Štědrý večer s diamanty

Zdeněk Hanka » Blog » Štědrý večer s diamanty
25.12.2019, Zdeněk Hanka

Štědrý večer musí přinést nějaké důkladné překvapení. To může mít ovšem různé podoby.

Začátkem prosince jsem přijal veliké rozhodnutí. Letošní Vánoce jsem měl v úmyslu zaznamenat silněji, než bývá obvyklé. Ten den začal myšlenkou. Snad na úvod je třeba upřesnit, že moje chůze doznala bizarního nedůstojného kolébání. To mohu do jisté míry kompenzovat oporou o čtyřkolové chodítko. Zvláštní obraz vhodný k všeobecnému pobavení veřejnosti poskytuju, když chodítko odhazuju do prostoru vzadu za sedadly. V tu chvíli nikdo nemůže uvěřit, že jsem schopen řídit něco jiného než právě ten čtyřkolák. Vypadá to, připouštím, děsivě pro toho, kdo sleduje celý proces. Vlastní číslo začíná tehdy, když dosáhnu vozidla. Tehdy se za okny sousedů objevují vytřeštěné obličeje. Do vysoka otevřu totiž zadní dveře automobilu, uchopím celé chodítko, vyžiju setrvačnosti, když celé chodítko zhoupnu a mrštím je do útroby vozu. Přistane uvnitř, trefuji se znamenitě. Tam se samo složí, je-li v dobré náladě a já jen zavřu zadní dveře. 

Ovšem je-li lapeno uvnitř a nemůže ven, nezbývá mi, než dotančit k předním dveřím. Prohýbám se, narovnávám, předkláním se, opíraje se o karosérii. Já vím, že chodítko by snad i chtělo vypomoci, ale to už je tak zařízeno, že chodítka se sama nerozběhnou. Kromě toho se na mě hněvá a urazilo se. Pouť od zadní části vozu k předním dveřím připomíná jednou muže stiženého těžkým hemibalismem a jindy tomu, kdo má rozvinutou obraznost, zjeví se obraz medvěda notně posilněného medovinou, krátce před hibernací. Mám však za to, že nejvíc ze všeho se jevím jako muž dobře vystlaný sprostou kořalkou, která chytne plamenem už sama od sebe. Otevřu dveře a vyvolám tak záklon, který považuji za parádní demonstraci úkroku při swingu, je to však vpravdě rovno snaze nacpat koncertní křídlo klíčovou dírkou do komůrky. Řekněmě si to na rovinu, je to skutečná bitva, kterou vede chodítko s člověkem. Někdy chodítko šeredně zaútočí, jindy lstivě předstírá klid zbraní a udeří z nečekaného úhlu.

Dobrá, usadím se za volant, nohy maje stále někde uloženy mimo prostor pedálů. Tedy naleznu-li je, lze je mrštit dovnitř a sousedi za okny, vidouce  celý ten úkaz gumového pohybu, nemohou uvěřit, že automobil uvedu do pohybu. Ve skutečnosti nechtějí být bráni za svědky.

Když už úspěšně držím volant, situace se svižně promění v dobře namazaný strojek budíku. Vyrazím jako jehla hladce a svižně, jsem náhle pánem nad plynulou jízdou. To mi bohové dopřáli.

Rozhodl jsem se nechat vyrýt do malých zlatých srdíček s drobounkým diamantem písmena. Viděl jsem je v klenotnictví Michael Hill. Dobrá značka. A já budu taková srdíčka potřebovat tři.

Tím dramatický případ začíná.

Potřeboval jsem ještě najít rytectví, kde úkon provedou. Našel jsem si cestou internetu takové rytectví, které se mi zalíbilo svou chlubnou reklamou, co všechno dokážou. Vyrazil jsem za jistým úspěchem, abych věc ověřil. Tedy - zápas se vzdorovitým chodítkem. Najít adresu nebylo těžké, jel jsem bez otálení na místo. Ano, vidím, štít nade dveřmi mě povzbudil a nabil zdravou energií.

