Servis až za hrob

Zdeněk Hanka » Blog » Servis až za hrob
14.9.2019, Zdeněk Hanka

Připravenost je základem úspěchu. To i v případě, kdy zachránce není právě v kondici. Počítá se i snaha.

Pravidelně vychází bulletin adresovaný záchranářům a pohotovostním lékařům. List obyčejně obsahuje také doložený případ, který z nějakého důvodu stojí za zaznamenání. Možná to je ta část, která je nejčtenější. Rád se podělím o jeden takový případ.

Zapřáhl jsem svou obrazotvornost do postroje a nechal ji jít svou cestou, kudy mě vedla. Scénu vám proto přehraju, nechť poslouží jako blyštivý příklad obětavosti a empatie.

Vracel se ten chlápek z hospody a motal se ztěžka, jak už to v těchto dramatických chvílích bývá. Chvílemi si hlučně zpíval, vybíral prudký kopec – jak se mu jevila rovná vozovka. Cvičil krok, jaký užíváme při bruslení do zatáčky, pak zase předklonem v ostrém běhu vyrovnával pád na čelo. Po nabytí rovnováhy sám sebe pokáral:

„Bille, muhu... musíš po-ma-loun-ku...“ a opět vykročil krokem námořníka, to aby se silnice těsně před ním nevztyčila a nebacila ho do lebky. V jedné ruce chránil ještě nedopitou láhev, ze které si notně přihnul, to aby mu Johnnie Walker pomohl kráčet zpříma. 

A tam se to stalo. V příkopu vedle silnice spatřil mršinu dikobraza. Bill se zastavil, kymáceje se dopředu a dozadu a snažil se zaostřit na nebohé zvíře. Tady je třeba si představit horkou letní noc a zvíře, které spí svůj věčný sen už třetí den. Nad dikobrazem se vzášel hustý oblak much, možná ve snaze nebožáka probrat k životu, jen nevěděly jak na to. Neměly školení, zatímco Bill ano. Nejdříve je odháněl rukou, ale ty se hned vracely a teď hrozilo, že se Bill svalí přímo na dikobrazího nebožtíka. Tomu Bill kroužením paží zabránil. 

„Hello,“ pronesl nad zvířetem, „my name... hey you! My name is... well, my name...“ svou řeč proložil mocným táhlým říhnutím a opět se chopil slova, „... can you hear me, buddy?“ Dikobraz ale patrně trucoval a nechtěl dát najevo, že informaci přijal. „My name is Bill, and I’mgonna to helpya...“ To potvrdil mocným lokem z láhve a opět vyrovnal pád. 

Sklonil se nad hlodavce a hleděl mu do tváře. Pak naznal, že když whisky pomůže jemu, musí být prospěšná i nehybnému zvířeti. Polil ho živou vodou značky Johnnie Walker, což kupodivu odehnalo mouchy, ale dikobraz nenaznačil žádné nadšení, neposmutněl, ani se nerozveselil, možná byl uražený.

„Smrdíš.“ Zašeptal Bill někam do míst, kde čekal ucho a svůj poznatek stvrdil říhnutím. Dikobraz tu invektivu přešel nevšímavě. „Já vím, je ti taky tak blbě jako mně. Já jsem Bill a znáááám tu... no,... první pomoc!“ 

Bill měl zcela určitě snahu rozběhnout masáží srdce a smrdutého nebožáka navrátit zpět do života. To si nějak pamatoval z kurzu. Jenomže žádná z těch figurín tehdy neměla ostny, jak si tak na to vzpomínal. Ještě uvažoval o masáži lahví, místo toho si ale raději loknul. Stejně už zbývalo jenom na dně. 

Ráno se Bill probudil přitulený kamarádsky ke svému novému ostnatému příteli, který mu odměnou zanechal do rukávu zapíchnuté tři ostny. Ty si Bill ponechal zaťaté do rukávu jako doklad svého hrdinného a obětavého skutku. Dikobraz však ani po záchranné akci nejevil známky života. Snad ještě jen o trochu víc smrděl. 

Bill se chtěl přesvědčit kolik je hodin, ale to mu dopřáno nebylo. Kde jsou jeho hodinky se matně rozvzpomenul, když jimi platil tu láhev. Svého mrtvého přítele-dikobraza nechal být, když tak trucoval, a vydal se k domovu. Měl dobrý pocit ze svého zásahu a doma mohl snadno vysvětlit, že ho cestou domů zdržela resuscitace.

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem