Rychle z vody! Poplach!

Zdeněk Hanka » Blog » Rychle z vody! Poplach!
12.1.2020, Zdeněk Hanka

Jsem rád, že jsme tu fotografii našli. Náhodou. Myslel jsem, že je nadobro ztracená. Ale patří se nejdřív otevřít dveře a pak vstoupit. od začátku. Dovolte mi zde, prosím, jistou nostalgickou obšírnost.

Všechno to vlastně začalo nadšením, obyčejným lidským entusiasmem. Jen proto jsem mohl udělat ten veliký krok. Krok, který popsal jeden lékař jako „...přejít z Národního divadla do oblastního.“  A já si to nemyslím. Dokonce ani dnes.

Pracoval jsem tehdy v Ústavu pro péči o matku a dítě v Praze Podolí. Už samo vyslovení je svátkem. Nejde jen o ten stavebně úžasný komplex, který jako zámek výstředního aristokrata vyrostl majestátně pod vyšehradskou skalou. Okolo těch velebných zdí kvete arboretum, kolekce vzácných dřevin a na ně hledí důmyslně umístěné lodžie. Prozkoumal jsem celý ten vznešený a poctivý kolos z časných let dvacátého století a myslím, že znám řadu historek, které se k ÚPMD vážou. 

Za okny a zdmi běží dnem nocí vrcholná medicína. Tam se nepromíjí pochybení, jde o zařízení, které je svým výzkumem a standardy spojeno s World Health Organization. Právě odtud přichází na svět řada skutečně objevných prací, to jméno znají ve světě nejen lékaři a vědečtí pracovníci. Ústav  pro péči o matku a dítě si tradičně nese punc špičkové kvality. 

Vážím si těch let, kdy po první atestaci jsem uspěl ve výběrovém řízení a v pokoře jsem se tam učil od starších a rád předával to, co mohlo být snad přínosem ostatním. Kolegialita, profesionalita, noblesa, špičková věda, humor – toť ochranná známka ÚPMD. 

Pořád mě láká nabídnout právě sem, na tu stránku to, čím jsem se vedle klinické práce zabýval do hloubky. Možná. 

Když se ledy hnuly, přijal jsem jinou výzvu, protože už dřív jsem se zabýval tím, co by se mělo a co by se naopak nemělo ve zdravotnictví měnit. Praha 4 na počátku na počátku „devadesátek“, hledala vhodného člověka, tak trochu dobrodruha, který by dokázal vyhledat, kde který hřebík trčí šikmo. 

Jen věřím, že ta moje přiznání a líčení mého pohybu zdravotnictvím, neruší Vaši laskavou pozornost. 

Dařilo se nám dobře po stránce odborné, ekonomické i etické především díky lidem, kteří celé koncepci fandili. Navíc, je třeba vědět, že sestry, laborantky, asistenti a asistentky, lékaři získali odbornost a zkušenosti velmi solidní a politické běsnění nikdy nebylo zataveno do systému lékařského a zdravotnického vzdělávání měrou, která by ovlivnila jakokoli jejich úroveň. 

Tak, a teď nevím, jak jsem mohl takto zabloudit tematicky. Vymazat? Ponechat?

Dobrá. 

Stalo se, že v rámci pomoci HOPE ze strany USA přišla cestou partnerské organizace PEERS velkorysá nabídka. Tehdy PEERS vybírala z celé České republiky řídící pracovníky ve zdravotnictví. Nechtěli víc než šest celkem. Zavázali se, že všechno uhradí. Let, pobyt, učebnice, celou semestrální postgraduální stáž na University of South Florida v Tampě.

Konečně jsem u toho a tady jsem měl začít. Takže jsem vše doručil i s předzpěvem.

Vybrali nás tedy, letěli jsme, a tu a tam pro nás uspořádali výlet. Mimo jiné do nádherného Orlanda. Města, které svou všezahrnující láskou a květinami připomíná San Francisco, jazzem i architekturou zase New Orleans a večerní obavou v ulicích řadu jiných zákoutí ve velkých amerických městech. 

Právě zde je Sea World, kde se s chutí podíváme na delfíny, kteří jsou kamarádští a mají kůži hebkou a hladkou jako puk. Budeme obdivovat neuvěřitelně přesné atrakce kosatek nebo tuleňů, co si hrají s míčem.

Fraucimor naší šestice se volným krokem vydala jedním směrem, machos chtěli zhlédnout něco jiného. My, hombrés, jsme chtěli spatřit volně plující žraloky. Vykročili jsme najisto. 