Po zaparkování vždycky následuje akce krocení chodítka. Jeho vytěžení z vozidla, kdy se drsně brání, nebo naopak jeho uvržení do prostoru za sedadly. To proto se nestydí bojovat s člověkem. 

„Oh, pane, to se omlouváme. Kdepak, ti už tady nejsou nějakou dobu.“

„Ano, ale co ta firma nade dveřmi."

„Nedostali jsme se k tomu. Nemáme ještě ani ten náš, to víte, řemeslníci.“

„A víte, kam se stěhovali?“

„Tak to vám řeknu přesně. Není to daleko odtud. Vydáte se na konec tady té ulice, druhou zatáčku před křižovatkou ve tvaru „Téčka“ odbočíte doleva. To je poměrně ostrá zatáčka, protože tam probíhala oprava silnice. Vlastně ještě pobíhá, tak je uzavřená. Nevadí, vy naopak pojedete doprava, na první další, ne na druhé další tedy doleva a budete se držet podél plotu a ten až skončí tak zase doleva. Vlastně ne, je tam ještě jedna zatáčka...“

„A neznáte adresu? Naťukal bych si to do GPS.“ Kymácel a kolébal jsem se v chodítku jako baletní mistr.

„Tak to nemám bohužel. Já vám to nakreslím.“ To znělo alespoň trochu slibně. Na papírku se objevilo několik čar. Převzal jsem informaci i s papírkem, ujistil se a vykymácel jsem se zpět. 

Pozor, akce chodítko, zdá se, že mě zbičovat. Zatím je však skóre vyrovnané.

Držel jsem se přesně nákresu a po několika pokusech jsem skutečně nalezl místo, které odpovídalo také verbálnímu popisu. Takže je vyhráno.

„Chodítko, z pytle ven.“ Zdlouhavý úkon, ale hlavně, že jsem na místě.

„Ale ne, pane. Jo, byli tady jenom krátce. Ti jsou toulaví. Už jsou jinde. Co všechno dokážou vyrýt, to vám neřeknu. My jsme elektrikáři.“

Lokty na chodítku, udýchaný, po obličeji čůrky potu.

„A neměl byste adresu? To by mi pomohlo..“

„Měl, to náhodou vím přesně, my máme náš sklad hned v sousední ulici. To vám hned napíšu.“ Píše, píše, až jsem shledal něco zajímavého.

„Odtud zrovna jedu. Jste si jistý?“

„Jsem, jsou tam ještě jedny dveře, hned vedle. Ještě mají firmu vyvěšenou. Tu jenom šoupnou vedle. Jeďte tam. Divím se, že to nevěděli ti vedle. No nic. Jeďte tam. Poslyšte, nechcete trochu vody? Jste OK?“

„Vodu bych asi uvítal. Sklenku.“ Dal mi plnou sklenici chladné vody a tím jsem získal novou chuť a energii, abych pokračoval ve svém tažení.

Chodítko, zadní dveře, námořník na velrybářském škuneru, motačka hlavy, vyžaduje za volantem přece jen chvíli počkat, suché rty. Hodinky na zápěstí, jako by mi chtěly utéct. Tak spěchají. 

„Jo jo, to jsme my. Takže vy jste byl tady vedle?“ rozesmálo ho to, „to jste měl nakouknout, pane.“ Nenalézal jsem důvod ke smíchu.

„Asi. Ryjete i do zlatých srdíček? Přivezl bych tři. A kolik by to stálo?“

„To máte teda smůlu, my jsme to dělali, to ano, ale nevyplácelo se nám to. Děláme především sportovní poháry, velké plakety, možná byste si vybral něco u nás, ryjeme i medaile.“

„Nemyslím,  že by to splnilo ten účel.“

„Já vám ale poradím. Znám, skutečně znám rytectví, které to provede brilantně. Máte to s sebou?“

„Já to teprve koupím, až budu vědět, kde to provedou. Už takto cestuju od rána.“ Z čela mi teče pot, zmlácený jako partyzán. 

