A občas zašel dovnitř

Vídala jsem ho. Byla zima a já jsem se tehdy objevila v rámci předvánočního zásobování v prodejně. Počkat, pomalu, kdo jsem já a kdo je on? A o jakou prodejnu tady jde, to všechno si řekněme hned.  

Tedy vraťme se proti proudu času až tam, kde bystřina je mělká, i když peřejí se ženoucí. Kdo je on? Zdeněk. Kluk rozcuchaný, který tehdy chodil do Lidové školy umění. Přesněji, měl tam chodit poctivě jednou týdně na hudební nauku a jednou týdně na hodiny cimbálu. Jsme totiž na Moravském Slovácku, je podzim roku 1969 a zdá se, že v Uherském Hradišti žijí právě poslední rok, než je přijme otevřená náruč velkoměsta pod bezpočetnými věžemi. 

Prodejna, o níž je řeč, je plná nových hudebních nástrojů. Vedoucím je zde pan Pochylý. Že ho jmenuji? Inu, proč ho nezmínit, když o něm mohu vést řeč laskavou? 

A já jsem kytara. Báječně lesklá kytara, která voní dřevem a novotou. 

Zdeněk, ten rozcuchaný nezvedenec, který zatápěl učitelům všude, kde se ty dvě strany setkaly, se dopouštěl trvale činu, udivujícím ty, kteří o tom věděli. Recidivista. Hudební škola jen přes jeden průjezd tehdy sousedila s prodejnou hudebních nástrojů. Zdeňkův vytrvale  opakovaný zločin tkvěl v tom, že než aby trávil hodinu u cimbálu, unikal pravidelně právě do prodejny hudebních nástrojů.  Ano, místo hodin cimbálu v rámci Hradišťanu, pod pedagogickým vedením legendárního pana Jaroslava Čecha. Ano, cimbálu, nástroje ušlechtilého, nabitého jarem kvetoucích štěpnic a zvonivou melodikou, rozehranou pod primášovy cifry a kontrášovu violu, stojící svou synkopou proti base. Tam, pod vlídným dohledem pana Pochylého, Zdeněk zkoušel hrát na všechno, co kde se opíralo v koutě, viselo na háku, nebo prostě jen tak stálo. Jen se vzpíral chodit řádně do Lidové školy umění, stejně jako chodili ostatní.

Tak. Jako rozehřátá pánev by to mohlo stačit.

Opírala jsem se o svůj stojan a čekala na svého zákazníka. Přicházel pravidelně, takže jsem si na ty pondělky a čtvrtky zvykla. Bral mě něžně do rukou a to jsem nevěděla, že se stanu po dlouhá desetiletí jeho neodmyslitelnou družkou. Krátce před Vánocemi toho roku jsem stojan opustila a pan Pochylý odmítal sdělit jakékoli podrobnosti. Usmíval se, krčil rameny a popíral všechno.

Štědrý večer prozradil víc. Zdeněk už tu moji vůni poznal, než vůbec ke stromku došel, vždyť tak voníme jenom my, nové kytary.

A mé putování začalo. Ještě ten večer se pokoušel odměnit mě nějakým akordem, ale prsty měl měkké, neohebné, příliš malé, než aby dokázaly obejmout celý hmatník tak, aby domáčkl struny. Pomoci jsem mu mohla pouze tak, že jsem přišla už naladěná panem Pochylým z obchodu hudebními nástroji.

Vůbec první písní, kterou jsem chtěla vydat pod Zdeňkovým vedením, byla písnička Jsem bujarý caballero. Jakéhokoli caballera a k tomu ještě bujarého, bych v něm zcela jistě nehledala. 

Každý den, jen přišel ze školy, hodil aktovku lhostejno kam, a už mě hřály jeho dlaně. D dur, G dur, A dur ve svých prostých a jednoduchých variantách. Časové prodlevy mezi jednotlivými akordy se zkracovaly, melodie začínaly být bohatší, stisk strun jistější, rytmus hravý a spolehlivě ovládaný, vlastně jsem si neuvědomovala, kdy to přišlo. 

Rozhodně jsem se stala jeho neodmyslitelnou družkou na doživotí. 

Neobvyklým a těžko vysvětlitelným fenoménem v České kotlině je přimknutí se k Divokému západu. Jen považme, že okolo Sázavy a Berounky vznikly osady, které v sobě chovaly ducha někdejších severoamerických settlerů, kteří do Ameriky vypluli za prací. A nebo – a to je přesnější – v Lukách pod Medníkem nebo Chlomku mladí i staří imitovali v sobě honáky krav z prérie daleko za Atlantikem. Řekněme přímo, najaté muže, kteří hnali dobytek k nákladnímu vlaku. Tito muži, často ozbrojení a nelítostní desperáti, neváhali si razit cestu k přežití šestirannou dlouhou hlavní. 

Neurčitým pohledem přes Atlantik dočkali se tito muži jistého romantizování, inu, přijměme to. Proto český kovboj má šátek kolem krku s cípem připraveným na prsou, třebaže nemusí čelit překonání terénu v písečné bouři. Na hlavě si nese stetson a houpavým těžkým krokem má namířeno z železniční stanice Mokrá Vrata do Tennessee. Tam se setká se svými druhy a kytary jdou z obalů ven. Podivné, ale je to dobře, že tato tradice se ujala. Teprve pohled směrem východním, z Kanady do malé středoevropské země, dokáže vysvětlit tu touhu po svobodě, vznik osad, písní a kovbojů, symbolů neomezeného vzletu pod modrou oblohou.

