Potěší to každého

Zdeněk Hanka » Blog » Potěší to každého
25.5.2019, Zdeněk Hanka

To jsou ty momenty, kdy člověk ze sebe udělá naprostého blbce. Myslím, že jsem už dříve na několika místech v rámci tohoto fejetonového povídání se čtenáři zabrousil tam, kde jsem vystoupil v roli dokonalého blbce. Vidíte? A už jste chyceni a už se těšíte.

Secesní budova pražské podolské porodnice je úžasná hned z několika důvodů. Předně je to architektonicky promyšlené umělecké dílo z ateliéru profesora Rudolfa Kříženeckého. Areál byl otevřen roku 1914, avšak Ústavem pro péči o matku a dítě se stal v roce 1951. Budova je bohatá na celou řadu stavebních pozoruhodných a důvtipných prvků a je navíc obklopena  arboretem s vzácnými dřevinami. Tím podstatným je však zcela jistě vlastní „náboj“. Tady mám na mysli nejen špičkovou technologii, ale především erudici všech odborníků, ať na poli mateřské části nebo novorozenecké. Tedy, to bychom měli. 

Pokud jsem nepřímo naznačil, že do budovy lze vstoupit mnoha různými více či méně skrytými vchody, pak už zbývá jen zvednout oponu a poučit se, jak může člověk ze sebe udělat blbce. 

Jedním ze zmíněných postranních vchodů, jsem si tu a tam krátil cestu na lékařský pokoj. Když jsem to ráno vešel do krátké chodby, míjel jsem dveře do sklepních prostor. A tehdy jsem spatřil, jak podél dveřního rámu jemným pramínkem uniká kouř. 

„Je ráno,“ pomyslel jsem si, „to zcela jistě tam od noci něco doutná. Požár!“ Jistěže jsem nemeškal a vyběhl jsem do poschodí, abych spustil akci a rozdělil úkoly. 

„Prosím, vy, zavolejte hasiče, vy obtelefonujte oddělení a sály. A vy, pojďte se mnou dolů, nebezpečný živel musíme dostat promyšleně pod kontrolu.“

To už mě skupina sester následovala po úzkém postranním schodišti, zatímco minimaxu jsem se zmocnil sám. Kouř se odvíjel a linul zpoza sklepních dveří stále. Klíče nebylo třeba dlouze hledat, protože všechno mělo svůj řád. 

„Je třeba otvírat pomalu,“ radil jsem, „protože musíme zamezit tahu.“ Cítil jsem, že jsem muž na svém místě. „Vy si stoupněte stranou,“ udílel jsem pokyny a sám jsem se hodlal vrhnout do plamenů.

Pomalinku jsem otvíral dveře, ale oheň na mě žádný nebafnul. Kouř tam však nepopiratelně byl. Až teprve mým „zásahem“ se mohl svobodně rozběhnout po krátké chodbě a podívat se na schodiště.

Myslím, že jsem zaslechl v srdečném smíchu utopené slovo: 

„Vole,“ dočkal jsem se i výkladu, „to je pravidelná sanace. Takže teď se to musí udělat znovu.“ Dobrácké poplácání po rameni a rozesmátá skupinka se rozešla za prací. Já jsem tam zůstal stát jako nefalšovaný blb s minimaxem v ruce, to abych ho v tichosti vrátil na své místo.

 

Pokud se ještě vrátím do pozlacených časů mládí, rád vytěžím příhodu ze španělské pláže. Tou chci očistit mou horlivou aktivitu z příběhu předchozího. 

Naše dcerky byly tehdy malé a tak jsme s sebou vezli předměty, tradičně spojované s rekreací u vody. Mezi nimi také rakety na pinkání a s nimi lehký molitanový míček pro dětský plážový tenis. Šlo o dvě růžové raketky, v nichž namísto výpletu byla napnutá průhledná folie s vymalovanou palmou. 

Pojďme však do vlastní arény. 

Lidé odpočívají na lehátkách, všichni jsou zdravě líní, jedinou starostí zůstává jestli mojito, margaritu či rovnou tequilu añejo. Vtom z úžasné vzdálenosti zprava podél příbojových vln přibíhá děvče, možná devítileté. Zřetelně je vyděšené a křičí ve strachu o život. To bylo podivné, protože nikdo ji nepronásledoval. Tedy nikdo na první pohled. Lidé si začali sedat, aby drama zaznamenali hned od začátku. Děj se však odvíjel tak rychle, že než se některý z hostů posadil, dívenka ho už míjela, běžíc dál a dál. 

Když se přibližovala k našemu ležení, zaznamenal jsem, že ji pronásleduje obří sršeň. To už ani nebyl hmyz. Byla to šelma v letu, zrůdného rozměru, vrčící bestie se žlutými a černými proužky. Patrně se to zvíře vykrmilo v Africe a muselo přeletět Gibraltar nebo se dostat na starý kontinent s nákladní lodí. 

Vymrštil jsem se jako diblík na péro – nezapomínejme, že hovořím o čase dávno minulém – uchopil jednu z růžových raket a přesným zásahem ťal ten děsivý vzorek z oblasti entomologie. Přitiskl jsem ho průhlednou folií do písku a s povděkem kvitoval, že dívenka mohla s ulehčením vydechnout. Zpět na svou pláž se ale bude muset dostat asi autobusem.