„Víte co? Než vyrazíte, já tam zavolám.“ Zmizel někde vzadu, já jsem se uvelebil v křesílku. Ale předtím ještě jsem uloupil šest bonbonů, které se nabízely v široké skleněné nádobě pro zákazníky. Narval jsem je do kapsy a hned bylo veseleji.

„Takže jsem s nimi mluvil, budete se ptát po Susan, je tam a čeká na vás.“ To přebilo všechno, v co jsem jen doufal. 

Víte? Víte, co přijde? Ano, ano správně, chodítko smýknout do auta a pak přilepený na karosérii doklouzat se k předním dveřím. 

Takže bonbon by mi každý předepsal, beru si hned dva. Modré chodítko si mezitím cestou zdřímlo. Vypadalo odpočatě, ale já jsem moc dobře věděl, že může jít jen o úskočný manévr.

To se ví, že jsem to našel. A paní Susan velmi ochotná a příjemná.

„Ano, už o vás víme, posaďte se. Já vám přinesu jablečný mošt. Tak vyprávějte, o co jde? Srdíčka, je to tak? Uděláme to pro vás. My ryjeme na zadní plášť hodinek, plnicí pera, těžítka. Leptáme do skla. Opravdu široký záběr.“  Byl jsem rád, že se nezamluvil ten mošt. 

Přišel čas jet zpět do klenotnictví Michael Hill pro tři zlatá srdíčka s drobným diamantem.

Tedy, co mě čeká, sečtělá čtenářko bystrý čtenáři? To je zkušební otázka. Otevřený boj, ano, drsná rvačka s chodítkem. Zdá se, že se bojovné chodítko dostalo do vedení. Přesto jsem je nakonec uvrhl tam, kam patří. Následovaly přesně gymnasticky propracované pohyby při švihu chodítka do zadní části vozidla a následné plížení podél karoserie až k volantu. Zášvih, důkladně mě koplo a teprve pak bylo spokojeno. První jde hlava, jako ve druhé době porodní. Jenom opačným směrem. A teď do mallu pro ta zpropadená srdíčka.

Nebudeme náhodou vystupovat a pak nastupovat? Chodítko už má z oho otřes mozku. Jistě. Jenom vědět, kde se ten jeho mozek nalézá.  Ale těch lidí! To prosinec teprve začal. A teď velebím okamžik, kdy jsme se při jeho zakoupení rozběhli na chodítko s fortelným sedátkem. Pro těch několik švihů, by se na mě mělo zlobit a nezlobí. Jen já jsem však věděl, že se zcela jistě soustředí na nějaký úskočný maévr. Sedím si ,sedím, až po drahné chvíli přijdu na řadu. 

„Jsem tady pro tři zlatá srdíčka, viděl jsem u vás. S malou pecičkou diamantu.“

„Ano, okamžik. Jsou to tady tato?“ Blaho a naplněný roh Štěstěny mě rozehřály příjemně jako líbezný oheň v krbu.

„Jsou, ano jsou. Vezmu si tři. Pro ženu a dvě dcery. To jedno může bát větší. Kolik tedy budu platit?“

„Hned vám to řeknu, dokonce máte na to dnes slevu.“ Odchází k pokladně a mně je fajn. Sedím si ve svém chodítku, zatímco ostatní musí stát. Vlastně přesněji, ostatní mohou stát. A teď vidím, že prodavačka drží u pokladny jen dva kousky. Přivolal jsem si ji, abych se ujistil, že všechno je v pořádku.

„Ale já budu potřebovat celkem tři.“ 

„Jistě, ano, ano. Ale to jedno je jiné. Chtěl jste to tak, že? Zatím jenom vám chci říct ceny, to jedno je větší.“ 

Ano, samozřejmě, to je pravda. Hned jsem sám sebe pokáral.

