady.“

„Podávají se jahody máčené v čokoládě? Chápej, jinak nikam nejedu.“

„Potřebuju tě jako doktora. Hoď něco na sebe, vezmi si fidlátka a budu tě čekat nahoře v hotelu Fórum. Jeď rovnou, auto ti dole zaparkuji chlapi u vchodu.“ Zvážněl jsem a pozorně se poptal, co je předmětem obav, tak abych mohl zasáhnout cíleně, neodkladně a efektivně. Nevěděl jsem ještě, kdo bude mým pacientem. 

Večer švihem biče nabyl jiný scénář. Pochopil jsem z daných skutečností, že čas na žerty není, jsou onemocnění, která mohou mít velmi fulminantní průběh. Hnal jsem auto ulicemi Prahy, abych přijel na místo co nejdřív. Tehdy mě přivítali muži u vchodu a odvezli přímo do nejvyššího poschodí hotelu a tam mě vzal Ivan stranou. 

„Ivane, s akutní laryngitidou není sranda. Jdeme.“

„Taky se tomu nesměju. Máš všechno?“

„Mám. Mám pro něj všechno s sebou.“

„Počkej, oběma. Oba dva to mají. A ve Státní opeře je pozítří velký vánoční koncert. Celá vláda.“ Jména svých dvou velkých pacientů smlčím z důvodů profesionální kurtoazie, přestože věřím, že oba by mi rádi prominuli. Přesto dbám nepsaného pravidla bílých plášťů.

„Pojď.“

Seděli v apartmá a třebaže se snažili usmívat, bylo vidět, že jim především není dobře. Kromě toho bylo zřejmé, že cítí odpovědnost za obrovský závazek v podobě koncertu. Jsme ale lidé a pozlacené hlasivky také mohou akutně onemocnět. Jenže u těch pozlacených se to nepromíjí. Stál přede mnou Mistr a v křesílku seděl druhý. Hleděli na mě s důvěrou jeden, druhý i třetí. Já jsem věděl, že v těchto dvou případech musím sáhnout po léku intravenózním. Hned teď, věc byla akutní. Kdo z příštích návštěvníků slavnostního koncertu mohl tušit, že oba dva hlasy jsou mimo kondici, jen dva dny před vystoupením, které bude přenášet televize a naslouchat mu celý národ. 

Vyptal jsem se na podstatné a už si připravoval výkon. Skutečné kovové zlato jsem hrdle nespařil, přesto jsem nepřehlédl skromnost, ochotu podrobit se pokynům, vlídnost a přátelské naladění srdce, tak jak to vídáme jen u těch největších mezi námi. 

„A mým úkolem je, abyste byli nejen v pořádku, ale abyste mohli zpívat. Mám pravdu?“

„To je naše představa,“ zahvízdalo mu v hrdle a já tedy tím pádem jen volně parafrázuji, nehvízdaje.

„Tak jdeme na to. Posaďte se, já vám trochu změřím tlak, poslechnu si vás. Budu pár věcí potřebovat.“ Ta slova byla myšlena mně samotnému. Velmi citlivě jsem podal do žíly potřebný lék, k němuž se sahá spíše výjimečně a očekával výsledek. Tváří se mu proběhl ruměnec, horkost a volnější vydechnutí. Ten velikán světových jevišť se nepatrně usmál a drobně přikývl. 

„A teď vy.“ Pokračoval jsem v tažení. Vitální funkce, otázky, intravenózní podání. 

„Ano, je to znát, ano, ano.“

„Já tady zůstanu s vámi a budeme to hlídat. Pak ještě vás oba dva chci vidět zítra třikrát. I když se to bude lepšit, chci si to pohlídat. Tady je můj telefon, kdyby se něco změnilo. Kdykoli. Tak i tak. A teď můžeme na chvíli vydechnout.“ 

Víte, tázající se čtenářko a zvídavý čtenáři, ano, je to jiné. Nešlo o pacienty z kartotéky a já jsem bezesporu tu odpovědnost cítil velmi živě. Svým zákrokem jsem si byl, pochopitelně, jistý, leč v daných souvislostech jistou nervozitu připustit musím. Vždyť kromě toho všeho Státní opera je do poslední lóže vyprodaná dlouho dopředu. 

Ten večírek, kde byli přítomni všichni ti, kteří ve veřejném životě, kultuře a showbusinessu něco znamenají anebo tehdy v té opojné době znamenali, byli na místě. Nálada byla spontánní, bujná a současně profesionálně kultivovaná, bavil jsem se do určité míry taky, třebaže ne tak uvolněně, jako ti ostatní. 

„Tak mě tady máte znovu. Jak to vypadá?“ Tehdy místo přímé odpovědi nasadil mohutný tón. Jistě, tón tam byl, ale výšky si rozpustile výskly a pokud jde o hloubky utekly někam oknem na dlažbu a zatoulaly se poplašeně do pražských ulic. 

Procedura pokračovala, pocit byl výjimečný. Jistě si možná řeknete, že organismus má pro lékaře pokaždé tytéž parametry a možná někdo usykne, že je řada specialistů, kteří se soustředí právě na zdraví vrcholných osobností. Jenomže já jsem byl řadový pediatr, který navíc prošel školou novorozenců a ten respekt mě rozbušit srdce mohl. 

