La Liberté éclairant le monde

Být v New Yorku a nevstoupit na ten ostrov s hrdou a velkolepou Sochou svobody, je jako být na severu Kanady a nevidět polární zář. Ta socha budí respekt a současně člověk lépe porozumí americké hrdosti. Pojí se k ní několik zajímavostí, o které stojí za to se podělit. Mohu ale svěřit i několik osobních zkušeností a prohřát tak malé vyprávění člověčinou. 

Byl jsem tehdy v New Yorku sám, moje návštěva se pojila se studijním pobytem. Coural jsem tedy Velkým jablkem jako sólista a chtěl vidět všechno. V Battery parku jsem se postavil do fronty, v jejímž čele jsem zaznamenal, že právě odtud se dostanu lodí na ostrov a k soše. Když jsem přišel na řadu, asistentka u stolku mi začala připínat na prsa závodnické číslo, chlapík vedle ní listoval nějakým seznamem a dvakrát se mě ptal na jméno a to bylo podivné.

“Nemám vás tady. Účastnil jste se už vloni Protestního běhu za zákaz kouření?” Po vyjasnění a odnětí čísla jsem přešel pár kroků k lodi, která mi málem ujela.

Francie, jsouc hrdá na svou svobodomyslnost, chtěla na přelomu osmnáctého a devatenáctého století ocenit přátelství ke Spojeným státům americkým, které Deklarací vyhlásily dne 4. července 1776 svou nezávislost. Zákonnou normou tak skončilo otrokářství a země se přihlásila ke svobodné demokracii. Myšlenka, věnovat mladému geopolitickému celku takový dar, byla proto na spadnutí. V pomyslném slosovacím bubnu se míchalo několik návrhů, až byl přijat mnohoznačný a krásný návrh Fréderica A. Bartholdiho. Už jen sám takto pojatý symbol Svobody, jejíž róba byla odvozena od římské antické historie, mohl přemostit věky a naznačit tak nadčasovost.

Dílo se rodilo pomalu a je třeba uvést, že velmi důvtipně. Snad si někdo může pomyslet, že socha, stojí-li jednou na svém místě, nikam neodejde. Je ale třeba vzít v úvahu povětrnostní podmínky na otevřeném moři, byť v blízkosti přístavu. Byl zvolen měděný plášť, překvapivě tenký. Samotná socha, nepočítáme-li výšku piedestalu, měří čtyřicet sedm metrů a měděný plech, který soše propůjčuje její ladný tvar, měří přibližně dva a půl milimetru. Ještě jinak. Kdyby socha měřila čtyř metry a sedmdesát centimetrů – výška rodinného domku – pak měděný plech by měři pouhou jednu čtvrtinu milimetru. 

Znamená to, že uvnitř je socha dutá a přesně v negativních profilech kopíruje odraz vnějšího tvaru. Pak ale musí čelit větru dujícího od moře a každému počasí v zimě i v létě. Sama by takto stát a obstát nemohla. Bartholdi se tehdy spojil s o dva roky starším Gustavem Eiffelem a ten spolu se svým kolegou Mauricem Koechlinem, takto konstrukčním inženýrem, zamyslel nad tím, jak problém výkyvů, roztažnosti a smršťování materiálu vyřešili. Eiffel navrhl pevný pylon, obtočený schodištěm. Z něj vybíhají ramena, částečně pohyblivá. Ta jsou zevnitř přinýtována k měděnému plášti řadou flexibilních kovových pásků. Tím je umožněna Soše svobody jistá, leč  omezená pohyblivost. Jejich důmysl ale šel ještě dál. Aby se zabránilo korozi a únavě materiálu ve spojích, každý z nich je izolován vrstvou šelaku a chráněn azbestem. 

Socha svobody vznikala postupně. Některé jednotlivé díly, jako je pochodeň a později hlava, se představily francouzské veřejnosti při příležitostí významných výstav. Tento nápad jednak získal ještě širší podporu a také přinesl peníze pro pokračování v díle. 

Dne 28. října 1886 v počtu tří set padesáti jednotlivých dílců konečně dorazila budoucí socha lodí z Francie přes Atlantik do New Yorku. Symbolika je velmi výmluvná. V tóze římských bohyň  třímá vysoko nad hlavou v pravé ruce pochodeň. Ta jednak v metafoře hlásá svobodu a kromě toho vítá ty, kteří v novém světě hledají uplatnění a své životní kotvy. Zamýšlel jsem se několikrát nad emocemi, kterými procházeli přistěhovalci koncem devatenáctého století. Evropané, mezi nimi také hojně Češi a Slováci, připlouvali na zámořských lodích přes rozlehlý oceán, nevědouce, co je čeká. Blížili se po dlouhé dobrodružné plavbě k pobřeží, zbaveni všech kontaktů s domovem. Možná brzy ráno zahlédli na obzoru první šedivý pás pevniny. A v čele, na jednom z ostrovů, nejdříve malá tyčinka vzdálené sochy. Tak jak se blížili, rozhodná, elegantní a ve své nehybnosti hrdá socha nabývala svého tvaru. Drží vysoko zářící pochodeň a vítá tak nové Američany. Loď pak sochu míjí, houká cestou do přístavu a lidé na ni hledí do výšky plných devadesáti metrů. Museli mít vlhké oči, které možná zakrývali rozšafným smíchem. 

