Odpověď je přelétavá

Víme už, že sny mají i zvířata, přinejmenším ta, která v tom smyslu byla zkoumána. Spánek a jeho struktura byla popsána a potvrzena u plazů, ptáků a savců. Různí se i doba spánku od dvou hodin až po dvacet hodin během dne. Fyziologický význam spánku potvrzuje doložený objev, že pokusná zvířata, pokud jim byl spánek odepřen, brzy zemřela. Takový pokus nás rozesmutní a možná popudí, věřme jen, že už se neověřuje. Mějme však také na paměti, že je dobře něco takového vědět, protože to je platné i pro nás. 

Znal jsem dva vážené muže, oba byli respektovanými a známými pediatry. S jedním z nich jsem měl tu vzácnou čest sdílet lékařský pokoj. Takže v jeho případě mohu doložit  empirickým pozorováním, že tam, kde si jedinec může dovolit po celý svůj produktivní život hodinu spánku denně po obědě, zůstává ve znamenité a závisti-hodné kondici fyzické i mentální ještě významně po devadesátce. 

V jedné větě shrňme, že během spánku se odvádějí metabolity nahromaděné jako biochemický odpad, konsoliduje se paměť, snížením metabolických nároků se uchovává energie. Leč vzdalme se od pasáží zavánějících odborností. 

Pojďme raději dál k našim, lidským snům a zastavme se u jejich podivuhodných a obtížně vysvětlitelných vlastností. Sny, jako by si chtěly uchovat svou znepokojující tajemnost. Vcelku obecně se mezi běžnou populací ví, že během spánku se střídají fáze Non-REM a REM. Víme, že zkratka REM má svůj původ v plném názvu Rapid Eye Movements. 

Po stažení denní opony zahajujeme spánek fází Non-REM, trvající zpravidla okolo osmdesáti minut. Pod lupu vzata tato fáze vyzradí, že i ona má své sekvence, ty jsou čtyři. Vcelku je to však perioda jaksi němá, nahlížena z rychlíku. Pak vstupuje na hřiště dějství REM, zpočátku prolínající se s předchozí epizodou Non-REM. 

Tak, to bychom měli pro zahřátí.

Někdy se ptáme, zda sny dokážou předvídat budoucnost nebo jestli mohou vyřešit hádanku, která nás může pronásledovat ve dne. Analýza snů z pohledu mystického je obtížná především proto, že skutečně seriózní výzkum musí být reprodukovatelný. To v případě snů je možné jen těžko. Jak je to ale u snů, které mohou předvídat budoucnost? Je to mýtus?

Podělím se o osobní zkušenost. Nepsaly o ní sice žádné noviny, ale já mohu potvrdit její pravdivost. Během mého studia se občas stalo, že mě examinátor nějakou otázkou dostal a vymetl. Ptám se ‘a koho ne?’ to je součást hry. Zaznamenal jsem, že se mi před takovým nezdarem zdávalo o havarujícím letadle. Když jsem se pak ráno obrátil zpět do své noční vize a v ní jsem spatřil leteckou kolizi, při zkoušce jsem nevyhověl. Leckdo si pomyslí, že těch letadel popadalo asi dost, když dokázala vytvořit statisticky významný obraz. Tady je třeba se rázně ohradit. V zájmu spravedlnosti musíme vzít v úvahu všechny zkoušky, tedy ty úspěšné i ty propadáky. A začít běžnými rigorózy až po státnice. Pak připočtěme první a druhou atestaci, zkoušky pro výkon sesterské práce v Kanadě, laborantky tamtéž, také zkoušky ze znalosti indiánské kultury, ano, ano. A řidičský průkaz nejen ten běžný, ale také pro školní autobusy a s ním povýšení do kategorie pro vzduchové brzdy – nevím proč. A nestydím se přihodit speciální řidičské oprávnění pro letištní vozidla a to vedle běžných pásů, schůdků a těžkých vozidel k výměně leteckých tekutin také řidičský certifikát pro letištní traktory, které tlačí letouny tyčí. Součet všech musí zahrnovat rovněž řidičský průkaz pro ambulanci rychlé pohotovostní služby s hrdým doplňkem pro přejezd zamrzlé řeky, zkoušky projekt management pro řízení ve zdravotnictví, sérii lékařských zkoušek pro vykonávání praxe v zemi javorového listu, zkoušek pro bezpečnost práce v extrémních podmínkách, pro pohotovostní a záchrannou službu a následně i pro jejich výuku, tak by naopak budilo podezření, kdybych ani jednou nevyletěl směšně poražen. 

