Agapé

Možná nám v představě pomůže sen. Sen mám dovolí jako blázni letět na řetízkovém kolotoči, rozpažit do široka a polykat jarní vítr. Rozběhnout se do života je úžasný zážitek. Kdo by to nechtěl prožívat znovu a znovu? Bezstarostně vyběhnout do mokré trávy a užívat si každou minutu nasycenou radostí a bezbřehým štěstím. Obalme se tou představou báječného růžového oblaku. Všichni bychom se chtěli koupat v takovém bezstarostném životě. A k tomu ještě napořád. 

Stane se však, že nám nějak padne do vějířku karta, která nám dělá starosti, větší či menší. Zajímavý úkaz zachytíme možná hned; že vlastně ani tak nezáleží na kartě samotné. Spíše na naší letoře, na přátelích okolo, které si nevytvoříme přes noc. Podle toho s kartou hrajeme. Možná začínáme chápat, že brožura s tištěnými pravidly neexistuje, nevyšla, nedodává se spolu s kartami. Co dělat?

Naštěstí, jak jsem shledal, se domáhá svého slyšení i někdo v nás. Dopřejme mu tedy sluchu. Co to říká?

                    „Tady to nedělej! Ne snad kvůli tomu, že tě dopadnou, ale proto že to je amorální. Vydej se tudy...

                    A tady to, když uděláš, bude tě to strašit po celý život...

                   Tady ten skutek naopak zazáří později, ale nekalkuluj s tím...

                   Pozor, to jsou velké peníze, víš co s nimi...?

                   Znáš pojem Zbožná či Měkká lež...?

                   Nemohl, či nemohla, jsi tady pomoct víc...?

                  Omluvil, či omluvila ses a uznal jsi nebo uznala jsi chybu...?“

Hlas, který slyšíme, zdá se mít obecnější platnost a my se stále učíme. Život totiž bude doopravdy krásnější a bude blíž té představě, kterou jsme si vytvořili v bájném snu. Jednou přijde i pohled zpět. My nemůžeme zapomínat, že Smlouvu s tím hlasem máme jen na dobu určitou. Ta smlouva přišla bez našeho přičinění, byla poctivá, nic neskrývala, nekladla podmínky, podepsali jsme ji tehdy na začátku s chutí, vidouce ten Sen. 

Je však ustavena na dobu určitou. Ale tu její platnost ovlivnit přece jen do určitém míry můžeme. Bacím-li támhle tu bábinku a pohodím ji bez ducha za dubisko, abych se zmocnil hašlerek, kterých má ještě celý pytlík, zřejmě tím ovlivním i délku svého blahobytu na Zemi. 

Pojďme ale do oblasti, o níž chci psát.

Jsem v Hospice Agapé. Dočetl jsem se, že původní antické Apagé, znamená přihližně tolik, co: „Táhni odtud!“ Myšlen je však ten dotek ďábelského zla, zapáchajícího sírou a arsenikem. To by bylo ale překvapivé jméno pro hospice a dalo by tomu zcela jiný nádech.

Naštěstí Agapé je ale slovo hned vedle, co klávesnice se týče, avšak míněním vzdáleno. Tedy, jsem v Hospice Agapé. Agapé znamená pečující láska. Musel jsem sem. Zhoubné bujení se rozběhlo natolik, že mi znemožnilo soběstačnou existenci. Po aktivním životě přišla potřeba trvalé asistence. Léčebné možnosti byly vyčerpány a na onkologii mi navzdory Zvonu naděje, který na tom oddělení hrdě zdobí chodbu, mi před očima sklepli tlustou složku, řkouce, že mou adresou je Hospice. Nermoutím, nehněvám se, nerozkatilo mne to ani, jistě si proklepli, jak pevně stojím a zda maska něco neskrývá. 

Trochu jsem se zachvěl, mám-li být upřímný, když jsem si představil kasárenské lože zmírajícího kaprála rakousko-uherského batalionu, s drsnými ošetřovatelkami, co mají ostře zdvižené obočí a poprsí, s jezdeckými bičíky za pasem. 

Hospice Agapé je ale náruč tepla. Ano, tady mohu dožít svůj part. Nepocítím, že dveře se tady otvírají jen jedním směrem. Takové bylo pravidlo, to ano, ale otevřeme ty dveře a podívejme se dovnitř.

Přivezla mě ambulance rovnou z domu. Tady jsem hned ve vstupní hale pocítil teplo a vřelé, doopravdy vstřícné přijetí. Rozumějte, prosím, bylo to hřejivé ve smyslu – My se o tebe postaráme a my ti rozumíme. Vím, proč tady jsi. Neměj obavy, my víme co a jak. 

Prostředí čisté, laskavé, vlídné. Nejde o budovu. Tu lze uklidit a přesto může naplnit obavou. Tady mě na nosítkách přivezli do zařízení, které by bylo možné téměř nazvat domovem. Upřesním, domov je místo, kde jsou všichni lidé, vaše rodina, kde voní ze sporáku to, co máte rádi. Ano, proto to příslovce míry téměř. To je však doplněno lidmi, kteří zde pracují. Nenosí pouze nalepený úsměv, který byste tak jako tak snadno prohlédli. 

To je tak. Ty sestry, ošetřovatelky, pan doktor, také kuchařky, ale i fantastická uklízečka, by mohli pracovat někde jinde. Alberta je toho času možná v ekonomické tísni, ale přesto jsou zde pracovní příležitosti, které mohou zajistit daleko lepší finanční jistoty. Tito lidé se k nim vědomě obrátili zády. Mohli nabídnout vědomosti, mohli nabídnout zručnost, spolehlivost, dochvilnost, přesnost. Jenomže sem přišli nabídnout i porozumění a něco navíc, totiž srdce. Snadno se to řekne, ale připravenost posloužit druhému člověku? To je navýsost vznešená potřeba Osobnosti a Duše ušlechtilé. Takového člověka zpravidla nepotkáte na pláži Waikiki, je to tím, že nejvyšší hodnotou a cílem pro ně není srovnávání finanční potence se sousedem. Není to jen vyčpělá floskule, když řeknu, že jejich hodnotou nejvyšší je být oporou někomu, kdo to zábradlí právě potřebuje. Tyto Anděle, jejichž křídla se naplno rozevřou u záplav, u hořícího lesa, v Armádě spásy, pomáhají při léčení závislostí. Jsou také v Hospice Agapé. Někdy přivedou i pejska a v každém případě plní všechna přání lidí, vyslovená i nevyslovená. Rozumí jim a ta přání neplní z uplakaného a konejšícího soucitu. Prostě protože chtějí a to je docela jiná kvalita vidění  světa.