Cheese Must Go On

Nedaleko odtud se tyčí Cooper’s Hill, jehož dramatické proporce se staly už před dávnými časy hozenou rukavicí nápaditým dobrodruhům se soutěživým duchem. Kopec, o němž zde vedu řeč, měří po spádnici asi dvě stě metrů, což by nemuselo udivit, pokud bychom zamlčeli, že úhel sklonu místy dosahuje až sedmdesáti stupňů, jde o velmi strmý svah. Běh po spádnici se blíží volnému pádu, při kterém se nohy jen náhodně dotýkají terénu a vzápětí to může být libovolná část řítícího se těla. Hlava, rameno, chodidlo, dlaň, záda, pak skluz po zadku, opět kotrmelec, následovaný saltem a to vše v rychlém sledu. Takový úprk shora dolů trvá okolo dvanácti sekund. Po rovině by se takto nikdo nedokázal rozběhnout, v případě Cooper’s Hill ochotně vypomůže gravitace.

Nejde o samoúčelný běh. Ve hře je přibližně čtyřkilový kotouč Gloucestershirského sýra. Závodníci se ženou za pochoutkou dolů a někdy vítězí sýr, jindy kandidát, letící za vítěznou trofejí a za oceňujícím článkem v novinách.

První zmínka o této běsné soutěži pochází z roku 1826. Ovšem už také tento záznam se odvolává na minulé ročníky. Ti skutečně první letci nad sýry a pod sýry tedy známí nejsou. 

Úkol závodníci nemají snadný. Nejdříve se musí na kopec, připomínající spíše útes, vydrápat. Jsou-li nahoře a pořád mají dostatek dechu v plicích, seřadí se podle pokynu vrchního kustoda, kterým je Master of Ceremonies. V jedné linii startuje obvykle dvacet závodníků a jejich celkový počet osciluje okolo jedné stovky.

Pak přichází start. Zdivočelé sýry se spustí svahem po neochočeném terénu a rozzuřeně směřují přímo dolů. Za nimi v dlouhých, těžko řiditelných skocích, plují účastníci. Mohou dosáhnout děsuplné rychlosti až sto dvacet kilometrů za hodinu.

Pokud sezóna proprší a květnový závod je zmáčený deštěm, bahnivé postavy se koulejí svahem, jsouce k nerozeznání od sýrů. Je-li naopak rok suchý, pak jsou všichni důkladně otlučení ze všech stran. Každý rok se napočítá okolo třiceti více či méně vážně zraněných. Z toho důvodu se trať začala obestavovat balíky slámy.

Ta tradice bez přerušení přetrvala dokonce i válku, třebaže v modifikované verzi. Koulelo se dřevěným kotoučem a v zájmu autentičnosti se dovnitř vložil kousek sýra, velikosti ořechu. 

Teprve rokem 1997 byla tradice přeťata. Úrazů se ten rok nasbíralo celkem třicet tři, takže už příští rok leželo na svahu posmutnělé ticho. Nevydrželo však dlouho. „Ať se sýry koulí spádnicí dál“ – letělo od domu k domu. Oficiální instituce však závody už pořádat nechtěly. Místní obyvatelé tradici obnovili, ale už bez požehnání někdejších pořadatelů, spíše s jejich vlídnou tolerancí. Tím se sice snížil počet pohotovostních ambulancí, neboť organizování zůstalo v rukou dobrovolníků, přesto legendární koulení sýra se postupně opět rozběhlo jako mohutná řeka a dnes dál láká blouznivce, ztřeštěné výtržníky a nádherné blázny z celého světa na to velkolepé zápolení se zemskou gravitací a nezkrotným bochníkem sýra. 

A hlavní výhra? Gloucestershire sýr!