Jediný rozdíl mezi mnou a šílencem je,

Zdeněk Hanka » Blog » Jediný rozdíl mezi mnou a šílencem je,
11.10.2019, Zdeněk Hanka

V tomto případě je nutno začít uprostřed. Možná i slova do vět měl bych sázet tak, aby skrytě sdělovala víc, než jen prostou informaci. Vstupuje k nám totiž Salvador Domingo Felipe Jacinto Dalí i Domènech, Marqués de Dalí de Púbol. 

Přesněji, nahlédnu pouze na některé z bezpočtu jeho zářících faset, které po sobě zanechal na své cestě životem. Bezesporu měl dotyk s Nebem, který ho osvobozoval od myšlení sevřeného v kleci očekávaných konvencí. Doširoka otevřel bránu obraznosti a mohl se tak stát surrealistou par excellence. 

Ostatně, už jméno samo nabízí námět k přemýšlení. Jeho starší bratr se jmenoval právě Salvador. Ten se narodil v roce 1901, ale jako batole zemřel na střevní infekci 1. srpna 1903. Právě tehdy, jak praví historik, byl počat jeho mladší bratr, který přišel na svět za devět měsíců po bratrově smrti. Ten na ztracený plamínek života navázal a převzal s ním tedy i bratrovo jméno. Součást jména Dalí získal po svém otci, katalánském právníkovi a příjmení Domènech po matce. Pokud jde o Domingo, zajímalo mě, zda 11. května 1904, kdy se Dalí narodil, byla skutečně neděle. Tedy nebyla, byla to středa. Své tvůrčí zázemí nalezl pak na zámku Púbol, odtud přišla konečná větev jména.

Jeho tvorba může štěpit názory těch, kteří jeho dílo posuzují. Ano, proč ne? Ať se štěpí. V každém případě jeho dotek štětcem na plátno je zcela výjimečný a nikdo Dalímu nemůže upřít vrcholné mistrovství, vyhnané k dokonalosti. Nelze se ale zajisté domnívat, že jeho vyjadřovací rejstřík začal právě rozpouštějícími se hodinami, Salvador Dalí malířství vystudoval na Colegio de Hermanos Maristas. 

Měl jsem možnost navštívit muzeum Salvadora Dalího v St. Peterburgu na Floridě a tu možnost jsem si nenechal ujít. Už stavba sama vypovídá o architektonickém kroku daleko za hranice všednosti. Právě tam jsem se poučil o umělcově růstu a postupnému přiklonění se k surrealismu. Nejdříve bezprecedentně zvládl techniku a na jeho skicách je patrné, že jí dosáhl. Teprve pak, přes různá tvůrčí období, jak to bývá, dospěl k vyjádření okolního světa alternativně. 

Muzeum vede návštěvníka systematicky cestou tvůrčích etap, zrání a zlomů a umožní tak porozumět Dalího tvorbě. Dlouho jsem se tehdy díval na nádherný výtvarný klenot Objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem. Do detailu vyvedený olej je představen na obrovském plátně velikosti 410 cm × 284 cm. Kryštof Kolumbus není znázorněn jako středověký dobyvatel, nýbrž jako mladík. To je metafora, Dalí chtěl vyjádřit, že nově objevený kontinent je mladý, plný života a síly s velikou budoucností. 

Pokud jsem zmínil, že chci posvítit na několik z četných facet Dalího tvorby, pak rozhodně zaujme jeho výrok: „Malování je pouze zanedbatelná část mé tvorby.“ 

Jakže? Ale vlastně do určité míry měl pravdu. Salvador Dalí navrhoval i nábytek, oděvy, také kulisy a scénografická pojetí pro Broadway. Nebylo toho málo, co stihl a to všechno na vrcholné úrovni.

Snad jen pokud jde o Dalího filmovou práci, tady můžeme zůstat stát v rozpacích. Byl tak daleko před námi, že nás nutí k zadumanému mlčení? Možná právě tady se naplňuje a vysvětluje jeho výrok: „Jediným rozdílem mezi mnou a šílencem je, že nejsem šílenec.“ Cožpak to není hluboká sentence? 

Film Dalího vždycky velmi zajímal. Byl sžitý s dobovými snímky Charlieho Chaplina a Bustera Keatona. Aby ne. Moderní myšlení, cesta dopředu, nová technologie. V roce 1929, ve věku okolo pětadvaceti let, pustil se na pole kinematografie. Luis Buñuel nemohl být lepší akvizicí pro lehce chaotický Dalího myšlenkový proud. Společně s Dalím napsali scénář a výsledný počin Un Chien Andalou (Andaluský pes) je před námi: https://www.youtube.com/watch?v=hsveLz9Uu6w

Naprosto si netroufám počin jakkoli hodnotit. Mohl bych se opřít o recenze, ale tudy moje cesta vědomě nevede. Viděli jsme ten film před léty ve Filmovém klubu s bratrem. Předmluvy se zhostil, jako tradičně, pedagog FAMU pan docent Kučera, ale kdo by si po letech ten rozbor pamatoval. Inu, podívejte se sami. Později se Dalí podílel na filmu Zlatý věk (Ľ Âge ďor). Oba dva filmy rozhodně zanechají určitý dojem, ale specifický pro každého diváka zvlášť. 

