Jak je to s tím šípem?

Zdeněk Hanka » Blog » Jak je to s tím šípem?
12.11.2019, Zdeněk Hanka

Legenda, sahající až do starověku, obviňuje malého caparta s křidélky – ať už se jmenuje Amor nebo Eros, který metá neviditelné šípy přímo do srdce. Třebaže dnes žijeme v jednadvacátém století, ponechejme si tu romantickou představu malého lumpíka s lukem a toulcem plným sladkých šípů.

Jsou však mezi námi nenechaví badatelé, kteří jsou puzeni otřást tou starověkou pravdou. Tak jako se ale nenakukuje staženou oponou z hlediště na jeviště až do zákulisí, ba nenahlížíme ani šéfkuchaři do hrnců a raději vychutnáme hotový pokrm, nepatří se ani hledat lásku za chemickými vzorci. 

Leč, pokud vidíte na svém pracovišti nebo v sousedství jedince zajatého do tenat lásky, snad si můžeme dovolit nahlédnout pod pokličku. Jen tak trochu a opravdu letmo. 

Sledujeme zde se zájmem spíše televizní dokumentární seriál Devadesát dní. Vystupují zde skuteční lidé, kteří opravdu zjevují své opravdové emoce, či přesněji jednání vyvolaná emocemi. Jde o jedince, kteří si naleznou cestou Internetu své partnery na druhé straně Zeměkoule a oddají se představě lásky měrou, která je uvrhne do citového otroctví. Jejich potřeba lásky, či alespoň zamilování, jsou tak bezbřehé, že zcela oslepnou a dokážou ve jménu lásky spálit všechno, co budovali celý život. V pořadu vidíme například šedesátiletou paní, která žila ve Spojených státech až dosud naplněný život, než natrefila na některé ze seznamovacích stránek na Inda, o třicet let mladšího. Vlastně s ním nemá vůbec nic společného a přesto dokáže prodat dům, auto, opustit práci, nechat za sebou přátele, příbuzné a zcela zotročena citem, teď už zhoubným, odlétá do Indie. Životní standard jí dramaticky klesne, ale to „něco“ je silnější, než cokoli jiného. Televizní divák nerozumí těm dvěma, stejně jako oni dva se naopak cítí izolovaní od zbytku světa, protože „vědí víc“. Podobně neuvěřitelných dvojic vidíme celou paletu. Je smutné se dívat, jak po určité době se všechny city zhroutí a zůstává jen kostra, uvnitř které je často skryto přání přestěhovat se do Spojených států se „Zelenou kartou“ v ruce.

Jak vůbec někdo může být takovou slepotou raněný?

Dříve než nahlédneme do té alchymistické dílny je třeba poznamenat, že člověk, ale nejen člověk, má potřebu někoho mít vedle sebe. Nejde zdaleka jen o reprodukční instinkt, jde o nevyslovený pocit jistoty. 

Jde-li o zamilovanost, a tedy pověstnou slepotu, ta podle statisticky významných souborů, trvá od osmnácti měsíců do čtyř let, záleží na okolnostech a povahových rysech zúčastněných. Pak touha vyhasíná a může nebo nemusí se proměnit v krásný vztah, který se podobá spíše pevnému přátelství, život jednoho pro druhého. To už mluvíme o lásce. Naopak může také upadnout do bláta při prozření. 

Tady ukažme prstem na endorfiny a enkefaliny. Z chemického pohledu jde o řetězce bílkovin, polypeptidy, uvolňované nejen z mozku, ale také třeba z pankreatu. Tyto působky dokážou prolomit hráz bolesti, utrpení a vyčerpání a navodit stav, často ošidný, kdy přestáváme pociťovat bolest, únava i strach se vytrácejí, jsou to vlastně vnitřní opiáty. Voják v bitevním poli, sportovec za hranicí svým možností, ale také třeba zachránce, který se vrhne do ledové vody pro topící se dítě.

To ale pořád nejsme na začátku. Každý máme v sobě určitou matrici vygenerovanou během dospívání. Ta splňuje, třebaže jen mlhavě, naši představu o někom ideálním. Pak už jen promlouvají smysly. Ty vpustí obraz skutečné osoby, který chce do takové matrice zapadnout. Zajímavé jistě je, že zrak zachytí v rychlém sledu pouze několik bodů na obličeji. Bleskově pak cestou rohovky, čočky, očním pozadím, optickým nervem do oblasti area quadrigemina, neboli čtverhrbolím, postupují optická sdělení dál až do zadní části mozku. Tyto informace mozek velmi rychle vyhodnotí a to je ten pocit, kdy je nám někdo hned od začátku sympatický nebo taky protivný. 

