Zlaté české

Objednali jsme jedno delší a jedno kratší, právě tak, jak to vyhovovalo potřebě. Měl jsem zbystřit, když technik přinesl dvě madla, ani jedno, žel, nesplňovalo kritérium rozměru. Navíc nebyla vzájemně sladěna stylově, což se v jedné koupelně přece jen očekává. To byla jenom zahřívací chybka, muž se brzy vrátil s těmi správnými, hezky v krabici zabalenými. Přesvědčil jsem se o správnosti výběru, ale byl jsem už ostražitější. 

Možná ve mně mělo ještě vyvolat pochyby mistrovo oblečení. Žádné montérky, žádná brašna, žádné žoviální „Tak, kdepak to máme, šéfe?“ Jako proutek tenounký chlapík přišel v obleku. Samozřejmě jsem si takové pozornosti vážil, jen mě napadlo, proč asi bytaři dnes chodí okukovat v salonním obleku. Objednávku ale měl, šroubovák v náprsní kapse saka taky, ty nějak získat musel. Nikde v těsném okolí domu neležel v krvi skutečný dělník, tak jsem ho do koupelny vpustil. Když jsem mu požadavek na místě upřesňoval, usmíval se a z hrudi mu vystupoval drobný staccatový smích, jak to vídáme výlučně v hororu, 

Připadal jsem si nemístně, stoje mu za zády, zatímco on se na mě ohlížel tu zprava, pak zase zleva. Věřil jsem, že nic nelze pokazit a v koupelně jsem ho ponechal s oběma madly. Navzdory své fyzické vratkosti jsem krátce zalitoval, že jsem tu nenáročnou technikálii neprovedl sám.

Chvíli z koupelny ševelila vrtačka. To znělo dobře. Pak ji však přerušila blesková rána a lehlo ticho. Přišoural jsem se, nemoha dosáhnout rychlejší lokomoce a viděl všechno. V koupelně byla cítit spálená elektřina a v kouřové cloně se rozpačitě tvářil ten dobrodruh.

„Já jsem to držadlo chtěl poněkud posunout trochu doprava a nahoru a nějak se to provrtalo skrz tu zeď do elektrické krabice. Na druhé straně. Vůbec nevím, jak se to stalo.“

„Přesněji do vypínače.“

Zaměstnal mi hned čich tím elektrickým smradem, zrak, stěží jsem ho přes to kouřmo rozlišoval a sluch zjitřil hned zpočátku. Domyslel jsem, jaké to je mít přímo z koupelny, kde po stěnách u vany stéká voda, otevřený průchod přímo mezi elektrické dráty. 

„Já vám to opravím.“ Hlásil se o práci navíc.

„Ne, ne, jen to ne. Nějak to domontujte, ale tu díru, prosím, neopravujte, jen to madlo namontujte tam, kam jsem chtěl.“

„Děkuju, velmi vám děkuju.“ Lísal se. Ruce se mu třásly, tak jsem místo zločinu opustil. 

Zdravý zvuk vrtačky trval jen chvíli, byv přerušen mlasknutím. Pak chvilka mlčení.

„Prosím vás, můžete sem přijít na moment?“ Hovořil spíše tiše, než hlasitě. 

Shledal jsem okamžitě důvod toho tichého hlášení.

„Trochu se mi tady odlouplo toho smaltu.“ Totiž, laminátové ostění bylo až dosud bez poskvrnky. To už neplatilo od vzniku nevyžádané komunikace k vypínači. Teď přibyl další prvek. Jako palec – myslím palec, který má na noze Sněžný muž – usmíval se na mě důlek po chybějícím laminátu. Pak bez zřejmé souvislosti pronesl mnohoslibně, že už bude brzy hotov. Toho jsem se právě děsil. Domáhal se nápravy škod. Zbývalo mu předvrtat už poslední otvor – takže jsem to odhadl na dobrých patnáct. Tady byl však úspěšný, snad proto, že už jsem koupelnu neopouštěl.

Jeho smysl pro spravedlnost jsem ocenil ve chvíli, kdy se předkládá faktura. Škrtl několik dvojciferných čísel jedno pod druhým, pod ně napsal velikou nulu a klaněl se ještě ve dveřích.

Škody jsem napravil snadno, na všechno mám udělátka. Jenom jsem si něco mumlal sám pro sebe o zlatých českých ručičkách.