Jiným snímkem byl ještě šestiminutový film Destino, ten zanechal, jak uvádějí prameny, čiré rozpaky.

Bloudíce-li Dalího tvůrčími pěšinami a autostrádami, nemůžeme pominout epochu, která značně ovlivnila Dalího život a vedle toho také znamenitě ilustruje jeho výstřední vidění světa. Řeč je o přátelství s bratry Groucho, Harpo a Chico Marxovými.

Dalí se spřátelil zejména s jedním z nich, Harpo Marxem. To byl mim, který nad tichou masku či pohybová vyjádření ještě hvízdal a osvojil si jako samouk hru na harfu. 

Málo podivínské vykročení stranou? Dobrá. 

Salvador Dalí věnoval Harpo Marxovi v roce 1936 pozlacenou harfu s ostnatými dráty místo strun a místo kolíčků na ladění instalovanými čajovými lžičkami. Harpo byl přirozeně velmi potěšen, zapadlo to přesně do jeho imaginace, jaká to trefa! Možná by vás takový dar také nadchl.

Salvador Dalí ho navštívil v Kalifornii a Harpo Marx uvítal svého přítele po svém. Ležel na zemi nahý, zasypaný růžemi, byv obestoupen lesem harf. Jak také jinak, ne?

Z Dalího děl mě kdysi dávno zaujal Svatý Jan na kříži. Někde jsem získal pohlednici s tím motivem a hleděl jsem na ni pořád. Mám ji dosud. Ten obraz namaloval v roce 1951 a jen pro přesnost je třeba zmínit původ názvu. Ve skutečnosti jde o zobrazení Ježíše Krista, Dalí byl však inspirován jiným dílem ze šestnáctého století, kde byl vyobrazený Svatý Jan. 

Vím, že mě tehdy zasáhlo to Kristovo shlížení na obyčejný život rybáře. Ta trpělivá ochrana, shovívavost a porozumění, ač sám Kristus pluje ve svém utrpení na kříži prostorem na Nebesích. Salvador Dalí k obrazu uvedl, že mu takový výjev vstoupil do nočních snů. (Ostatně podobně hudebnímu skladateli Giuseppe Tartinimu vstoupila do snů houslová Ďáblova sonáta). Kristus není přibitý hřeby, nemá v oblasti jater krvavou ránu od kopí římského vojáka, takto test života, nemá ani trnovou korunu. Dalí tak chtěl vyjádřit Kristovu lidskost a byl přesvědčen, že charakteristické atributy, související s ukřižováním, by oslabily sdělení. Symboliku lze ještě nalézt v trojúhelníkovém schématu obrazu. Myšlena je tím Nejsvětější trojice Otec Bůh, Syn Ježíš a Duch svatý. 

Pro zachycení neobvyklého úhlu a světla, padajícího na kůži Kristovu, zaměstnal Dalí kaskadéra z hollywoodského týmu Russella Saunderse a platil mu třicet pět dolarů denně. Kolik dní takto musel Saunders viset jsem si netroufal hledat. 

Krajina, nad níž se kříž vznáší, je reálným zpodobněním jezera Port Lligat, kde malíř tehdy pobýval a tvořil. 

Je tady ale jiná okolnost, která do všeho opět vnáší prvek mystický. Obraz, umístěný v Kelvingrove Art Gallery & Museum byl dvakrát atakován vandalem. V roce 1961 pachatel kamenem zasáhl plátno, poškrábal jím texturu malby a plátno rozpáral. Dílo bylo profesionálně restaurováno a opět vystaveno. Podruhé v osmdesátých letech někdo střílel vzduchovou pistolí do ochranné folie Perspex a i tehdy byl obraz zachráněn. 

Dnes je opět jedních z dominantních děl galerie a jeho cena se odhaduje na šedesát milionů liber. To je informace, která dozajista znepokojuje pojišťovnu. 

Součástí Dalího vyjádření jsou také „dvojobrazy“, kde jeden výjev je ukryt v jiném. Takových obrazů namaloval několik, každý z nich udivuje svou precizností. Voltairovo mizení, kterým jsem své zamyšlení uvedl, je jedním z nich. Výklad může být několikerý, jen je třeba se na dílo dívat dlouze a soustředěně. Například vidíme mládí, zajímající se o životní zkušenost starého básníka, defilující za ním, zatímco v jeho mizející tváři spatřujeme moudrost a vyrovnání.

Salvador Dalí zemřel v roce 1989 na srdeční selhání, v katalánském městě Figueres, kde se i narodil.

Páte se, proč právě dnes jsem si vzpomněl na volnomyšlenkáře, muže, který boural konvence, na surrealistu Salvadora Dalího? Je to proto, že na Měsíci duhu nespatříme, týden má ve svých očích dvanáct nocí a cembalo má znít v jeskyni. 

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem