Ještě vlhká od inkoustu

Zdeněk Hanka » Blog » Ještě vlhká od inkoustu
11.11.2019, Zdeněk Hanka

Už jsem tu otázku dostal a rád na ni odpovídám. Činem. Jedno pozorování společně s jiným, zdánlivě nesouvisejícím, ve svém spojení mohou připravit nápoj zvaný Inspirace. Jako korunku na hlavu přihodím už jen pointu a je to. Zrodí se tak postavy, kterým povídka, vzniklá právě v tomto okamžiku v přímém přenosu, vdechne život. V tom tkví ten půvab. Teď, ano, bezprostředně právě teď zcela čerstvé a ještě teplé propojení několika inspiračních bodů dalo vznik povídce, ještě vlhké od inkoustu. Tu si teď troufám vám nabídnout, ještě vonící tiskařskou černí.

To byl ten předvánoční čas Adventu. Venku zrovna přestalo chumelit, obloha se rozzářila bezpočtem stříbrných bodů a lidé v ulicích se na sebe usmívali. Bělostné a nadýchané závěje za plaňkovými ploty zářily miliony jiskřiček, v obydlích za okny voněl čaj a děti byly rozrušené tím nenapodobitelným neklidem nadcházejích Vánoc.

„Počkej, tady teď musíš být tiše,“ zašeptala doprovázející sociální pracovnice Táňa do ucha Františkovi, bezmála třicetiletému muži. Ten se toporně otočil ve svém chodítku a dosti hlasitě vyjádřil pochopení větou, formulovanou jen s obtížemi.

„Já vím,“ křičel do ticha, „jsme v kostele!“ Teď to věděli všichni, hrubý hlas se nesl k oltáři a pak ozvěnou třikrát tam a zpět.“

„Tiše, Františku,“ zašeptala téměř na hranici křiku pracovnice. Ten se ještě poněkud kymácel, ale chodítko dokázalo jeho vratkost vyvážit. Neobvyklý věřící měl tu výhodu proti ostatním, že se mohl do svého chodítka posadit, kdekoli chtěl nebo potřeboval. „Tady si, Františku, sedni za ty lavice. Já budu hned před tebou v té poslední řadě. Tady u tebe.“

Svým laskavým a vlídným tónem Táňa dokázala usměrnit ničím netlumenou Františkovu spontánnost. Pomalu sklopila sedadlo a na lavici před sebou otevřela zpěvník. Podívala se na sloup pod vitráží, přečetla si číslo žalmu a tiše stránku nalistovala. V tom okamžiku se za ní ozval Františkův dalekonosný hlas, nijak neomezovaný co do hlasitosti, ale zato byl o to pomalejší.

„To je kostel. Musíme tiše.“ A křečovitě se zvučně zasmál na svou průvodkyni, či spíše zahýkal. Táňa se prudce otočila a přiložila si ukazovák na rty. František se naklonil ve svém chodítku dopředu a přiložil si taky ukazovák na rty, jako by Táně chtěl dát na srozuměnou, že dobře ví, jak se má chovat. Přesto bylo mimo jeho možnosti udržet kázeň v očekávaných mezích.

Promluvě z vyvýšené kazatelny, jak se zdálo, příliš nerozuměl. Jednak ozvěna tříštila hlas do nesrozumitelnosti a obsah byl pro Františka příliš složitý. Kymácel se v chodítku, rozhlížel se okolo sebe a začínal se nudit. Věřící se nechtěli otáčet tím spíš, že byl předvánoční čas, prosycený láskou a toleranci. Když se dali všichni věřící do zpěvu, chtěl se přidat, ale jeho nápad se proměnil opět v ukazovák na rtech.

Díval se doprava a doleva a pak to našel. Na malém sloupku stála metikulózně vyřezávaná skříňka s ozdobně vykládaným víčkem. Za zády návštěvníků kostela František víčko zvědavě v tichosti nazvedl a pomalu, snad trochu neobratně, hrábl do intarzované kazety. Vylovil hrst drobných a také bankovek, větší část v té sympatické krabičce zanechal, ba ještě trochu odsypal zpět. Chvíli na svůj výlov hleděl a pak si celý poklad nacpal do kapsy. Nikdo ho neviděl, nikdo nic nezaznamenal. František nešikovnou rukou  z kapsy znovu nabral hrst mincí a zmačkaných bankovek a dlouze do nich civěl. Peníze pak opět vložil do kapsy, udělal si ve svém chodítku pohodlí a odcouval na místo, kam ho postavila jeho sociální pracovnice Táňa. Vlastně mu tak docela příjemně uplynul čas,  během něhož ten pán vpředu v černém úboru s límečkem stojáčkem něco nesrozumitelně zpěvným hlasem vyprávěl. 