A právě proto jsem se dostala do rukou i Zdeňkovi. Bral mě úplně všude, zapomenout mě nemohl nikde. Díky němu znám rachot železničních kol na zadní otevřené plošině Posázavského pacifiku. Už takový vlak nejezdí, ale já jsem to zažila. Hledět za drkotajícící vlak na koleje a pražce spolu s těmi, kteří taky patřili k téže krvi. Mohli to být George, Ole, Boža, někdy i Pavlík. A jindy zase s Jirkou. Veliké dálky jsme tehdy projeli. Právě se Zdeňkovými drsnými kamarády jsem poznala nejvíc cest. Úeska musela být utažená jako píšťalka, lžíce, ešus, ostrá sekyrka, celta - a samozřejmě já. Od jezírka Smaragd, až po Radhošť, od Čadce po Prachatice. Ty písně si nesu v sobě a s sebou.

Dostala jsem se do Roháčů, Tater, všude jsem hrála desítky a desítky písní. Prsty už ho dávno nebolely, pan Pochylý by se jistě usmíval. Hrála jsem na horách u George na chalupě, ale taky na chalupě u Toma. Ano, ano, tam se po mých strunách rozběhly i ruce pana Radka. Trochu mně ten večer podladil struny, ale i to patří do hry. Jako bych ho slyšela i dnes: "...to není, to není, to není, to není fér." Na všech chmelech – drátkování i sklizních, na bramborových brigádách, na školních akcích. Tady je třeba přiznat, že mé struny opouštěly i písně necudné a taky politicky rozhodně nepřijatelné v dané době. 

Byla jsem v Cortině D’Ampezzo a v táboře pod strmými skalami Dolomit čekala na spacím pytli, že se klukům podaří bezpečně slanit. 

Ano, ano, vzpomínám si na horké chvilky, které Zdeněk s Tomem zažili právě někde na Stěně padajících kapek. Vysoko ve vertikální skále postupovali vzhůru, když se stěna začala otřásat. Jsem hudební nástroj, začala jsem rezonovat a porozuměla, jak strašilvý náboj má pojem Terremoto. Z vrcholků se začaly uvolňovat kameny, nejdřív jako pěst, pak větší a větší. Rakušáci, Italové, Slováci, několik Rusů, Japonci, Američané, dvě Francouzky a z Čechů asi šest kluků. Mezi nimi Tom a Zdeněk. Právě jemu vyjelo lano z traversu a po celé délce sjelo hluboko dolů do skalní průrvy. Nezbývalo jim, než slanit na jednom z nich. Novou, krásně modro-bílou boletické lano jedenáctku museli nadobro oželet. Teprve tam dole se dověděli o tragédii. Jedna z těch dvou Francouzek nalezla pod strmou skalou v ten den svou smrt. Vím, kdykoli chtěl Zdeněk hrát Kristýnku Petera Nagye, cítila jsem, že se mu vybavuje právě ta smutná událost. 

Jsem kytara, která už nese svou patinu a provázím lidské životy písněmi. Takový je můj úkol, takové je mé poslání. 

Mívala jsem ráda poklid u ohně na chatě. Opékalo se, nad hlavou se v kouři ztrácely hvězdy a já jsem velice dobře věděla, jaké Zdeněk bude volit písně, aby, ten rošták jeden, rozvlnil srdeční komory. Ó, on to moc dobře věděl. Sáhl po nich tu a tam na mejdanech nebo pozdě v noci u táboráku.
A když zaslechnu pojmy jako Cipisek, Osika, Vrchlabí nebo Mácháč, rozezním v sobě celý akord nenahraditelných vzpomínek. Vždyť tam všude jsem pomáhala založit klíčové tábory, důležitější, než kterékoli jiné kempy. Tam jsem prožila s oběma, tehdy malými tábornicemi, Markétkou a Zuzankou, noční mohutný vodopád vychrstlý z nebes, který je přiměl zezadu naskákat do vozu a doslova se vyhrabat od břehů jezera. V jiném kempu jsem je viděla, když se nechaly vyhoupnout do sedel skutečných vzrostlých koní.

Čekala jsem dlouho na tu podivnou skupinu, když pod jasným kotoučem úplňku v Jablonném Zdeněk o půlnoci  zburcoval obě hluboko nezletilá a obě hluboko spící zmíněná dítka k sáňkováni na bělostném svahu pod hvězdami Orionu. 

Jsem kytara, kronikářka v notové osnově. 

Dvakrát jsem byla zlomená. To bych měla připomenout a Zdeňka pokárat. Jednou o šlo o nešťastné dosednutí na můj krk. Jindy jsem ale musela strpět sáňkování a to se mi nelíbilo vůbec. Po nějakou dobu nějakou dobu jsem měla zvuk udušený, naž jsem dokonale vyschla. Pak jsem ten bačkorový tón tak trochu předstírala. Naschvál. 

Po zmíněném prvním úrazu jsem šla do odborné opravny budebních nástrojů. Přiště jsem už takovou příležitost nedostala, to jsem musela odjet na několikadenní „vandr“ a tak si na mě vzal Zdeněk epoxy a už jsem uháněla vlakem.

A hrála jsem dál a to už zase jenom čistě. 

Jiné příkoří mě čekalo později. Nalezla jsem se jedno z rán po letní táborové noci v orosené trávě a co hůř, moje mechanika vězela v ohništi. Naštěstí žhavý popel už moc škody nenadělal, ale stopy po ohni už jsem nikdy neztratila. Přesto jsem znovu a s chutí hrála dál a zcela určitě nic ze svých písní nevzdala. Jak bych mohla? I to patří k životu kytary. Tedy takové, která žije svůj kytarový život naplno. Patřím ke Zdeňkovi a on ke mně. 

Hrála jsem a hraju dál. 

Jsem v Kanadě. I tady jsem našla své posluchače a vím, že Zdeněk mě už z ruky nepustí, dokud mě udrží.