A jak to bylo dál?

Jenomže já jsem zažil něco víc, něco, co opouští představu - slovem emeritního profesora tanečních kursů z filmu Světáci - ...stovek mladých rozpustů, z nichž vychoval gentlemany a z tisíců neposedných čiperek dámy.

Slavil jsem šedesáté čtvrté narozeniny, podobně jako ostatní spolužáci. Připouštím, že byly výjimečné, protože byly poslední. Odkud pramení ta jistota? Jsem totiž polapen do hospice a tady jsou – obrazně řečeno – kliky na dveřích namontovány jen ze vstupní strany. Téma ponecháme stranou. Snad bych ještě měl vysvětlit ten svůj blahobytný výraz. Není dán ani rozkošnickým hedonickým životem, ani nenaznačuje, že bych byl nafoukaný. Ta měsícovitá tvář má prameny v lécích, které užívám. Kromě toho svou literární a i tu výtvarnou identitu ukrývám za jméno Zdeněk Hanka. 

Byla to Jarmilka, vždy spíše tichá, leč silná osobnost. Nechci tím zatlačit do pozadí ostatní spolužáky. Jenomže tady, při příležitosti svých šedesátých čtvrtých narozenin, jsem mohl na úvrati dne rozepnout i svá křídla nad polem malovaným štětcem a olejovými barvami. Má to pro mě doopravdy veliký význam. Je to jedna z mých faset a Jarmilka ji zachytila. To ona zajistila výstavní síň, dohodla trvání expozice, obrázky adjustovala a vdechla  jim výstavní podobu a co víc, rozeslala pozvánky spolužákům. 

Vy, jimž se čtenářské oko dokoulí až sem, jen považte. Jste za oceánem v zemi, která Vám nikdy nemůže být vlastí, pokud si poslechnete symfonickou báseň Bedřicha Smetany Z českých luhů a hájů nebo Vltavu  a ty k Vám promluví domovem, až Vás to stiskne u srdce. A za této situace vidíte spolužáky přímo na obrazovce. Je to velmi silné a působící na ty nejjemnější a nejcitlivější kořínky nervů. Velmi rád a ze srdce upřímně bych chtěl promluvit s každým, jsem jeden z Vás. Vědět, jak se vám daří. Udělali byste něco jinak? Jsme všichni jedna kohorta a jdeme společně pomyslně rameno na rameni. Někoho z nás život zanesl kilometry daleko od maturitní komise, někdo se potýká s úrazem, jiný úspěšně podniká, někdo je hrdý na úspěch svých dětí, tolik osudů a příběhů. Setkání spolužáků z jiné příležitosti jsem také umístil k tomuto pojednání. To proto, že Vás mám rád.

Přišla i Frida s kytarou a to udělala velmi dobře. Ta zazpívala španělsky Besame mucho a Jarmilka přidala píseň o Řecku, tu kterou jsem si sám nikdy nezahrál, protože paměť, která měla unést slova Františka Branislava, byla potrhaná jako síť. Teď jsem ji tedy znovu slyšel jak zastara zamlada a já jsem si to hudební kouzlení vychutnal už několikrát. Myslím, že ji umístím na svou stránku www.zdenekhanka.cz. Kromě toho jsem vmísil mezi fotografie i dvě z křtu knížky Tajemství pod duhovákem v kavárně Ad Astra.

Hluboce si toho celého nápadu a uskutečněného setkání vážím a dík patří Vám všem a ten největší patří Jarmilko Tobě. 

To je velmi silný prvek podpory, který skutečně vnímám jako silný příval pozitivní energie. A vy všichni jste ho našli, Vy rozpustové a čiperky.