Uvržen málem do žaláře

Zdeněk Hanka » Blog » Uvržen málem do žaláře
2.11.2019, Admin

Nepřestávám vrtět hlavou ani dnes, když si na to vzpomenu. Stačilo málo a po doživotním trestu bych byl nalezen za tlustými zdmi vězeňské pevnosti. Nevysvětlil bych nic.

Musím si ovšem zaclonit zrak a pohlédnout asi třicet pět let zpět, do doby ještě před sametkou. Odhaduju, že se mohl psát rok 1986. Bydleli jsme tehdy v prvním poschodí běžného činžáku. Podlaží pod námi tehdy obývala paní se svým mužem, upoutaným do pojízdné židle. Zatímco nad námi bylo bytů hned několik, v rámci zamlžení je počítat nebudu, podstatné jest řečeno. Snad ještě doplním, že byty se neřadily pouze přímo nad námi, nýbrž přirozeně také úhlopříčně na obě strany směrem ke střeše. 

Reálie bychom tedy měli. 

A teď osoby a obsazení. Sousedi pod námi, jak bylo zmíněno, žili nelehký život. Snad proto lze vysvětlit jistou hostilitu či nelásku, někdy až snůšku naschválů v podobě prskání bláta na naše čistě vyprané, na slunci vyvěšené prádlo, jindy bušení na dveře k vydráždění psa. Všechno ze strany zatrpklé sousedky, budiž té paní odpuštěno, neměla lehký život. 

Snad nejvíc však překvapivě trpěla domácnost v poschodí nejvyšším. 

Uveďme proč. 

Nešťastná žena v přízemí přitápěla svému muži v kolečkové židli v kamínkách, připojených načerno k provzdušňovacímu průduchu, tedy bez šamotu uvnitř. Právě v poschodí nejvyšším zplodiny pronikaly bez zápachu přímo do pokoje a vyvolávaly tak bolesti hlavy a nevolnosti celé rodině. Poznamenejme, že v takto zkoušené domácnosti žil inženýr, tedy technicky vzdělaný člověk.

Domluvy nepomáhaly, snaha o pomoc při řešení se setkávala s nulovým výsledkem. 

Inženýr se rozhodl jednat.

Nepozorován, jednoho dne vystoupil vikýřem na střechu, vyzbrojen obyčejnou tabulkou skla. Tu pečlivě uložil na správně zvolený průduch, pomysliv si: „Jen ochutnej, bábo, jak se ti bude motat makovice. Jako nám, zrovna jako nám.“

Opustil místo činu tiše opět vikýřem.

Pro ty z vás, kteří nevěří ve vyšší hnutí, řekněme, že hravá náhoda byla na vině tomu, že právě ten den se vyhoupl do slunečného dopoledne a já jsem se podobné těšil. Pořídil jsem anténu, abych ji instaloval na střechu a zamířil na Stuttgart přesněji na stanici Bayer Drei. Náležitě dlouhou dvojlinku jsem hodlal vést po vnější straně domu a při spouštění se ji ukotvovat do fasády. 

Rozhýbáním figur na fatální šachovnici nabíjí se děj strašlivou zápletkou.

Paní z přízemí jde nakoupit, zanechávajíc svého může v kolečkové židli za zavřenými okny, to aby mu nebyla zima. Pro jistotu mu ještě zatopí v klamínkách, aby o něj bylo dobře postaráno, kdoví, jak dlouho bude meškat v obchodech. 

Na střechu právě zvolna, bez valného spěchu, vystupuji vikýřem já. Vytahuju si za sebou pěkně do „panenky“ spoutané boletické horolezecké lano devítku, sedák, pak vlastní anténu, dvojlinku a také kladivo a ostatní montážní prvky. Beze spěchu a zvolna. Kdo by mohl tušit, že v přízemním bytě se ze vzduchovodu valí zpět cestou kamen palčivý dým a nezadržitelně plní prostor pokoje. 

Raději jsem se ještě vrátil domů pro svou horolezeckou přilbu, kdyby se snad něco ze střechy uvolnilo. Potřeboval jsem ji vylovit z hloubky komory a nespěchal jsem. Nemohl jsem vědět, že naše podlaha, která splývá se stropem sousedů pod námi, odděluje mou poklidnou přípravu od zděšeného zápasu o každý dech. 

Opět jsem se volným krokem vydal nahoru na půdu a prolezl vikýřem na místo, kde jsem začal s připevňováním a orientací antény. 

