Reiki

Zdeněk Hanka » Blog » Reiki
8.12.2019, Zdeněk Hanka

Tady máte skeptika. I když ne tak docela, protože vrátka pootevřel už před lety. Tedy nalomeného skeptika s mírnou osobní zpovědí. 

Nemám na mysli dobu velkého „boomu“ alternativních metod v devadesátých letech. Rozmachu vedeného spíše podnikatelským hladem. Dřív, mnohem dříve ještě před studiem. Nebyl bych překvapen, kdyby někdo prokázal můj zájem rozběhaný do všech stran ještě hlouběji. 

Tedy přiznání od začátku. Vždycky mě, ještě jako kluka, provázely knížky spíše explorativního charakteru. Vždycky jsem měl, chcete-li znát o mně takovou intimálii, na nočním stolku nějakou knížku toho typu. Ten proud se nezastavil, až se v Kanadě vlivem okolností a v důsledku nárazu z nové skutečnosti a nových potřeb zpomalil. Aspoň jsem odebíral National Geographic Magazine.

Chtěl jsem se dozvídat všechno o hloubkách oceánů a o podivném životě až u dna, astronomií jsem byl možná až posedlý a byla doba, kdy jsem dokázal určit sítě souhvězdí, jak daleko jsou ta tělesa, co jsou pulzary, kde jsou nejbližší galaxie, znal jsem teplotu hvězdy Vega v souhvězdí Lyry. Rád jsem to všechno sdílel na letních táborech. Leželi jsme s oddílem trochu dál za stany v hluboké hvězdnaté noci. Všichni na trávě a povídal jsem, oni se ptali. A pak třeba řekli: „Teď něco zahraj.“ 

A ve dvě v noci jsme se zvolna odšourali vyčistit zuby a pak do stanů. 

Ještě malou odbočku, promiňte mi to. Fungoval jsem většinou jako zdravotník. (Vynikající a doporučuju. Na ranní rozcvičku mě nikdo nehnal a nemusel jsem ani vymýšlet rámcový plán, variantu suchou a deštivou. A s kytarou bylo snadné získat popularitu ). Stal jsem se však jedny prázdniny posilou pro vedoucí oddílu, která dostala s jistým varováním oddíl velkých kluků z „polepšovny“, chcete-li z „pasťáku.“ To byli tak senzační kluci! Vůbec nedělali potíže. Učil jsem je Lesní moudrosti, podle E. T. Setona a F. A. Elstnera a toulali jsme se po okolí, měl jsem horolezecké lano, tak nejen uzle, ale slaňovat, sekali perfektně dříví a ty hvězdy na letní obloze je bavily a tak rád na to vzpomínám.

Udivovala mě komunikace hmyzu, zejména včel. To je dokonale vypracovaný systém. Vědí a sdělí, jak daleko je pole a že tam roste jetel a kolik včel by tam mělo letět, spolupráce hladká. Jak je možné, že už v nějakém vajíčku je už zakódovaná barva ptačího peří, ba i to jak se loví ze země ten který červíček. Uchvacovalo mě, jak jen může vyrůst ze semínka, které se vejde mezi prsty jedné ruky strom, který pije pouze vodu z dešťů, chemicko-fyzikální motor přicházející ze slunce a tu zeminu, do níž to semínko padlo. Jednou je to bříza, pak dub. Nesplete se to. Bříza ví jakou má mít kůru a jehnědy, dub zase umí žaludy a listy s vlnitým okrajem. 

Totiž, a teď to víte, to byl můj pravý důvod pro studium medicíny. Hledat a přijít věcem na kloub. Potíže se zažíváním? Podle lipázy a amylázy někde na úrovni slinivky? Jistě, ale proč? Rozhodit si možnosti. Zužovat až skončit u parazitu Lamblia Guardia na úrovni Vaterské papily. Třeba a prokázat. Tedy pak vím, že „neléčím“ enzymy, ale eliminuji skutečný zdroj. Tedy až svéhlavě jít po stopě ke kořenům pravé diagnózy a teprve odtud léčit. Nikoli léčit příznaky, ale přímo podstatu.

Samozřejmě nepřekvapí, že víc otázek rodí víc dalších otázek. Pak se opravdu odpovědný člověk, který bere svou věc vážně, musí v úctě a s otázkou v očích pohlédnout někam nahoru a jemně zavrtět hlavou. Není to bigotnost, pýcha ani odpověď, je to respekt a pokora. 