Tehdy tam nabízeli za pět dolarů něco, co dnes je prostou hříčkou. Jenomže jsme v roce 1996 a tehdy se ty malé zázraky rodily. 

Na fotografii, kterou nám ten muž ukazoval, se zračil mamlas chlapisko, který zjevně dokázal obrovským prutem s navijákem o hmotnosti několika kilogramů lapit žraloka, toho legendárního. Bílého. Pak ho asi bacil pěstí. Kdo by se takovou fotografií rád nepochlubil? Ten žralok už si stěžovat nemohl. 

Jenomže ten  člověk nabízel nahradit onu statečnou tvář lovce obličejem toho, kdo šustne pětidolarovou bankovkou. 

„To musím mít.“ Zajásal ve mně kluk. Myslím, že si podobný trik mí dva kolegové odepřeli. Možná adherovali k pravdě tak, že se jim příčilo vydat pět dolarů. Šetřili.  To já jsem za vyšší částku letěl na taženém padáku, zatímco oni hnětli v kapse papírovku. Kdoví. Nicméně, pak chtěli i na padák, i žraloka.

Stranou vám pošeptám, když na padák úporně nechtěli, řekl jsem jim později, že na střechách hotelů jsou lehátka, na která mohou zžejmě pouze modelky, které musí být plynule opaléné od hlavy až k uopraveným nehtům na nohou. Ožili, pak posmutněli. Říkal jsem si, že řídící pracovníci ve zdravotnictví musí být i rozhodní v pravou chvíli.

Já jsem byl z té fotografie se žralokem nadšený. Vypadala, alespoň v mých očích, dokonale. 

Cestou zpátky z Orlanda, poté, co jsem si uvázal kravatu s vyobrazenou klávesnicí  piana, vylovil jsem tu fotografii a těšil se s ní a z ní. Vedle mě na zadním sedadle seděla kolegyně v branži. Já ji z důvodu jakési tiché kurtoazie jmenovat nebudu. Ale jméno bych jí dát měl. Bude to Jana.            

Tak. Následoval tento rozhovor, jehož stopáž v mé paměti snad zůstala přesná.

„Co to máš?“

„To je ten žralok, co ho měli v té obrovské nádrži. Vidělas ho tam?“

„Viděla, jenomže tady ten ... ten je mrtvý, nebo ne? To jsi ty, Zdeňku? Stalo se tam něco?“

„Jano, já mám průser.“ Posmutněl jsem a zdráhal jsem se o té věci dále jakkoli rozplývat. Jana si v úctě vzala fotografii do ruky a oněměla. Pohledem změřila bílou letní košili, kterou měl na sobě jak ten hromotluk a zcela náhodou i já. Pravděpodobně o sedm čísel menší, ale to se v tu výsostnou chvíli neměří. A my víme, že Bůh má veliký smysl pro humor a žertování tohoto typu. Ráno mě oblékl to stejné košile a už se usmíval. 

„Tomu nerozumím, co se stalo? Ten žralok,... Kdy se to stalo?“

„Víš, Jano, asi na mě vyběhne nějaký právník. To nebude dobré.“ A chystal jsem si zatím munici.

„Tys,... tys ho, Zdeňku,... zabil?“ V hrůze se na mě podívala.“

„Nikdo mi neřekl, že ho zabít nesmím. Myslel jsem, že to je nějaká soutěž. Ale to mělo být jen tak, kdo má odvahu tam setrvat ve vodě třeba deset sekund. Já jsem to asi špatně pochopil...“  Oba kolegové na sedadlech v prostřední řadě minivanu se na mě otočili, jen jsem jim rychle naznačil, ať to nekazí. Kolegyně do šestice vedle nich spala. Splavnost řeky tedy výtečná.

„...tak jsem si vlezl zase do plavek, co už jsme v nich dnes jednou byli. A prostě do té vody vlezl. To jsem fakticky dělat neměl, teď už to vím.“

„Zdeňku, počkej, to mi musíš říct! Jak to bylo dál?“

“Tady to vidíš. Strhla se hrozná rvačka. Já jsem nevěděl, jak ho chytit. Lidi na mě něco křičeli, já jsem nerozuměl, myslel jsem, že skandují. Někdo běžel pro policii nebo pro správce parku. Ten žralok byl neskutečně obrovský. Až v té vodě jsem pochopil, že to myslí vážně. Tak jsem ho nejdřív drapnul za tu ocasní vysokou ploutev, víš jak mají ten ocas. To toho žraloka vytočilo, Jano, nezlob se, ale musím to tak říct. Doslova ho to nasralo do nepříčetnosti.“