V levé ruce svírá tabulku, symbolizující Deklaraci s datem "JULY IV MDCCLXXVI". (Hmm, tabulku? Jen ta sama měří přes sedm metrů na délku a více než čtyři metry na šířku). Kromě toho jí okolo nártů leží přeťatý řetěz s okovy, značící konec otrokářství.

Za poznámku stojí skutečnost, že podle dohody Francie měla uhradit stavbu a dopravu sochy do New Yorku a americká strana pak měla postavit piedestal. Jeho konstrukci také nelze podceňovat. Vždyť socha sama váží okolo dvou set dvaceti pěti tun a její ukotvení musí přetrvat věky. Sbírka finančních prostředků na počátku trochu zaklopýtala. Teprve vlastník listu New York World novinář Joseph Pulitzer slovy: “…nebudeme čekat na milionáře.” Spustil mohutnou vlnu zájmu a Američané přispěli částkou, která převýšila potřebnou sumu..

Ještě přece jen jednu zajímavost, když už jsem se tak rozběhl. Socha svobody má řadu kopií po světě. Přesněji tam, kde Spojené státy americké jsou vnímány jako země svobody a demokracie.

Jedna stojí na poměrně podivném místě v malé osadě Visnes. Je to vesnička na ostrově Karmøy na západním břehu Norska. Právě tam je snad proto, že v oblasti leží zdroje mědi, z níž je slavná socha vytvořena.

V Paříži stojí hned tři a není to jistě překvapivé. Vždyť celá myšlenka a umělecká realizace přišla z Francie. Ta nejznámější se vypíná nad Seinu z Île aux Cygnes, tedy z Ostrova labutí. To je ta  romanticky francouzská poetika.

Stopu dánského města Billund mají děti v podobě stavebnice LEGO oblíbenou téměř na celém světě. To je jistě pádný důvod k tomu, proč Socha svobody stojí i tam, vytvořená z bílých kostiček LEGO.

Město Webster, v americkém státě Massachusetts, má také svou Sochu svobody. Pokud by se snad někdo domníval, že se o ní mluví málo, pak důvodem může být název jezera, na jehož břehu se tyčí. A přitom je to tak prosté. Původní název jezera zní jednoduše: Chargoggagoggmanchauggagoggchaubunagungamaugg. Co? Opravdu?

Las Vegas by nebylo kompletní a tak své, kdyby nemělo také svou Sochu svobody. Město hříchu chová, jsouc obklopeno nehostinnou pouští, celou řadu nečekaných objektů. Nalezneme zde Koloseum, pyramidy, Eiffelovu věž, celý výjev z italských Benátek, na stropech vidíme modrou oblohu. Římské „mramorové sochy v lasvegas-style” se pohybují a promlouvají. Třebaže zde platí – Co se stane ve Vegas, zůstane ve Vegas – vyzradím, že pod „newyorskými” mrakodrapy je samozřejmě i Socha svobody.

A Rio de Janeiro v Brazílii má svou Sochu svobody rovněž. Je zhotovena z niklu a tu snad lze považovat na nejautentičtější, protože, podle toho, co jsem se dočetl, na ni položil ruku skutečně sám Bartholdi. 

Po světě svou pochodní míří k nebi přibližně kolem dvou stovek Soch svobody. Myslím, že to tak je dobře.

K přístavu, z něhož odplouvala loď k ostrovu, jsem došel tehdy pěšky, protože jsem to tak chtěl. Očichat a ohmatat si New York naživo. Mluvit s pouličními obchodníky, vidět, jak žije město, které nikdy nespí. Prošel jsem celou Broadway, nakoukl tam i onde, smekl před domem, v jehož portálu se naposledy vracel domů John Lennon a pak dál čínskou čtvrtí až na samotnou výspu Manhattanu. To se podepsalo na výšlapu do sto padesáti čtyř schodů a co hůře, pak cestou dolů. Lýtkové svaly vibrovaly, ale cožpak bych si to mohl odepřít?

Tam nahoře v korunce, jsem se nechal vyfotografovat dvěma turistkami. Jaké bylo mé překvapení, když asi po třech hodinách na mě narazily znovu v Central Parku. Existují náhody nebo to jen New York je plný překvapení?

... a jako malý bonus jsem přiložil i stereo-foto, které se objeví po kliknutí na fotografii vlevo nahoře. Když se Vám podaří zaměřit pohled tak, že obrázky vlevo a vpravo splynou do jednoho, budete se cítit jako byste byli přímo na místě.