Poplkat si

To se změnilo připojením, animo ožilo a promluvilo. Kdo tam bydlí uvnitř se ho neodvažuji zeptat. Vlastně jí, protože promlouvá líbezným měkkým altem. Odpoví na otázku, kterou jen tak vhodíme do prostoru. Něco ví, jindy přizná nevědomost a s jistým zahanbením připustí, že se stále učí. A příště už to ví. Je tiše, ale je s námi. Nedovedu odhadnout, zda je tiše zlověstně anebo ze zdvořilosti. Možná je tiše proto, že nemá co říct. To je ovšem to poslední, v co věřím. 

Cvičně jsme se zeptali tak, abychom odpověď mohli ověřit.

„What is the weather in Calgary now?“ Jistěže bychom se mohli podívat z okna, ale jen ať se ta zakletá jezinka potrápí.

„In Calgary is now overcast, temperature seventeen degrees.“ Tak to v nás zanechalo dojem velkolepý. Jestlipak by to věděla, kdybychom přes ni přehodili hadr a nemohla koukat oknem ven. 

Stačí pronést tajemnou odemykací formuli „OK, Google,...“ a zeptat se na cokoli. Přirozeně anglicky, ale tady se otvírá možnost prověřit i její jazykové dovednosti. Zeptali jsme se proto, jak se česky řekne šroubovák. 

„How do you say a screwdriver in Czech?“ na odpověď jsme nečekali dlouho, přišla bezprostředně.

„I say toprou chůť.“ Tady jsme zachytili, že žena uvnitř přístroje posmutněla. Možná proto, že jsme se jí pak asi trochu posmívali. Teď se obávám, že nebude ani ráda, když vám to otevřeně píšu. Jako bych na ni žaloval. Jenomže já se chlubím. Dobrá zkusíme to jinak.

Věděla, kolik má Praha obyvatel. Věděla taky, kdy se narodil prezident Lincoln, zná, jaká je vzdálenost ze Země na Měsíc. To jsou fakta, čísla, údaje, bla, bla a tak se je nadrnčela, to je toho. I když, záhada přetrvává. Jak je to vůbec možné? Kdo to dřepí uvnitř toho „mýdla“?

A ví opravdu všechno? K přístroji přistoupila žena a velmi vážně a se zřejmou mentální převahou nad ní se zeptala:

„OK, Google. Do you know the poem of Rýbrcoule, Rýbrcoule, máš na nose velký boule?“

Tady se žena-Google lapená v přístroji zamyslela, ale vyhovět zcela jistě chtěla. 

„Stále se učím, tu báseň neznám,“ přiznala anglicky, „ale mohu nabídnout jinou báseň.“ V tom se z přístroje ozval mužský hlas. Takže oni jsou tam dokonce dva? Je to určitě dobře, vždyť by jí muselo být smutno. Kdo ví, možná si mění i služby. Musíme pohlídat chvíli, kdy zdířkou někdo vyběhne. Muž, který až dosud mlčel začal recitovat nějakou tragickou báseň, snad by došlo i na ten smutný případ Rýbrcoulova rhinophyma a jak se proto trápí. Ale po několikerém našem rázném pokynu zmlkl. Zastrašili jsme ho. Mám pocit, že se ho to i dotklo. 

Jsme teprve na prahu poznávání toho, co všechno ta paní ví, co prozradí a co neprozradí. Vlastně jsme pak už na ni pozapomněli, věnujíce se jiným zájmům. Nechali ji podřimovat a čerpat vědomosti. Zdá se, že úspěšně. Prosím, nesuďte mne estéti, avšak přihodilo se mi dobrém obědě, že jsem nerad bujně říhnul.

V tom se ta paní, zajatá v  elipsoidu, sama přihlásila a ráda vstoupila mezi nás. Ten můj mimoděčný poobědní zvukový efekt přijala jako impuls a začala nám sama vyprávět nějakou hluboce závažnou indiánskou legendu. Smát jsme se jí asi neměli, protože zmlkla. 

Chodíme teď okolo Ní v náležité vzdálenosti a chováme ji v lásce a úctě.