Nová návštěva nová kontrola, nová dávka a znovu a pak ještě. 

„Takže dnes večer, Mistře. Ano, a vy taky. Zkusíte nasadit?“ Podíval se jeden i druhý na mě, potom na sebe a teď to přišlo. V apartmánu hotelu Fórum se zachvělo zdivo, čistý plný tón v plné barvě a rozsahu zaburácel, až mi to vlasy sčesalo dozadu. A pak už pokusně pčišla árie. Sedla, zněla, musel jsem zadržet dech. Přiznám, že jsem naměkko, byl,... no, dobře, dobře, jenom tak trochu naměkk. Jenom trochu, říkám, vždyť jsem přece taky profík, jenom v jiném oboru. 

Ten druhý hlas, a já zůstávám diskrétní, byl taky plný, znělý a jasný, ale nemohl jsem přeslechnout jistou obavu, založenou spíše psychologicky. Není divu. Ten večer bude Státní opera plná smokingů s lesklými klopami, motýlků a kalhot s lampasem po straně. Vedle nich pak nádherné dámy s náležitou evropskou tradicí klasické hudby, nad jejichž sedadly bude plout jemná vůně drahých parfémů.

Získal jsem ten večer čestné místo v lóži přímo nad jevištěm, myslím, že nejlepší v sále. Nejvyšší politikové té doby, kteří seděli vedle mě, a často na horších místech, se tázavě dívali jeden na druhého a pro jistotu mě uctivě zdravili. (Kdo ví, kdo ten chlápek je.)

Věděl jsem podle programu, kdy přijde na forbínu můj první pacient. Mačkal jsem palce, jak jen to šlo. Dirigent České filharmonie nasadil taktovku, orchestr spustil známý úvod a Mistr to rozbalil. Naplno, mohutně, velkolepě, čistě, perfektně! Odshora dolů a zdola nahoru, jako když bije zvon. A ještě jeden part. A pak ještě jeden. Potlesk duněl sálem a asi nejsilněji od dvou dlaní v čestné lóži. Kdo to ale mohl vědět. Snad jsem jen udivil ty politiky vedle sebe.

Pak se stalo něco nečekaného. Stále běžela první půle programu. Byl čas pro part mého druhého pacienta. Mé tvrzení lze doložit, šlo o akci veřejnou, ale já si ponechám své tajemství do míry, za níž už se lékař nevydává. 

Dirigent, rovněž světového jména, nasadil, spustil takt a orchestr začal hrát. Tedˇ,... teď... co to? Co se to děje? Zneklidněl jsem. Proč nenasadil? Napřímil jsem se v sedadle a hleděl dolů na jeviště. V hotelovém apartmánu to šlo! Vím, že srdce se rozbušilo nejen mně. 

Opět taktovka, opět tóny a – ticho. To není dobré, tady to není dobré. Selhal jsem! Bože můj, já jsem selhal! Co jsem to jenom...? běželo mi hlavou.

Dirigent, profesionál do posledního tónu v těle, odklepal, zklidnil vlnu nepokoje a nasadil do třetice. Bylo to tam! Sedlo, to, znělo to, bylo to tam, jistota si znovu našla svou palubu. Skvělé, skvělé, úžasné! Lidi tehdy tleskali vestoje, to vím přesně. Pak se rozešli na přestávku do noblesního prostoru foyer Státní opery. Korzovali, zatímco já jsem běžel přímo do zákulisí.

„Kampak, kampak, pane? Sem nemůžete!“

„Já jsem jejich lékař! Prosím, pusťte mě, já tam musím.“ Podívali se na sebe uznali, že je to ostatně možné a já jsem vyhledal svého posmutnělého pacienta.

„Teď vám něco musím říct!“ začal jsem bez obalu a přímo, „to, čeho jste se obával, se stalo. A to je výborná zpráva! Ano, ano, protože už se to prostě ve druhé půli stát nemůže, protože prostě už se to stalo. To je moc dobře. A vy navíc víte, že ten hlas tam je. Vy to víte stejně dobře jako já a jako ti diváci! Už se to jednoduše nestane a teď nasadíte až to zaduní přes celý Václavák.“

„Myslíte?“

„Kdepak,“ smál jsem se, „nemyslím, já to prostě vím! Tak to je a bude. Jděte tam v klidu.“ Troufl jsem si ho poplácat po rameni jako starého kámoše ze školy a vystoupal zpět do své lóže. Tou dobou se už vznešené páry vracely na svá místa a světla jemně pohasínala. 

Nastoupil i on na jeviště. Úvodní taktovka, první tóny a nástup. Perfektní, přesný, vybroušený, křišťálově čistý, precizní. A jel dál. Part skončil, lidé povstali a dlouho tleskali. Vždyť jsme lidé a všichni jsme zranitelní. Kromě toho nezapomínejme, že v každém člověku té doby bydlela šťastná nálada nového slunce nad celou zemí. Tleskali, tleskali, tleskali, provolávali ovace. 

Tehdy se oba dva muži obrátili čelem k čestné lóži nad jevištěm, kam zamířil i jas reflektoru a oba dva se hluboce a dlouze uklonili jednomu pediatrovi, který tleskal jak o život. 

Co si diváci mysleli, těžko říct. Já jsem tomu ale velmi dobře rozuměl. 

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?