Teď jsem ovšem hleděl na to sršnisko, lapené do písku pod tuhou průhlednou blánou. Vrčelo, bručelo, vrtělo se a lidé okolo vytvořili uctivý kruh. Teď se zvíře začalo zavrtávat do písku a vím jistojistě, že mě chtělo potrestat. Zmizelo v písku a já jsem tušil, že odněkud vykoukne, najde si mě a zrůzní mi tvář. Vyžádal jsem si druhou raketku do páru a tou jsem hrábl pod tu první. Jen jsem doufal, že mezi nimi spolu s pískem ulpí i ta bestie. Ulpěla. Drnčela, jako elektrický motorek a pořád mě neměla ráda, to se pozná.

Vibrující soustavu raket, mezi nimiž jsem v zajetí držel rozzuřený velehmyz, jsem donesl až k příboji a tam držel pod hladinou, ponechav slanou vodu vniknout mezi obě raketky. Vrčelo to ještě víc, ale já jsem držel. Přestalo to vrčet, já jsem stále držel. Kdoví? Pak už to doopravdy nevrčelo – já jsem ale držel. A raději ještě držel.

Jen považte, jaké slávy jsem dosáhl. Kráčel jsem pak podél mladých usmívajících se maminek, vypínal jsem  hrudník, trochu nazvedl ramena, zatahoval břicho a nebale korzoval pláží. 

 

Znemožnil jsem se ale v jiném případě, což už bylo v Kanadě. A servíruju ho hned teď.

Na paletě mých zaměstnání nalezneme i práci „muže pod křídly“ na mezinárodním letišti v Calgary. To znamenalo starat se o zavazadla, nakládat a vykládat je, řídit letištní vozidla, také tlačit na tyči boeingy a airbusy, oranžově světelnými ukazateli dávat znamení pilotovi a také dbát na to, aby se v prostoru před letadlem nehromadilo smetí, které by mohl motor nasát. 

(Drsnou epizodu vztahující se k možnému nasátí člověka a tedy následné tvorbě džemu, jsem vložil do Partitury pro srdce. Zde prohlašuji, že právě ta lapálie na samém okraji tragédie se mně skutečně stala. Oproti literární postavě se zachránce ve skutečnosti jmenoval Matthew.)

Zde teď mám na mysli jemnější příběh, v němž rád sehraji roli roztomilého pitomce. 

Proti mně stál veliký a tlustý boeing a já jsem byl tím, kdo mu oranžovými světelnými ukazateli měl povolit nebo nepovolit start k zaoceánskému letu. Jenomže já jsem zahlédl asi patnáct metrů před velkým strojem poletující papír. Poučen, ihned jsem rázně zkřížil své svítící tyčky – nevím, jak je pojmenovat česky – proti pilotovi a se vší přísností tak zamezil odletu. Běžel jsem pro ten poletující papír, nacpal prozatím do kapsy a chtěl se vrátit před nos letadla vysoko nade mnou. Právě v té chvíli se ale odněkud přihnal jiný papír. Ten už mohl být dvacet metrů před letadlem. Kdo však může vědět, kam vítr tento odpad zanese? Rozběhl jsem se pro něj, abych zachránil desítky lidí před jistou havárií. Motory už bzučely svou předstartovní horečku a já jsem se rozběhl pro papír třetí. Do kapsy a zpět před pilota. Ale copak můžu stroj nechat vzepnout se k oblakům, když se před něj přikoulel papírový kelímek? Nemohu! Zkřížit oranžové „Marshal Wands“ a striktně zakázat start. Kapsa jedna i druhá jsou napěchované odpadem. Oh, teď už snad mohu! Ne, ne, pořád ne. To zlovolný skřet nechal zadout vítr, který mi přivál do cesty pořádný kus novin. To tak! Ohrozit cestující a posádku? Nikdy. Noviny šly do zadní kapsy. 

Inu, běhal jsem takto před mohutným letadlem do všech stran, cpal odpad do kapes, utíkal zpět před pilota, abych mu opět odepřel start. 

Konečně byla plocha volná. Podle čestné zvyklosti, jsem pilotovi zasalutoval a pak na něj v elegantní křivce namířil ukazovák a prostředník. To je znamení, že mu přeju šťastný let. 

Kdo mohl vědět, že mezitím dostal pokyn z věže, že teď už musí před sebe pustit další dvě letadla. Tím se zaoceánský let opozdil o plných dvacet pět minut a mohl jsem jen držet palce cestujícím, aby případný spoj v Evropě chytili. 

Kapitán letadla, když kroutil hlavou, se smál, či spíše řehtal a pak si vložil čelo do dlaně. To jsem dobře viděl. A pak čekal téměř půl hodiny, zatímco já jsem se tiše odšoural se svými napěchovanými kapsami směrem k popelnicím.

Užaslý pozemní personál, který mé počínání pozoroval, pak tvrdil, že nic z toho nahrabaného odpadu nebylo předmětem jakéhokoli ohrožení. 

Kdo ví? Prý jedině snad, kdyby si motory vysály všechno to smetí přímo z mých kapes. 

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?