A tedy Reiki. 

Nechci psát o historii, kterou jsem si ostatně právě před chvílí přečetl. Snad jen to, že tato metoda přišla z Japonska.

Raději chci popsat svůj zážitek. Snad ještě pár osobních slov. V Calgary existuje organizace, která nabízí lidem stiženým zhoubným onemocněním – trochu nepřesně a spíše lidově nazývaných rakovina – řadu sympatických služeb. Mně se nechtělo družit se někde s cizími lidmi, usmívat a zdravit.  Můj spirit trochu ztratil na jasu. Věděl jsem, že vlivem terminální nemoci a také léčby se nutně mění i moje fyziognomie. Ale protože mám okolo sebe absolutně senzační nedostižný tým svých nejbližších, nechal jsem se dostrkat. Z nabízených programů jsem nakonec zakotvil u dvou. Jednak je tam kapela lidí mého věku, ale i mladších. Přinesou si kytary, ukulele, je tam klavír, pak taky bubny djembe, prostě skvělé. Tak jsem tu svou kytaru, kterou mám od Vánoc roku 1969, a která zná kdejaký kout, která trochu ohořela a dvakrát byla zlomená. A ukázalo se, že to byl dobrý tah. „OncoBand“ mě vzal a hrálo mi to jak zastara-zamlada. Hlas seděl, texty jsme měli před sebou. Vy blázni! Skvělé! A to mám ještě bluegrassové pěti strunné G banjo, ale v tom nejsem ještě takový fořt.

A Reiki?

Zvláštní. Opravdu ano. Nevěděl jsem o té metodě nic. Váhavě jsem se přihlásil a dvakrát už jsem tento alternativní postup absolvoval. A budu tam chodit, dokud jen to půjde. Abyste věděli, to si člověk lehne na stůl, jako kdyby očekával masáž. Kdepak, vůbec ne. Byl jsem oblečený, v místnosti bylo podmanivé měkké šero, příjemná tichá hudba a já jsem nemusel dělat vůbec nic. Reikistka velmi pomalu dlaněmi plula nad mými svaly, nad celým tělem. Měl jsem zavřené oči, ale to teplo z jejích dlaní jsem vnímal. Bylo to neuvěřitelně příjemné a osvobozující. Pak mi položila na páteř nějaké kameny, myslím, že právě nad ten chybějící šestý hrudní obratel. Trochu hřál. Všechno jsem si radostí nechal líbit, bylo to prostě fajn, lehounké, měkké, příjemné, naprosto neinvazivní. Myslím, že člověk se musí umět otevřít a přijmout takový postup bez pýchy a věřit. Přece nemusí být všechno objasněno v tlustých knihách.       

Jedno sezení jsem musel vynechat, protože po mé třetí sérii infuzní léčby jsem nebyl schopen jakkoli pohnout nohama a měl jsem bolestivé křeče, které patří do hry. To nevadí, už mám domluvenou další kúru. 

Podstatou je, moje milá čtenářko a milý čtenáři. Představte si, že jsem slezl hladce z toho stolu, cítil jsem se lehounce, snad až jako opilý a rozhodně jsem měl pevnější krok. Větší jistotu a znamenitou náladu, jako po krásné zprávě, rozhlížel jsem se jinak okolo sebe, usmíval jsem se a uvnitř jsem cítil teplo.

A to mi řekněte jak to? Možná někdo bude s odpovědí hned hotov. Navrhne lehkovážně sugesce, placebo. Hmm, dobře, jistě, možná. Ale vysvětlete mi, jak vlastně působí placebo. Jak to, že se uvolní endorfiny? Jak je možné, že neurotransmiter acetylcholin, který drží otěže parasympatické sítě, ví co udělat, aby vyrovnal membránový potenciál na nervosvalové ploténce tak, aby bez jakého dotyku vnějšího člověka, skutečně spasmy povolily. Jak se domluví serotonin s dopaminem, aby zasáhly po jedné hodině Reiki i do pocitového vnímání okolního světa.

Tady moje představivost končí někde v mlze a já tuším, že to pravé větvení otázek teprve tam začíná.

Dozvíme se někdy odpovědi? A potřebujeme znát odpovědi na všechno?

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?