Za chvíli opět stála přede mnou a připravovala mi pěknou papírovou tašku Michael Hill. Teď už jsem věděl, že mám vyhráno. Cože? Opravdu? Uvidíme, snad tedy ano.

Tašku jsem si nesl k autu pod sedačkou v chodítku. Odkrytý boj nastat musel, teď se mnou chodítko promyslelo svůj útok a nechtělo se ani za nic složit. Hřmotné a neskladné dorostlo velikosti vyorávače brambor ne a ne se složit. Ponechal jsem je za automobilem s náznakem, že taky mohu odjet sám, promptně se složilo samo. Po nezbytných tanečních vývrtkách jsem se dosoukal od zadních dveří k těm předním, budiv pozornost širokého okolí. Nevadí, zmizel jsem za volantem a cestoval k paní Susan.

Jistě, jistě, chodítko. To už vědělo, jaký pružný cvik je čeká a začalo proto přátelsky spolupracovat. Na chvíli jsme se shodli na klidu zbraní. Možná v tom byly spíše obavy. Od zadních k předním, upadnu tentokrát nebo ne? Navíc karoserie je čistá jako by sjela z výrobní linky. Aha, to moje bunda nějak zešedla.

Paní Susan mě radostně uvítala. Zahlédla i moje žonglování s paličatým chodítkem. Bylo by zklamané, kdyby k němu nedošlo.

„Tak to tady mám, paní Susan,“ Z elegantní tašky vyjímám jednu, pak druhou krabičku: „okamžik, kde je ta třetí. Já jsem někde tu třetí někde vytratil!“ polil mě mráz.

„Ještě to není jisté. Pomůžu vám na to přijít. Kde jste to kupoval?“

„V Marlborough.“ To byla informace, kterou jen zašeptaly suché rty.

„Tak si tady sedněte a já to zkusím vypátrat.“

„Děkuju, můžu dostat trochu vody?“

„Jistě, nebo nechcete mangový džus.“

„Ano, prosím, velice rád.“

Odešla dozadu pro džus, kterým do mě opět vlila nové nadšení. V chodítku, zmožený po okraj a sláb trochu usnul, vím to protože, když pro mě přišla, spal jsem jako lenochod.

„Tak už vím, kde je to srdíčko. Vy jste platil jenom dvě. 

"Opravdu? Takže se žádná ztráta nekoná? Tak to dopadne dobře. Já už jsem na cestách od rána, vypráskaná jak cigareta.“ 

„Zajeďte tam, oni vám to pohlídají.“

Před očima mi vytanul obraz chodítka, které samo ochotně zlehka skáče samo zezadu do auta. Takovou službu mi ale nenabídlo. Opět švih a zaklapnout okamžitě zavřít zadní dveře. Tím jsem chodítko na chvíli překvapil, věděl jsem, že to mi nepromine. Zaznamenal jsem, že jsem začínal být podrážděný. Obětoval jsem hned dva bonbony a zamířil k Marlborough.

Rituál chodítko? Jistěže, přece je tady nenechám. Teď si chodítku umanulo, že vyvolá skandál. Už složené se při zhoupnutí nemístně celé rozložilo a zřetelně se posmívalo, jako by vyslovilo: "... a co uděláš teď, Zdendo?"  Nyní jsem je ale potřeboval složit, jenomže jak? Ani za nic! Opět tuhé, nezkrotné, celé ztopořené nabylo rozměrů průmyslové míchačky na beton a nedalo si říct. Dopřál jsem si minutku odpočinku, protože vysílení dosáhlo meze kolapsu. A právě tehdy se chodítko v klidu opět samo sklaplo a složilo se.

