Čtenářka paní Blanka Strýčková si našla čas a poslala mi několik otázek. Vážím si možnosti zamyslet se nad odpověďmi, upřímně děkuji a rád touto cestou odepisuji. 

Pane Zdeňku, zajímalo by mě, jestli při psaní máte již předem promyšlený konec nebo ho necháte vyplynout?

To jste přesně zasáhla samotné srdce mého psaní. Než odpovím, zmíním se o člověku, který také píše knížky. Řekl mi, že začne psát a vlastně neví, kudy se příběh bude ubírat a už vůbec netuší konec. Možná takový přístup možný je, pak ale vyžaduje mimořádný vypravěčský talent. Na druhou stranu, právě takový je život sám. Neznáme cestu a mapu tušíme snad jen v obrysech. Přiznám se však, že takto bych psát nedokázal. Vím, že existují různé přístupy. Jsou autoři, kteří sami sebe nutí denně napsat text o určité délce. Ani taková není moje cesta ke knížce. Vím velmi přesně, jak příběh bude končit. Dokonce snad i znám jeho poslední větu. Znám dílčí zápletky, zhruba milníky a také postavy, které do příběhu vstoupí. Své psaní bych přirovnal k vodáckému dobrodružství. Když jsme s bratrem “jeli vodu”, podívali jsme se předem na mapu a o řece si přečetli ve vodáckém bedekru. Viděli jsme pak, kde je jaká šlajsna, rozplánovali jsme si etapy, řekněme kapitoly, a věděli, kam doplujeme. Vlastní plavba se pak řídila břehy, ale podrobnosti naplánovat nelze. Spustí se déšť, přijdou komáři, uplave pádlo. Znamená to, že konkrétní dialogy neznám a ani znát nemohu. Postavy samy vedou své rozhovory a tak se i stane, že mě samotného překvapí tím, co mi vklouzne pod pomyslný brk. Rozhodně však směřují po vodním toku tam, kam bylo určeno na samém začátku.

Vidíte ve svém okolí, lidech a jejich životech často příběh, který byste chtěl zpracovat?

Ano, lidé žijí velmi pozoruhodné životy. Setkal jsem se s osudy, které stojí za zveřejnění cestou knihy. Jsou důležité pro nás, kteří z nich můžeme čerpat zkušenost, zábavu i poučení. Mnohdy vedou k pokoře a jakémusi ukáznění. Jsou to přitom často docela obyčejné příběhy bez nasvícení reflektorem. Dostal jsem se do zemí, které leží mimo obvyklé turistické cíle. V hotelu či resortu se život stále odvíjí na určité úrovni, kterou člověk předpokládá, protože je na ni uvyklý. Pak ale vyjde ven mezi běžné obyvatele, stranou od švédských stolů v době snídaně. Setká se s bosými dětmi a bídnými podmínkami, chatrnými chýšemi, v nichž už z blátivé uličky jsou vidět spící postavy na zemi uvnitř. Venku pak pobíhá pes a dvě slepice. To je všechno. Mezi lidmi je také spousta statečnosti a skutečně silné vůle, mnohem větší odvahy, než jakou vidíme v akčních filmech.

Uvědomujete si často propojení Vaší knihou  - autora a čtenáře, který hltá Vaše skvělé příběhy?

Teď jsem se zapýřil a přečtu si to Vaše dobrozdání ještě jednou a pak ještě jednou. Rozhodně si přeji, abych vedl takto s čtenářem dialog. Cestou knížky. Neznám jmenovitě svého čtenáře či čtenářku. Přesto máme něco společného. Já jako autor, pak postavy, které nás příběhem provázejí a s nimi i laskavá čtenářka a trpělivý čtenář. Ukazuje se tím, že všichni usilujeme o totéž, procházíme týmiž radostmi i trampotami. To je role divadla, filmu, obrazu, ale i hudby a třeba sochy. Adresátem jsou naše emoce a vyjadřovacím jazykem obecně umění. 

Na tuto otázku asi znám odpověď, ale přece :-) ... Potěší Vás pohled na lidi v parku nebo ve vlaku, kteří drží v rukách knihu? Mě tedy ohromně.

Všímám si toho. Jedu-li městskou hromadnou dopravou, pokud si nečtu, dívám se po cestujících. Čtou určité typy lidí. Jedno pozorování jsem však přece zaznamenal. Zdá se mi, že se v rukou cestujících objevují knížky častěji a naopak ubývá mobilních telefonů. Není to snad dobrý signál?

Stalo se mi také, že jsem v Praze v metru narazil na paní, která četla jednu z mých knížek. To mě zaujalo. Seděla naproti asi o tři lidi dál. Zajímalo mě, jak se tváří. Četla velmi soustředěně, až jsem se sám pro sebe usmíval a v duchu se poťouchle nabádal: „Já vám řeknu konec.“ Paní ale  s vážností obracela listy, tak jsem ji nechal. 

Takže, je-li tomu tak, tak ještě něco napíšu a děkuji za Váš čas a zájem.