Cesta k listopadu

Zdeněk Hanka » Blog » Cesta k listopadu
16.11.2019, Zdeněk Hanka

Bylo to rozsáhlé hospodářství. Veliká, temně hnědá těžká vrata přímo u hlavního bučovického silničního tahu, byla zdobená reliéfy ve tvaru dvou svisle postavených elips, symbolizujících slunce. Stačilo projít dovnitř a už jsme stáli na nevelkém dvorku.

Jezdívali jsme tam s Jirkou, tedy bratrem, a rodiči rádi. Nedaleká, k hospodářství patřící vinice na svahu, vystavená jihomoravskému slunci voněla zeminou a čerstvými hrozny. Ve stavení samotném nás vždycky znovu upoutalo terrazzo, opticky navozující trojrozměrný dojem kostek, sesazených vedle sebe a postavených na roh. Vlevo se otvíral prostor pro hospodářskou mechaniku a hned vpravo vedly dveře do sednice s kuchyní. 

Poctivý dubový stůl a na něj teta Anna podávala polévku. Strýc Gabriel zvolna vyprávěl a my jsme tématům příliš nerozuměli. Byla pro nás možná až moc dospělá, možná jsme jim rozumět neměli, kdo ví. V každém případě nad tím stolem visela nálada ztěžklá neurčitým smutkem. Třeba to bylo i tím obrazem na stěně. Byl něčím depresivní, zalehlý podivným utrpením, téměř jsme se ho báli. Na plátně v těžkém rámu byl zobrazen pšeničný lán ve větru před nadcházející bouří. Myslím, že v nás zůstala každá jeho podrobnost, třebaže jsme mu očima spíše uhýbali. Na vzdáleném obzoru, až za souvratí obilného pole, se už srocovala olověná mračna. Uprostřed lánu kráčel muž vstříc těm mrakům. Viděli jsme záda toho starce lehce shrbeného, oděná do lehké dlouhé růžové košile, zčásti zakryté dlouhými bělostnými vlasy. Kdo byl ten muž? Jeho cesta vedla do beznaděje. Proč se vydal proti bouři? Symbolika v tom díle ukrytá dozajista byla. Vím jen, že jsme se s Jirkou shodli na tom, že je to obraz nesmírně smutný, až stahoval srdce.

Hovořím o šedesátých letech a o našich cestách do Bučovic. Píšu strýc Gabriel a teta Anna. Říkali jsme jim tak, ačkoli šlo o strýce a tetu našeho otce. To náš dědeček z otcovy strany Josef a Gabriel byli bratři. Pojďme se ale vrátit do let, která těm šedesátým předcházela. Tu atmosféru se pokusím vyvolat, třebaže jsme na světě ještě nebyli. 

Je tedy právě po válce, pach střelného prachu odvál vítr a po krátkém nadechnutí se čerstvé svobody, se začínají svírat rudé kleště a z Kremlu vane zlověstný mráz. Zatím spíše tušený. Krátce před tím na vysoké škole v Brně začal studovat Zdeněk, jediný syn strýce Gabriela a tety Anny. Ve čtyřicátém sedmém roce mu bylo dvacet let, život měl rozběhnutý směrem, který si přál. Během studia byl za své výsledky oceněn, život miloval, stejně jako svobodu. Je doba, kdy na Gabrielově statku jsou všechny zemědělské stroje plně funkční, vinohrad pečlivě obhospodařený, stejně jako všechna hospodářská zvířata. 

To klopýtnutí nejspíš muselo přijít. Spolu s nelítostným, bezcitným a ostrým srpem a těžkým kladivem ho přinesl s sebou únor roku čtyřicátého osmého.

„Já mám špatnou zprávu,“ řekl tehdy Zdeněk rodičům, „vyhodili mě dnes ze školy.“

„Cože? Proč by tě vyhazovali, Zdeňku? Ty jsi něco provedl? Co se stalo?“

„Nic jsem neprovedl. Vyhodili nás víc. Prý jsem syn kulaka, velkostatkáře a že patřím do propadliště dějin. Tak nějak to řekli. Mám být prý rád, že nás zatím nezavřou, ale že si na nás ještě posvítí.“

„Kulaka? Co to...? Jen tak tě vyhodili? Vždyť máš výborné výsledky. Ale, co se vůbec divím? Jako by na tom záleželo.“ Do strýce Gabriela vjel hněv. Hladce dozadu zčesané vlasy, modré oči, lehce předsunutá brada, nevysoký, mírně nahrbený muž. Ty vlasy možná tehdy šedivé ještě nebyly, my jsme ho znali už jen s vlasy bělostnými.