„Tak už jsem tady pro to srdíčko.“

„Výborně, kde to máme. Tady, tady to je. Placeno to nebylo, že?“

„Ne,“ přiznal jsem vlídně. Paní přikývla a už měla nakročeno k pokladně. „prosím, ještě se chci podívat, jestli tam je ten diamantek. Vím, že máte stejný, ale bez diamantu.“ Sápal jsem se po přívěsku. Otevřel jsem krabičku a paní prodavačka ustoupila o krok. Pochopila, že něco je špatně.

„Prosím vás, vždyť to je kolečko!“ Nabíral jsem dech. „kde je ta, co mi to prodávala?“ Nestává se, abych se na veřejnosti rozkatil a vyvolal bouři. Jenomže ten můj proud vysokého napětí už čekal jen na spouštěcí moment.

„Vzadu. Hned pro ni dojdu.“ Jinou možnost jsem jí nedal. Přišly obě.

„Vypadá to jako srdíčko?“ Lidi se ohlíželi.

„Možná jsem...“

„Ptám se já. Je to srdíčko? To snad poznáte, ne?“

„Je to kolečko, ale má taky diamantek.“

„Prosím vás, přestaňte!“ zastavil jsem její plky. Vím, že jsem místy překročil společenský jazyk. Klel jsem naštěstí česky, protože tam musí hrčet ty solidní české hlásky "r", jinak to nefunguje a ve frontě nebyl nikdo, kdo by se zhrozil, kam jsem ji odeslal. i skolečkem!"

„Já jsem si uvědomila, že už ta srdíčka nemáme. Už bylo ale pozdě, vy jste byl na cestě.“ 

„Takže vy jste to věděla? Přece si nemůžete myslet, že jedna dostane kolečko. Co jste čekala, že se stane? Že to nerozliším?“ 

Zvláštní, v tu chvíli mi jí bylo až líto. Zákazníci na ni civěli a já jsem zahlédl zatřpytit v oku tu nejúčinnější zbraň. 

„Já obvolám všechny prodejce Michael Hill v okolí.“ Odešla dozadu a telefonovala. Když se vrátila, usmívala se a já jsem už vychladl. 

„Mají je v Sunridge. Tak tam byste...“ zvedl jsem proti ní dlaň a dal jí tak jednoznačně na srozuměnou, že já nikam nejedu. Na řadě je ona. Ovšem vtom mi blesklo myslí, že v Sunridge je to vlastně pro mě výhodnější. 

„Už nikam raději nejezděte, kdovíco byste přivezla zpátky, motorovou pilu? Ať zůstane tam, kde to je.“ Nechala si všechny mé drzé urážky líbit.

Ano, bylo mi třeba před Sunridge naložit toho modráka čtyřkolového svéhlavého a před rytectvím vyložit. Už bych nespočítal pokolikáté.

V rytectví už mi bylo docela dobře, snad jen vyčerpání zůstalo trčet někde uvnitř. A tady přichází pointa.

„My vám zavoláme, až to bude k vyzvednutí, šlo by to?“

„Jistě, to budu rád. Ale já vám dám číslo na mobilní telefon. Ten zaručeně beru jenom já a mám ho pořád u sebe.“

Mé číslo si zapsala a já jsem byl klidný. 

Velmi brzy po naší spiklenecké dohodě jsem měl sjednanou schůzku s paní doktorkou. V kolečkové židli mě tam opět dovezla moje žena. V ordinaci jsem vyprázdnil kapsy a svěřil je své ženě, sedící stranou. Byla to přesně ta chvíle, kdy mě paní doktorka začala vyšetřovat a současně zazvonil telefon. 

„Prosím tě, ty máš někde něco k vyrytí?“

„To byl asi omyl.“ snažil jsem se odbýt věc.

„To bylo nějaké rytectví. Že znala tvé jméno.“

„Opravdu, to se teda divím. Asi nějaká náhoda.“ 

„Že si prý můžeš přijít.“

Na to už jsem nedokázal odpovědět.

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?