„Ne, to se nedivím, nasralo, ano, nasralo, pokračuj.“

„Mně by to taky nasralo, kdyby mě někdo,... no nic. Ta ploutev byla kluzká. Víš o tom, že ta ploutev klouže?“

„Jasně! Pokračuj. Pokračuj!“

„Jano, já jsem musel jít před tu jeho tlamu. To bylo děsné. Snažil jsem se počítat zuby, to nešlo. Sasi trochu v panice. Ale hodil jsem mu mezi ty čelisti odznak, který jsem si tady koupil. Ten se Sea World. Píchlo ho to. To byl asi klíčový strategický tah. Jinak to mohlo dopadnout doopravdy hrozně. Šeredně.“

Nepřehlédl jsem ta cukající ramena na opěradlech v prostřední řadě.

„Mně nezbývalo nic jiného, než ho chňapnout za ty ploutvičky za ušima.“ Uznávám, tady jsem to přehnal. Hned jak jsem to řekl. Kluci přede mnou se rozkašlali.

„Počkej, to je přece paryba. Žralok vlastně ryba není. Tam po straně ploutve nemá.“

„Jistě, ano, to je správně. Paryba. Nemá. Teď už je tam nemá. Strašlivě jsme se porvali, nezapomínej. On mě za uši chytit nijak nemohl. Vždyť po něm zůstala ta nádrž rudá od krve.“ Téměř jsem na ni zaútočil, jako na toho žraloka.

„A to jsi v tu chvíli zabil?“

„Pěstí do čumáku, Jano, opakovaně jsem ho začal mlátit pěstí do čumáku.“ 

Kroutila hlavou, znovu a znovu studovala tu fotografii.

„Pochop. Mně v té situaci už pak nic jiného nezbývalo. Kňučel, ale to nešlo jinak. A pak ještě tou zadní ploutví mi srazil brejle. Já jsem mu ale pořád pěstí zatloukal ten čumák. Pak jsem viděl, že už klesá ke dnu.“ 

Viděl jsem, jak se Janě, mé pozorné posluchačce začala vlnit brada a musela si utřít oko. 

„Kdybych ho neutloukl já, tak by mě sežral. Taky by si mě nejdřív asi naklepal a pak skousl. Bez ohledu na nějaké ploutvičky za ušima. Já jsem se z vody dostal vytřepaný jak žváro, třásl jsem se. Žraloka jsem tam nechal. Klesl na dno. Ti druzí dva nad ním kroužili. Jano, na břehu bylo nějakou chvíli absolutní ticho. Ani já jsem nemluvil, někdo mi podal ručník. Lidi si to fotografovali, musel jsem se jim podepisovat. Vidíš, vlastně to vysvětluje to naše zpoždění. A tady to je jedna z těch fotografií. Škoda, že jsi to neviděla, veliká škoda.“ 

„Takže, teď musíš něco platit?“

„To je to, co nevím. Nejhorší ale bylo, když na tom břehu, jeden ten pořadatel smekl, dal mi tu čepici, co vidíš na té fotografii. A pak řekl – ‚Jmenoval se Čuk. Tam vidíš ploutev Geka.‘ Byl dojatý.“

„Máš tu čepici?“

„Co? Ne, on ji chtěl vrátit. To bylo jenom kvůli té fotografii.“

Tři dny okolo mě chodila s obdivem, málem by mi vykala. Teprve pak mě zradily ty zpropadené ploutvičky, které jsem v jakémsi pyšném opojení na ni vystrčil. 

Přitom jsem to byl já sám, kdo jí několik dnů předtím překvapil tím, že žralok není ryba, právě tak, jako rybou není delfín, protože je savec. Pak ještě jsem ji opravil, když věřila, že pavouk je hmyz.

Ovšem, když se k tomu takto vracím, to by znamenalo,... ano, to by znamenalo, že mě pozorně poslouchala. A to se stává u žen výlučně a pouze tehdy, když jsou právě do někoho... mm. Zajímavé. Muži jsou na ty signály často tupí a hluchoněmí. Ale to je tak asi dobře. 

Po odhalení této „hry“ ale už mně nejspíš tak pozorně nenaslouchala. Vyprchalo to.

Komentáře

Antispamová ochrana: Napište číslo 100 slovem