Teď už se lidé začali zvedat ze svých lavic, hovořili mezi sebou důstojně a jen tak polohlasem, všichni se tvářili vážně. Někteří se na odchodu ještě otočili, poklekli, pokřižovali se a pak teprve stánek boží opustili. 

František zůstal se svou průvodkyní sám, odcházeli vždycky až poslední. Za nimi zvolna kráčel kněz a uzavíral tak průvod tichých věřících. František před sebou tlačil chodítko, nohy se mu podlamovaly, bylo zřetelné, že chůze je pro něj nesnadným úkonem. Ve východu z kostela se otočil zpět a s námahou vyslovil:

„Tady mám. Do kostela.“ Usmál se křečovitě a s viditelnou námahou se vydal zpět ke kouzelné dřevěné kazetě s intarzovaným víčkem. Velebný otec Františka sledoval, právě tak jako sociální pracovnice Táňa, až dospěl k té magické skřínce. Z kapsy vylovil bankovky i mince, otevřel víčko, peníze do kazety uložil, víčko uzavřel a ještě do něj třikrát bouchl pěstí, aby se ujistil, že je kazeta uzavřená.

Sociální pracovnice se s velebným otcem na sebe podívali, farář se mírně uklonil, pokřižoval se a po chvíli ticha se užasle zeptal Františka:

„To jste si, našetřil? To je opravdu velký čin, obrovský čin. Děkuji, děkuji vám jménem všech věřících. Opravdu jste mě dojal svým nepopsatelně výjimečným, mimořádným a velkorysým výrazem vaší dobroty. To je z vašich úspor? Vůbec nevím co říct.“

„Ano.“ Zubil se doširoka František a dodal, „v kostele.“

„Děkuji vám, znamená to pro nás hodně. Lidé přispívají, to ano, ale takto, zvlášť od vás a zejména teď v době Adventu, to nemá přirovnání. Skutečně jsem dojatý a děkuji jménem celé obce věřících.“ František se ztěžka rozesmál hrubým smíchem.

„Musím v kostele tiše,“ slabikoval hlasitě a kymácel se doširoka v chodítku, když si kladl ukazovák na rty. 

„Františku, Františku, slyšíš? Ať to chodítko nerozbiješ. Víš dobře, že není naše. Nemůžeme tam vrátit nějaký střep.“

„Střep! Střep!“ opakoval František a smál se tak hlasitě, až hýkal. Do řeči vstoupil kněz, poněkud překvapen.

„To chodítko není vaše ?“ obrátil se spíše na sociální pracovnici. 

„Ne, velebný otče. To je vypůjčené od nás z ústavu. Má sloužit všem, tak ho teď František nemůže rozebrat na elementy.“

„Ano, ano, rozumím. Dobře, že to vím. To je moc dobře, že jste mi to řekla. Moc dobře.“ Lehce se uklonil a směřoval zpět k oltáři. Po několika krocích se zastavil a obrátil se k Františkovi a jeho sociální pracovnici. 

„Přijdete příští neděli?“

„Ano, myslím, že ano. Máme přijít?“

„Prosím, ano. Přijďte, jste velmi srdečně zváni. Určitě přijďte.“ Pokýval hlavou a obrátil se zpět do směru své chůze.

František, řeklo by se, vypustil z hlavy příslib účasti na příští nedělní bohoslužbě, ne tak sociální pracovnice Táňa. 

Tu neděli se s Františkem zařadila až dozadu, za všechny lavice a snažila se mírnit jeho rozevlátý enthusiasmus a choreu, kterými na sebe upozorňoval. Usadil se do svého chodítka, ukazoval prstem na některé věřící a hlučně se jim smál.