Tak si teď říkám, hledě na ten výčet, že zatímco jedni v klidu vydělávali peníze, já jsem se učil na nějaké zkoušky. Komické je navíc to, že jsem nikdy nebyl nucen ke zkouškám z kuchařského umění, ačkoli jsem vlastnil restauraci. 

Vlastně jsem chtěl pouze napsat, že před těmi nevydařenými z nich se mi zdávalo o leteckém nezdaru. Což za pozornost asi stojí, za víc asi ne. 

Jsou ale doloženy vize jiné. Tady chci zmínit jméno Baba Vanga. Narodila se v roce 1911 v Bulharsku a k jejímu proslavení vedla nehoda, která ji potkala v dětství. Tehdy ji uchvátil uragán, vynesl do vzduchu a mrštil s ní do vzdáleného pole. Tam ji vesničané nalezli až po několika dnech. Úraz, který utrpěla vedl k její doživotní slepotě, zato v ní probudil schopnost předvídat budoucnost, toť její bolestné. Její věštby byly doloženy a ukízaly se být trefné až v osmdesáti pěti procentech. Zemřela v roce 1996 a tedy nemohla pronést mnohé své věštby až poté, co se naplnily. Mezi ty její největší zásahy patří nepopiratelný fakt, že 44. prezidentem Spojených států amerických bude černoch. Současně ale také pronesla chmurnou vizi, že bude prezidentem posledním. Jak to myslela, kdo ví. Možná poslední černoch. Ale černošky nevyloučila.

V roce 1989 varovala před islámskou krizí a upřesnila, že právě odtud vzejde útok na New York v podobě „two steel birds“. (To jsem nepřekládal, protože hned bychom si vzpomněli na píseň ‘My letci máme ptáky z ocele’, a tím bych znevážil slova Baby Vanga).

Těch věšteb pronesla prý tisíc, my jsme u toho nebyli a nepočítali je. Bulharsko to pojednalo za nás. 

Ještě alespoň jeden seriózně dokumentovaný případ zmíním. Popsal ho Mark Bailey. Ten uvádí, že se mu něco takového stalo několikrát, chce popsat alespoň jeden za všechny. 

V polovině osmdesátých let žil s dívkou, která pracovala jako paramedik, on jako DJ v nočním klubu. Takže se oba často vraceli domů nad ránem a sešli se až u snídaně. Jednou se mu zdál sen, v němž oba dva seděli na zadním sedadle policejního vozu. V policejních uniformách před nimi seděli dva policisté, oba dva černoši. Ten jeden měl policejní čepici, zatímco ten druhý ne a ten byl holohlavý. Všichni čtyři se smáli, což je jistě v policejním voze při daných okolnostech neobvyklé.

Jednou se Mark a jeho dívka vraceli v pozdní noční hodinu svými vozy domů, Markova dívka před ním. Při sjezdu z dálnice, řidička zahlédla světla jiného vozu přímo před sebou a sešlápla prudce brzdu. Mark do ní zezadu narazil. Zavolali policii a posadili si je na zadní sedadlo, aby mohli zapsat všechny údaje. Oba dva byli černoši, jeden měl na hlavě policejní čepici a druhý měl oholenou hlavu. Pobavilo je, že oba dva mají tutéž adresu a že přesto se našli na volné silnici a dokázali do sebe narazit. Tak se tomu všichni čtyři tomu smáli. Dokonalý filmový záběr toho, co Mark viděl nedávno.