Zčerstva nabytý zmíněný bodový kód se snaží vtisknout do naší matrice a tady můžeme první zárodek něčeho za hranicemi běžného setkání, pokud zapadá alespoň částečně do našeho "hledaného vzorce". Hlas nebo vůně mají v našem mozku také předpokládanou hrubou matrici podle naší představy. Pokud očekávání ve smyslu matrice, či jisté šablony, naplní shodu s danou osobou alespoň zčásti, tuto shodu vnímáme a odvíjí se další biochemický děj. 

Může se uvolnit dopamin, to záleží opět na okolnostech, které zmíněnou matrici kompletují. Například věk nebo jinak založenou reálnost možného vztahu - například vzdálenost byliště. Dopamin je neurotransmiter, řekněme působek, který se uvolňuje v nervových buňkách, řadí se mezi katecholaminy a v tomto smyslu je to příbuzný dalších hormonů. Ty spadají rovněž do skupiny katecholaminů a nalezneme jejich zdroj například v nadledvinách. 

Zajímavější však je, že dopamin je ten svůdník, který chce být odměněn nějakým potěšením, příjemným pocitem či slastí, je to v určitém smyslu vnitřní opiát. Líbí se vám slovo chtíč? Zní to trochu nemístně, že? To hned vidíme rozšířená chřípí, supící dech, přivřené oči, pěsti chlípně zaťaté a slyšíme temné a varující chrčení z hrudi. Takže děsivé slovo chtíč zavrhneme a nahradíme je pojmem touha. Ještě lépe – fyzická touha. 

Teď už se díváme na objekt našeho zájmu jinak. Následně se uvolňuje serotonin a tady už může vzniknout dokonce jistá závislost. Vzhledem k tomu, že za zvýšenou hladinou má následovat odměna, může se vytvořit v extrému až závislost motivovaná odpovědí, uspokojením a naplněním očekávané odměny. V lepším případě na čokoládě. 

Cože, na čokoládě? Jak to? Dočteme se to.

Na hřiště vstupují testosteron, případně estrogen. Signál k jejich odpoutání z vodítka vydává tradičně hypothalamus, což je malý diblík v mozku. Ano, to je ten rošťák, co drží luk a šíp. 

Věc začíná být vážná. Náležitý signál přijala báze určitých struktur mozku a teď se uvolňuje phenethylamin. To on zamilovaného či zamilovanou drapnul do kleští sebezesměšnění. Ten může za to, že si prozpěvujeme, trvale máme nalepený úsměv blbce, všichni na pracovišti vědí, co se to před jejich očima děje, dva tajtrlíci si posílají psaníčka, zapomínají na svět okolo, mrkají na sebe a jsou schopni letět přes půl světa tam a zpátky. 

Okamžik, jak je to s tou čokoládou? 

V některých potravinách, jako například v čokoládě je phenethylamin obsažen. Z vnějších činitelů jeho produkci může vyvolat i hudba a taky víno. To má ještě další blahodárné účinky, jen nechci moc odbočovat a větvit naše odkrývání nedbalek. Snad jen drobek naznačím. Víno jednak upravuje hladinu lipoproteinů v krvi, což lze dále upřesnit a také je znamenitým antioxidantem. Ponechejme však tyto chodbičky uzavřené, mohli bychom ztratit stopu. 

Vraťme se k našemu tématu. To jsou pak ti, kteří popíjejí víno, pochutnávají si na čokoládě (lépe tmavé), poslouchají hudbu, trvale se smějí jen tak sami pro sebe, z ničeho nic si začnou zpívat, oblékají se jinak, skládají lechtivé básničky, mění si vodu po holení. Taková proměna se ale týká nejen mužů, ale samozřejmě i žen. Přiznejme si však, muži dělají v této fázi ze sebe větší blbce než ženy. Ty dokážou do určité míry vnější projevy skrývat lépe. Instinkty žen jsou, přinejmenším v tomto ohledu, bystřejší a adaptabilnější. Inu, což.

Dobře, teď už celá armáda hormonů a neurotransmiterů usiluje o naše totální ztrapnění. Na scéně jsou katecholaminy typu noradrenalin, pak oxytocin. U mužů právě tak, je to hormon laskavý, který má sice svou dominantní roli při porodu, ale neodpírejme tím oxytocin mužům. 

A nesmíme zapomenout na výše zmíněný serotonin, který totiž tak zcela bezzubý není. Ten může vést až k nepřijatelnému chování jako je chorobná žárlivost nebo sledování až špehování. Tam už bychom byli za hranicí toho romantického krásna a roztomilé něhy.

Řekněme, že na tomto místě můžeme téma opustit, abychom si ponechali nějaká tajemství. 

Kdo by totiž chtěl analyzovat lásku pod lupou? 

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem
Jitka Kejřová - 12.11.2019 22:04
SUPER SUPER SUPER
Odesláno z IP: 2a00:ca8:a1f:b0e4:4cc7:8c91:dbff:d5fe