Hrát v kapele

Zdeněk Hanka » Blog » Hrát v kapele
29.9.2019, Zdeněk Hanka

Je to jako fontána živé vody nebo ještě lépe jako číše vína pod večerní subtropickou oblohou. Mluvím o hraní v kapele. Samozřejmě, já moc dobře vím, že v tom malebném kraji uprostřed Evropy rostou noty z každé meze a zpěv se nese nad poli, lesy, v hospůdkách, kolem ohňů, nad střechami a zní i pod nimi. Takže se chci podělit jen o to, co vlastně známe téměř všichni. 

Hrát ve skupině, v orchestru, v hudebním tělese, v kutálce a ve šramlu společně s dalšími muzikanty je magie duše. Nějakým šťastným řízením se mi přihodilo, že jsem od samých svých prvních nadechnutí byl muzikou obklopen. V době, když mi bylo okolo pěti let, hovořím teď o takzvaném Zlatém motolském umělcově období, dostal jsem v těch krystalicky průzračných časech dětské housličky, akordeonek, trumpetku, všechno k osahání a svobodné produkci. Vložený gem zůstal už napořád. Později jsem měl tu čest učit se hrát na cimbál přímo u pana Jaroslava Čecha, legendy Hradišťanu a osobnosti v oboru nepřehlédnutelné. Nevyužil jsem ten potenciál, jak jsem měl. Jenomže vrtošivého kluka v teplácích na kole a vysoko v koruně třešně disciplínou spíš odrazujete. Škoda, vyčítám si to dnes, stejně jako pravděpodobně mnozí z vás v podobné situaci.

Rozhodně jsem ale nenechal upláchnout možnost hrát hned v několika kapelách. Učarovala mi na určité nevýznamné období černá elektrická basa bez pražců, elegantní placka, která při mých etudách duněla zdivem domů. A to je množné číslo. 

Prvek, který mám na mysli, spočívá ve společném zamýšlení se nad výsledkem, hledání výrazových prostředků a pak stavba celého hudebního díla.  Všichni pak vědí, co mají hrát a už to šlape a endorfiny ze společného rytmu a melodie zaplavují duši. Nebudu daleko od pravdy, když efekt na vnitřní naladění srovnám s výbornou čokoládou, jistou opilostí, jarním obluzením láskou, báječnou nakažlivostí a neodbytnou zdravou závislostí. 

Pokud jsem teď už zjevil důvody svoho nadšení, pak je potřeba, abych do ruky vzal mandolínu. Na jejích osmi strunách jsem v naší kapele sekal synkopy. Nějak jsme se dali dohromady na chmelu. Tehdy jsem přihazoval šestkou - na chmel se vozí kytara. A pravím, že je naprosto nezbytně nutné pro zdravý psychomotorický a metafyzický vývoj hudebně stiženého jedince, aby hrál se stejně raněnými bytostmi v chmelové umývárně. Akustika je nenapodobitelná. V jiné sestavě jsme se proslavili ve veřejné umývárně v Tatranskej Lomnici. Asi je už všechno jinak, dávno pohlceno časem. Tam by architekti hudebních síní měli hledat klíč. Tehdy na chmelu jsme vytvořili seskupení ve složení akustická šestka, pohádková dvanáctistrunná kytara Horst Lederer s aristokratickým plným tónem varhan, kontrabas, bluegrassové banjo a housle. Energie, šťáva, síla a v tom skrytá i lehká revolta té doby. 

Později jsme skutečně pravidelně cvičili a dosáhli jisté úrovně. Právě tehdy jsem do ruky vzal mandolínu, její zvonivě břitký tón k tomu žánru patřil. Ti kluci byli vlastně ve věku mého staršího bratra, ale tím, že jsme navštěvovali všichni totéž gymnázium, mohli jsme se vypracovat tak, že jsme mohli vystupovat i v Malostranské besedě nebo na Smíchově. (Pokud jde o bratra, spolu s ním jsem založil nezávislé hudební těleso o dvou členech s cílem vtrhnout na největší stadiony. On ovládal zejména sekci perkusí v podobě široké situační palety modifikovaných předmětů. Skladby tohoto hudebního tělesa The Rotters nikdy nepřekročily práh našeho pokoje. Vím, že maximální péči jsme věnovali podobě loga, jak by se dnes řeklo.) Vrátím se však ke skupině zmíněné výše. Tehdy kralovala skupina Greenhorns a my jsme měli tu čest jejich vystoupení tu a tam prokládat těmi našimi. Na tyto spektákly jsem nosil jasně žluté semišové kotníkovky, které jsem už pak nikdy na nikom ani v žádnem obuvnictví neviděl. 