Ještě zajímavější je možná ta porce snů, v nichž je vyřešen nějaký problém. Tady bývá  doklad přesnější a vysvětlení je blíž na dosah. Na pomezí nadpřirozené povahy zůstává klasický případ barokního skladatele Giuseppe Tartiniho. Bylo mu pouhých dvacet jedna let, když ho ve snu navštívil ďábel. Tartini s ním uzavřel smlouvu o duši, pokud mu pekelník splní jakékoli přání. V tom snu mu skladatel podal své housle a ďas je uchopil a spustil. Tehdy Tartini v okouzlení ztratil dech, když slyšel jak nádherná skladba, skvěle přednesená mu vchází hluboko do duše. Pochopil, že to co slyší, leží mnohem dál, než může zaletět jeho nejdivočejší fantazie. Byl doslova očarován a ještě pln silného dojmu hned po procitnutí uchopil housle a chtěl zahrát to, co slyšel z rozžhavených strun. Cítil, že se jen stěží dotkl toho, co tak zasáhlo jeho srdce v noci. Svou skladbu, která patří k jeho nejlepším dílům nazval “Il trillo del diavolo” tedy Ďáblův trylek.

Není to případ jediný. Je známých a dobře prokázaných víc. Pojďme na to.

Paul McCartney v roce 1965 měl sen, v němž velmi zřetelně slyšel celou melodii písně Yesterday. Sotva vstal, přehrál si ten motiv na klavír a ptal se ostatních ‘brouků’, jestli ten nápěv už někdy někde někdu někda někdi někdo z nich slyšel. Odpověděli záporně. Paul McCartney celý měsíc zjišťoval u přátel a také v obchodech s gramodeskami, zda někdo nezaslechl tu melodii. Až když se ubezpečil, že ani mimoděk neloupí, dohodl se s Johnem na textu, ten oba napsali a píseň Yesterday byla na světě. Díky snu.

Niels Bohr měl patrně jiné sny, než máme my. Jemu se zdálo o atomech. Hmm. Zato jeho sny přinesly něco světu. Tedy ne, že by snad naše sny nic nepřinášely, ale bylo to asi tím, že on ty své atomové mohl vyzradit. Ve dne stále nemohl přijít na to, co udržuje stabilitu atomů. Až jednou v noci, právě ve snu, opět se mu zdálo o tak oblíbených atomech. Zjevily se mu jako planety, kroužící okolo Slunce a když se probudil, už věděl, že na to kápnul. A vyneslo mu to Nobelovu cenu. Tak to byl užitečný sen. Inu, zkusit s těmi našimi sny vstoupit mezi laureáty Nobelovy ceny ostatně můžeme také. 

Elias Howe. To jméno jsem neznal, a přece to byl první nositel amerického patentu. V noci ho navštívil živý, poněkud děsivý sen. Ocitl se ve válečné vřavě. Tam jakýsi král (to vypadá na vítězného krále) přikázal Eliasovi, aby vynalezl šicí stroj a to do čtyřiadvaceti hodin, jinak bude sťat. Zajatý nešťastník hloubal, zkoumal, přemýšlel, bádal a čas ubíhal. Už už viděl, jak se nad ním smráká, neblahá exekuce už byla na dosah. Nad ránem to měl. Jehla! Jehla musí mít takové očko, jako dnes u šicích strojů známe. Probudil se, zakreslil a na toho krále – jehož jméno historie nezná – pravděpodobně jen prstem stáhl dolní víčko a zabrumlal – Trhni si. To už doplnila moje fabulace.