Hodilo se mi, že jeden z výdechů zakrývá skleněná tabulka. Nelze mi jistě zazlívat, že jsem si na ni odkládal kladivo, kombinačky a jiné technické pomůcky. Vždyť tudy proudí pouze vzduch. Shledal jsem, že ploché sklo je sice praktické, ale přece jen mimo můj dosah. Sňal jsem je z povrchu výdechu a položil i s nástroji na spojovací můstek pro kominíky. Zarazilo mě, že se z výdechu začal odvíjet líný kouř. 

Proč tam vlastně to sklo je?

Jenom mě to napadlo, hned jsem si s tím přestal lámat hlavu. Možná tudy někomu do bytu sněžilo a pršelo, tabulku skla jsem přesto raději vzal vikýřem pod střechu a ponechal na půdě. Tak či onak, na výduch nepatřila.

Snad ještě jedna maličkost vstoupila do hry. Inženýr, strůjce nápadu se sklem, se vysoukal vikýřem za ranního rozbřesku a nikým nespatřen opět ve vikýři beze stopy zmizel a okénko za sebou zavřel. To mě už naopak sledovalo široké okolí, když jsem své dopoledne a část odpoledne trávil tím, že jsem se spouštěl po vnější fasádě v horolezeckém sedáku a pečlivě kotvil do zdiva dvojlinku. 

Když se sousedka z přízemí navracela s nákupem domů, se zděšením objevila, jak se její muž zoufale natahuje skrze štiplavý kouř k oknu, které se mu jen velkými obtížemi podařilo pootevřít, aby mohl sát pramínky čerstvého vzduchu zvenčí. 

My jsme se podivovali nad tím, proč k našemu domu přijíždí sanitka a police, přesněji Veřejná bezpečnost v té době.

Teprve až jsme viděli, že jde o vyšetřování a příslušník Veřejné bezpečnosti nese v igelitovém sáčku s číslicí tabulku skla, mi to sepnulo. Všichni viděli na střeše a na fasádě mě. „Kladeče skla“ nikdo. Na skle byly mé četné otisky - a taky aby ne! To my jsme bydleli právě nad nimi a to nám prskala bláto na čisté lůžkoviny a ostatní prádlo, nikoli do nejvyššího poschodí. Byli jsme to my, kdo mohl mít motiv k hanebnému činu.

Vím, že jakékoli alibi bych jen těžko hledal. Měl jsem se snad opřít v tom roce o skutečnost, že naše nová anténa míří na Svobodnou Evropu? Ne, nevysvětlil bych to. Naštěstí, pravím naštěstí se soused k pohnutkám i k celé realizaci přiznal. Šlo mu prý jen o jakési polechtání, ukázat, jaké to je. 

Tento naprosto a plně pravdivý případ svou pointu teprve přinesl. Uvědomil jsem si, že někdo tam Nahoře s hrůzou sledoval inženýrovo počínání. Musel zabránit tragédii. Ptám se, jak to, že jsem už dlouho zamýšlel namontování zmíněné antény, ale pustil jsem se do vlastní práce, právě až v okamžiku, kdy sklo na vzduchovod bylo uloženo. Ten člověk v kolečkové židli mohl zemřít vlivem aktivních kroků. Právě tak mohl soused/inženýr prostě popřít, že na střeše kdy byl. To přece není samo sebou. Soused z přízemí by zcela jistě nepřežil, kdybych si naplánoval práci s anténou na jindy. Třeba jen o hodinu později. Kdo tehdy vedl mé kroky na střechu právě včas? Nevyvlékl bych se z toho, ale patrně na mě vina ulpět neměla.
Mělo to tak být a teď skutečně nevěřím v náhody, jen neznáme souvislosti dějů. 

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem
Pavlína - 2.12.2019 21:57
Zdeňku, tolik historek by člověk ve svém životě objevil, ale jen málokdo je dokáže napsat tak úžasně poutavě a tak krásným jazykem! Úplně jsem slyšela, jak to vyprávíš! :-) Moc jsem se pobavila, napětím málem praskla a jsem ráda, že jsi za těmi tlustými zdmi neskončil!!! :-))
Odesláno z IP: 2a00:1028:8d1b:20a2:f526:6491:1979:d6fe
Jitka Kejřová - 3.11.2019 05:22
Ano náhody neexistuji.Prostĕ nĕkdo to řìdi.A buďme za to rádi.
Odesláno z IP: 212.79.106.196