Pro nás byli Greenhorns pochopitelně absolutním vzorem a těšili jsme se na každou příležitost, kdy jsme se s nimi mohli na jevišti potkat. Poznali jsme je jako rozesmáté sympaťáky, kteří nás brali jako sobě rovné a nás to těšilo.

Praha byla tehdy malá tak, že se vlastně všichni nějak znali. Jedni byli viditelnější, jiným ambice zůstaly v poloze snů, ale hrát jsme chtěli všichni. Tak či onak, každý si odnášíme dál do ukázněnějších let vzpomínky, nad kterými se pak usmíváme. 

Dnes těžko vyvolám souvislosti, ale nějakým řízením jsme zkoušeli i v bytě u Antonína Hájka z Rangers, přesněji v bytě jeho maminky. Milounká drobná paní to byla, laskavá bytost z pohádek. Přinesla nám voňavou bábovku, jak se na starou školu sluší. Miroslav Horníček v Dobře utajených houslích vyjadřuje charakteristiku takové nádherné paní pojmem cukřenka. 

Právě tak se nějakým nepochopitelným řízením dostala k nám domů na delší dobu kytara Radka Tomáška z Rangers té doby.  Pamatuju si, že byla neobyčejně lehká a měla krystalicky čístou barvu tónu.  Nevím už proč, nevím ani kdo ji k nám doručil a po několika týdnech opět odejmul. Vyluštění tkví pouze v té skutečnosti, že mezi všemi panovala přátelská nálada, ničím nezastíněná. 

Hrát v kapele nese v sobě tajemno nesdělitelného opojení. Ten společný rytmus a týž nápěv v právě onu vzácnou vteřinu, tvořený všemi muzikanty současně, probouzejí žádost i její uspokojení. Slyšet toho vpravo i vlevo a živě do celé stavby přispívat, to navozuje stav podobný horečce a uvolňuje působky štěstí. 

Pak už jen lze lehce přikývnout slovům z písně skupiny ABBA Thank You For The Music.

A tady přichází zvláštní perla, která vysvětlí všechno nejlépe a beze zbytku. Záznam živé hudební seance Kisses on the Bottom. Celá nahrávka za to stojí. Nabízím ji zde proto, abyste se spolu s poslechem zahleděli do tváří osobností ve studiu Capitol tehdy v březnu 2010 při jejich hře. V jejich výrazech je to vytržení patrné. Do studia spolu s Paulem McCartneym vstoupili mimo jiné i Eric Clapton a Steve Wonder, ke klavíru usedla Kanaďanka Diana Krall.  Věřím, že zaplavíte srdce i duši působky, zvanými hudba.

 

Malá technická poznámka. Oficiální celková nahrávka v délce něco přes padesát pět minut byla rozdělena na pět částí. První část je uvozena sympatickým slovem Paula McCartneyho při odhalování hvězdy v legendárním chodníku v Los Angeles. Paul později vyjádřil přání druhou část nahrávky zablokovat. V jisté podobě by byl i tento záznam dostupný. Byl dokonce jednou v plném rozsahu uvolněn v televizním vysílání Public Broadcasting Services v rámci cyklu Great Performances v září 2012.  Mám za to, že i vím, proč předmětnou část Paul McCartney stáhl, šlo nejspíš o vyjádření, která měla povahu reklamy. Přesto samozřejmě respektuji Paulovo přání a zůstaneme pouze u plně dostupných čtyř částí. 

1. část

2.část (neobsazena)

3. část

4. část

5. část

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?