V rytmu dvoutaktu

Zdeněk Hanka » Blog » V rytmu dvoutaktu
3.1.2020, Zdeněk Hanka

Až teprve náhodný souběh fotografií prozradil, že šlo o kouzlo, které se prohloubilo v čirou posedlost. 

Je třeba beze studu zvolat, že v opojné době šedesátých let, tedy epoše šusťáků – lehkých kabátů z umělého vlákna, kterými šustily celé ulice; v éře pilek – vysokých podrážek s dozadu ubíhajícím dezénem ve tvaru pily, hovořím o desetiletí roláků, minisukní a drdolů. Ano, o šedesátých letech, kdy atmosféru nad světem západním i východním proťala hudba The Beatles a nahradila ji nádherně spalujícím rytmem lásky a beatlemánie: “Jé, Jé, Jé!”. Sovětští kosmonauti s amerikánskými astronauty se předbíhali v politické bitvě o oběžnou dráhu, zatímco československé silnice cestou do kempinků zdobily otevřené felicie, spartaky, hillmany, ovšem také těžké volhy, moskviče - a teď jsme u toho - jistěže, wartburgy! 

Ten dvoutakt slyším pořád, pokud chci tu dobu naladit do své duše. Nabízím vám spíše ilustrovaný vývoj, podobně, jak tomu bývalo u starých kupletů. Ukazovátkem či rákosem pak můžete nad předmětnými snímky (viz níže) si pak rejdit sami. 

Možná budu malinko teď přehánět, když vnutím touhu po wartburgu už fotografii první. Při drobné modifikaci snímku z lodžie nepřehlédneme touhu dvou bratří právě po wartburgu. To až vyrostou. 

Prosím, další diapozitiv. Děkuji.

Model v rodinné tradici zde bezesporu byl. Podívejme se dobře do podhůří buchlovských kopců, kde se říká Na Salaši. Ten kus buřtu, který si soustředěně ukládá na krajíc chleba ZH, hned vedle tyče, na níž se suší něčí bota, nedokázal odvést pozornost od blatníku bílého wartburgu. Je to týž, který na klikatých okreskách s nevalným asfaltem, uháněl v časných šedesátých letech. Ilustroval naše rané klukovství a to je bezesporu čestná role. 

Dočkali se oba nejen měkce krémově bílého rodinného wartburgu, ale tehdy v srpnu roku 1961, také posazu na blatnících. To všechno v oblasti lužních lesů Na Salaši, jak dokládá pečlivě vedený archiv staršího z obou bratří.

Že by tady opojení dvoutaktem z Eisenachu končilo? Naopak, právě tudy, severočeskou  Kadaní je nesena planoucí pochodeň nehynoucí slávy wartburgů, pomyslně zažehnuta od ohýnku Na Salaši.

V plné kráse a pýše, tentokrát ve žluté barvě, neboť takový je i trikot v čele pelotonů. Chovali jsme toho krasavce s věčně opravovaným výfukem v úctě a výfuk mu vždycky prominuli. 

Žlutý wartburg byl ten, který přivezl do Kadaně našich profesionálních začátků nejen nás, ale také veškeré bohatství. Sestávalo celkem a všehovšudy z následujících prvků: ze žlutého kávovaru Krups, žlutého televizoru Pluto a přemíry učebnic a skript. Jistých poct si tedy vůz zasloužil.

Zaujme-li nás sedící ostraha před jiným strojem z dílny německých soudruhů, ptáme se, proč nedbá důstojnosti a ohlíží se vytrvale k objektivu? Odpověď známe. Chce upozornit, že se tentokrát jedná o wartburg staršího z bratří, Jiřího. Nenechejme se mýlit podobností. Zachycený bílý automobil má černé matné nárazníky a tím vyvrací domněnku, že vozový park zastupuje  stále týž vůz.  

Na vědomě polorozmazaném dalším snímku je vyobrazen opět spolehlivý – jak jinak – wartburg, tentokrát jde o „žlutý trikot“. Přivážel s sebou rozpustilou a zdravě bujnou náladu. Proč tedy zamlžovat dědu, hrajícího na akordeon? Ostatně ten mladý muž vzadu za plotem neprchá z veselice, nýbrž právě si přináší do kapely kytaru. Jistěže z wartburgu. 

A byla předešle zmíněná chronická výfukóza. Nerad připouštím, že ten vrtoch nikdy nepolevil navzdory laskavé a vytrvalé péči. Vnějším znakem jevu byl nepřestajný rachot. Pohleďme, co doklad zmíněné vytrvalosti na dva snímky z roku 1981. Vedle sebe stojí dva wartburgy, jeden „Sněžný vichr“ a vedle něj „Žlutý trikot“, ten je zastižen na operačním sále, jako pacient s výfukozou. 

A ten poslední snímek? Myslím, že ten smutek z neopravitelnosti je ve tváři ZH dobře patrný.

Pointa má být překvapivá namnoze svou drsností. 

Vyhasnutí legendy bylo stejně rychlé jako památné. Ukázalo se, že výfuk byl tím kulpritem, kterému záleželo na tom, aby se vůz dočkal své slávy už jen ve snovém světě nekonečných hladkých dálnic, benzinových pump a věčného výletu. Ještě po vlastní ose nechal se nesmírně hlučný stroj dovézt na poradu do Sběrných surovin. Svým rámusem záměrně upozorňoval kilometry daleko na svou derniéru. Tam jsem v jeho zastoupení vedl tento stručný rozhovor.

„Myslíte, že lze automobil odevzdat právě sem? Vidím zde nějaké vra..., promiňte, nějaké ojetá vozidla.“

„Dokonce vám za to něco dáme.“ 

„To je vynikající. Tedy podle váhy, že? Kolik myslíte, že byste mi mohli zaplatit? “

„Rovných pět stovek.“ Bylo úžasné sledovat, jak ten muž ihned znal nejen přesnou váhu brutto, ale také obratem vypočítal přesnou cenu.

„Takže,...“

„...okamžik, pane. To auto ale musíte rozřezat, rozebrat a roztřídit. Kov, textil, plastik, přístroje,... to není jen tak!“

„Aha, ano rozumím. A vy byste to pro mě mohli udělat? Vidím tady okolo těch vra..., u těch vyřazených vozů, že jsou venku sedadla.“

„Mohli. Za poplatek.“

„A ten by byl asi tak...?“

„Rovných pět stovek, pane.“

Stejně nerad počítám peníze. Poděkoval jsem a s rukama v kapsách pěšky opustil rozlehlý dvůr Sběrných surovin. 

Mám dojem, že jsem asi po měsíci zaslechl odněkud ze vzdálené ulice jeho nezaměnitelný rachot. Takový trochu naschválek. Přál bych však mu navrácený život.

Komentáře

Antispamová ochrana: Je-li dnes středa, co bude zítra?