Rozcuchaný houslista, který pobýval i v Praze a měl svou pracovnu ve Viničné, geniální běs, který prý nosil sako na holém těle, měl bizarní sen. Sjížděl na saních ale možná na lyžích nebo na pekáči dlouhý svah. Hnal se stále rychleji a rychleji, předjížděl všechny a stále zvyšoval rychlost a jel a jel až padla hvězdnatá noc a začal se blížit rychlosti světla. Takovou měl energii. Tehdy zaznamenal, že hvězdy se proměňují, snad postřehl, že i jeho hmotnost se rychle mění, o rychlosti byla řeč. Potud skutečnost.

A teď dramatizace. Probudil se, šel se oholit do koupelny, mohutný knír, přesahující dolní ret, si opět ponechal, nečesal se přemrštěně, přehodil si přes holá ramena a kosmatý hrudník sako, zastavil se, řekl si: „Vždyť já jsem v tom zrcadle vypadal jako Albert Einstein. Jawohl, ja! Ich bin Albert Einstein.“  A zapsal křídou na zeď: E=mc². Jako uličník chtěl utéct, ale dopadli ho a usvědčili.

Robert L. Stevenson měl sen, kdy podobně jako uvedení fantastové a snílci, vstoupil do snění, kde se setkal s mužem, který páchal jakýsi zločin. Tu se padouch rozdvojil a proměnil se v pronásledovatele. To je nápad, který autora nemůže nechat klidným. Tak se zrodila novela Dr. Jekyll a Mr. Hyde. 

Až neuvěřitelně přišel na svět objev jiného nositele Nobelovy ceny. (Když přidáme ty naše sny, třeba se k nim přiřadíme.) Tady musela zasáhnout vyšší síla. Ten muž zaspal co zapsal, než znovu zapsal, co předtím zaspal. Otto Loewi, německý farmakolog rozštípl oříšek, který byl broukem v hlavě spíše neurologům. Byl to však on, kdo objevil dovednost acetylcholinu. To je neurotransmiter, který přenáší impuls z nervového vlákna cestou nervosvalové ploténky na sval. Je také přenašečem na jiné nervové struktury a spouštěčem pro žlázy. Průlom spočívá v odhalení, že přenos není elektrický, kam naváděly badatele dosavadní směrovky, nýbrž jde o chemický přenos. Tedy zpět ke snu. Právě ten mu přinesl zmíněné odhalení, které ho probralo. Hned si všechno zapsal a znovu klidně usnul. Hned ráno sáhl po svém textu a strnul. Nebyl schopen nic z té noční čmáranice přečíst. Po celý den se snažil vyvolat jádro snu, ale marně. Posmutněl a šel spát. Co to? Sen, jako kopie filmu toho včerejšího, navštívil ho znovu. Probudil se, ale tentokrát jaksepatří a všechno pečlivě a čitelně zapsal. 

Vím, že nás to učili jako perličku. August Kekulé a jeho benzenové jádro. I on snil o organické chemii a čtyř vazebném uhlíku, jako my všichni, že? Což to nebyly nádherné romantické sny? Ta radost, když na jaře se vzájemně pouští do svých vazeb uhlík, ten rozpustilý floutek čtyřvazebný, rošťák jeden organický. V případě Kekulého snění to byl had, snažící se lapit vlastní ocas. Právě tak se propojil čest atomů uhlíku do šestice střídáním dvojné a jednoduché vazby. Ale to bychom přeskočili celou řadu těch, kteří benzen znali dávno před Kekulém a dokázali jej izolovat z ropy. Najdeme mezi nimi i rakouskouherského rodáka z Karlových varů Josefa Loschmidta, ale až Kekulému – rovněž s českými kořeny – je připsán objev vlastní struktury, neb ta je rámcem a zdrojem pro celou řadu struktur v organické chemii. 

A to jsem chtěl napsat krátké pojednání. Ale tu jsem se podíval na Wikipedii, pak zase moje zvědavost byla přitažena k Baba Vanga a seznámil sebe i Vás s tím, jak se vypořádal Internet se sny, které něco přinesly pro dobro nás všech. Tak proto mé zamyšlení nabobtalo.