„Jsem velmi rád, že se za námi přišel podívat pan František,“ zahájil slavnostně kněz, „který i přes svůj hendikep má srdce neokoralé a minulý týden právě zde prokázal svou velkorysost a lásku k bližnímu.“

„Bližnímu,“ opakoval hlasitě František. Rozesmálo ho tak, že slovo ještě několikrát opakoval až hlasitě hýkal. Podíval se na svou sociální pracovnici Táňu, která si přísně kladla ukazováček na rty. František gesto opakoval, ztišil se, ale tichým smíchem dával najevo, že ho slovo ‘bližního’ dobře pobavilo. Kněz sonorním hlasem pokračoval:

“…je jen málo takových, jako je zde František. Viděl jsem sám, jak všechny své úspory věnoval do naší sbírky. Bylo dojemné sledovat s jakou láskou vložil peníze do naší kazety. Není důležité, že peníze pravděpodobně nedokázal spočítat. Podstatné je, jakou dobrotou přetéká jeho srdce navzdory trpkému a hořkému osudu. Jeho velkorysost a láska k bližnímu...” Tady se František opět hlučně rozesmál a hlasitě opakoval to slovo, které se mu tak líbilo a tak dobře ho pobavilo. Kněz počkal, až František sám opakoval po své průvodkyni gesto ztišení s ukazovákem na rtech.

“…mnozí z vás, kteří sem chodíte hledat i nacházet slovo a lásku boží, míjíte naši schránku. To zajisté není výtka. Ve štědrosti pana Františka však cítím, že i v těle zmrzačeném může žít zdravá a krásná duše. Rozhodl jsem proto, že z peněz, které si František dlouho po jednotlivých mincích i bankovkách šetřil a odpíral si jen proto, aby mohl přinést dar do stánku božího, naopak my obdarujeme pana Františka. K tomu přidáme všechno to, co v naší schránce už bylo nastřádáno. Všechny tyto peníze, které nám František věnoval, mu tak opět vrátíme i s těmi, které jste sem vložili vy sami. To všechno s přáním, aby si za tyto peníze koupil nové chodítko.” Kněz se odmlčel. 

František do nastalého ticha hlučně doplnil promluvu velebného otce slovem: “Bližního.” Všichni se s pochopením ohlédli na toho mladého muže a cítili, že jejich vlastní láska v srdci tak daleko nesahá. Kněz pokračoval: 

„Právě tady vidíme nejlépe, jak nás světlo laskavých činů, podobně jako to Františkovo, vede výš. Pane Františku, všechny vaše peníze, které jste tak velkoryse a štědře věnoval našemu kostelu, jsou teď zde, v mých rukou. Spolu s nimi i sbírka nastřádána až doposud. Vracím vám je všechny zpět s přáním koupě nového chodítka, které bude jenom vaše.” Chopil se papírového pytlíku, v němž se vedle bankovek přelévaly i mince. Pomalým a důstojným krokem kráčel za Františkem, aby mu bankovky předal.

„Vracím vám vše, co je vaše a ještě to, co našetřili naši věřící. Je čas Vánoc.“

Táňa i František poděkovali, uklonili se a vyšli z kostela s dobrým pocitem, že šlechetný skutek byl oceněn. 

Došli až k parkovišti, kde už na ně čekal jejich vyleštěný automobil. František vcelku bez potíží skočil za volant, chodítko snadno a lehce hodil dozadu a Táňa se usadila na sedadlo vedle Františka. Ten se s úsměvem ještě ohlédl, aby se ujistil, že je nikdo neviděl a svižně se rozjel. Asi po dvou stech metrech chtěla Táňa přepočítat úlovek, hledala v kabelce, pod sedadlem, za sedadlem. Nikde ten papírový pytlík nebyl. 

„Zastav, zastav! Já jsem to nechala asi na střeše. Zastav.“ křikla v panice. Vůz ještě nedobrzdil a Táňa už vyplula ze sedadla jako úhoř a sáhla na střechu. Nic! Rozhlédla se okolo sebe a ve vzdálenosti asi dvou set metrů za vozem uviděla skupinku tří bezdomovců, k nimž se sněhem šourali ještě další. Viděla, jak s hlavami skloněnými odhalují poklad v papírovém pytlíku.

Nemohla už slyšet, jak jeden z nich šeptá: „To je pravé vánoční Boží požehnání.“ Pak se všichni podívali vzhůru nad sebe do hvězdnaté oblohy a mírně se uklonili. 

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?
Jitka Kejřová - 12.11.2019 22:08
Moc krásný přibĕh
Odesláno z IP: 2a00:ca8:a1f:b0e4:4cc7:8c91:dbff:d5fe