„Nejsem sám. Dělali tam čistky. Prý je potřeba zbavit se buržoazního plevele. A to není všechno. V Brně se mluví o tom, že budou hospodářům vyvlastňovat majetky. Všechno co mají. Pozemky, budovy, dobytek, všechno.“ Teta Anna pravděpodobně plakala, jsem si však jist, že strýc Gabriel zatínal pěsti nad tou bezmocnou prázdnotou.

Nálada nad dubovým stolem byla bolestně raněná, právě tak, jako obilí polehlé po krupobití. Bylo třeba věc řešit. 

„Co jen to je za dobu? Co je to za strašlivou dobu. Likvidují lidi.“ Zničeně hodnotil novou situaci Zdeňkův otec Gabriel.

„Já znám tady v Bučovicích jednu..., však víš koho myslím,“ promluvila maminka Anna, „snad by mohla pro Zdeňka najít práci. Bylo by to ale až v Kaznějově, má tam rodinu. To je u Plzně. Ale nic neslibuju. Dnes má každý strach.“

Vyšlo to, Zdeněk si zabalil dva kufry a nastoupil do výrobního procesu daleko od bučovického statku. To by mohlo napomoci návratu na vysokou školu, manuální práce se počítá. Ono drobné štěstí netrvalo dlouho. Zdeněk velmi brzy opět otevřel dvířka v těžkých dubových vratech, ozdobených reliéfem oválných sluncí.

„Nanovo.“ Řekl pouze a oba kufry složil na zem. „Někdo se vynasnažil a poslal do Kaznějova zprávu. Syn sedláka a vykořisťovatele.“ Gabriel zaťal pěsti a sevřel zuby, maminka Anna zvedla k mokrým očím zástěru. 

„Vykořisťovatelé? To se teď nosí. Vykořisťovatel, kulak, živel. Co všechno chtějí dělat?“ 

„Všechno si chtějí urvat. Ne odkoupit. Urvat.“ Sděloval, co se říkalo v Kaznějově Zdeněk.

„Jsme dost silní, abychom to překonali. Dokážeme to. To nic, to nic. Nikoho nás nesmí zlomit. Ta doba pomine. Pomine zcela jistě. Jen musíme vydržet. Vydržet spolu.“ Pronesl pevným hlasem nad dubový stůl Gabriel. 

Zdeněk ale přišel s vlastním plánem. Neřekl o něm doma, protože věděl, že rodiče by mu ten nápad rázně rozmluvili. Na hranicích mezi ostnatými dráty totiž nalezlo svou smrt už příliš mnoho lidí. Jen to chtělo pečlivou a přísně utajenou přípravu, spojit se se spolehlivými lidmi. Konspirace byla velmi nebezpečná, nikdo nemohl věřit nikomu.

Čas plynul, dobu začal jako pavoučí síť spoutávat komunistický, sebejistý, krvavý teror těch, kteří se chtěli zalíbit rodící se totatlitě v tom nejhrubším smyslu toho pojmu. Postavit si kariéru na mrtvých. 

„Já si půjdu sednout s klukama na pivo.“ Nadhodil ten večer jakoby nic Zdeněk.

„Jenom nikde nic neříkej, Zdeňku, pozor na každé slovo. Všechno se platí velmi draho. S kým jdeš?“

„S Ludvou a Otou. Vždyť je znáte.“ 

„Známe a neznáme. Dnes nevíš komu věřit. Nikoho neznáš doopravdy. Víš dobře, jaká je doba. Ti, co se dali k nacistům jsou dnes, no, však víš. Buď opatrný, Zdeňku. Tak se vrať brzo.“ 

Večer nad pivem plynul podle jejich představ, mluvili tiše a přitom sledovali, kdo poslouchá. Slovo si vzal Ludvík.

„Měl by se tady objevit. Je to zkušený chlap. Jmenuje se Šmíd. Tonda Šmíd. Zná trasy a zná lidi. Prý tady v okolí není nikdo, kdo by se vyznal líp. Ten Šmíd nám zajistí i šilinky. Zdeňku, já myslím, že bude nejlepší, když to s ním probereš ty. Ty víš z nás nejlíp, na co se zeptat.“

Hned nazítří, při další konspiračně dohodnuté schůzce, dal Tonda Šmíd nenápadným posunkem a přikývnutím Zdeňkovi najevo, že je připraven s ním projednat důležité podrobnosti...

1) Kde končí cesta...

2) Kde končí cesta...

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem