Český rozhlas mám opravdu rád.

Host do domu - 25. 5. 2018

Foto: Elena Horálková

Hosť sobotného dobrého rána -

19. 5. 2018

Český rozhlas Ostrava - Koktejl - 16. 5. 2018

O jedné písničce...

Česká televize - Třista třicet tři 

(vysílání 11. 12. 2013 na ČT Art) - Jan Lukeš a Jan Schmid bilancují v předvánočním čase čerstvé literární a umělecké počiny.

Radio Slovensko

vysílání 23. listopadu 2013

Český spisovateľ a lekár žijúci v Kanade Zdeněk Hanka

Čo všetko musí prežiť a čím všetkým prejsť úspešný český lekár, ktorý na vrchole svojej kariéry odišiel aj s rodinou do úplne neznámeho prostredia, do Kanady, kde začínal od nuly. Pred tým významný odborník – poradca ministra zdravotníctva, sa stal v cudzej krajine robotníkom, pouličným predavačom, vodičom školského autobusu. 

Dnes je Zdeněk Šťastný naozaj šťastný – pracuje tam vo svojom odbore a píše knihy. Ak by ste hľadali jeho romány pre dospelých, či pre deti v kníhkupectvách, našli by ste ich pod menom Zdeněk Hanka. Ako sa žije českému lekárovi spisovateľovi i v Kanade, aká je to krajina, akí sú tam ľudia i príroda.

povídala si Petra Bernasovská

Knižní hitparáda pana Miloně Čepelky 8.7.2019

 Regionální televizní vysílání Prievidza

TV-B 27. listopadu 2013, Vlna z Brna 

Všechnopárty, 29.4.2013

Zdeněk Hanka - Divadlo Semafor, Listopad 1989

A slovy Zdeňka Hanky

Václav Havel je člověk, který české zemi velmi chybí. Paradoxně ho špiní ti, kteří mohou promluvit právě dík jeho svéhlavé a vytrvalé statečnosti. Malá země se dostala na jeviště světa - jak typické pro Havla - něčím, po čem svět hladověl a stále hladoví. Je to obhajoba lidských práv, potřeba pravdy a lásky, humoru, obyčejného lidského štěstí, úcty k potřebám druhého člověka, nenásilí, pozitivní dialog. Lidé se s chutí ztotožnili s těmito parametry života a ta společenská jednota povýšila celou zemi na velmi důstojnou velmoc. Celý svět hleděl na tu prostou cestu ke spokojenému životu s respektem. Byla to nejsympatičtější země na planetě. A ten kráter, který po odchodu Václava Havla vznikl, žel, zaplavuje protipól. Nejde o seriozní polemiku se světonázorem. Prosazují se lidé arogantní, zneužívající svobody slova ač ve skutečnosti jsou zbabělí, lidé hloupí a zlí, opojení tím, že mohou cokoli říct, cokoli udělat. Proklamovány za platné jsou pak hodnoty zvrácené. Navrch má sprostota v mluvě i v jednání, násilí, pomluva, sarkasmus, vzájemné zraňování, zlo. Netrestané zlo je epidemií, která se chová jako každá jiná nákaza. Tím havlovským protipólem je totiž logicky a právě lež a nenávist. Ty z důvodů nepřipravenosti a nedostatku nástrojů nechávají volně růst ti, kteří mlčí. Ten, kdo samospádem kráter teď vyplňuje je podoben tomu, kdo mlčí. Co nás čeká a kdo tedy vyhraje, když pravda a láska nezvítězí nad lží a nenávistí? Jak mohou žít v jednom domě lidé, kteří si lžou a kteří se nenávidí? 

Zdeněk Hanka vydal novou knihu Střípek malachitu 

Čtvrtek, 05 Říjen 2017 05:00 Radka Jakubíčková Rozhovory

Zdeněk Hanka (*1956) je český spisovatel a lékař žijící od roku 1999 v Kanadě. Debutoval v roce 1989 sbírkou čtyř povídek z lékařského prostředí Lék pod kůží. Dále je autorem próz Kavárna, Platina,Partitura pro srdce, Hedvábný řetěz, Severně od šedesáté páté, Vila v Rokli, Dopis do ticha aj.Začátkem října vyšla v nakladatelství Alpress jeho nová kniha Střípek malachitu, v níž se na jímavém příběhu lásky krásné Giny a úspěšného právníka Alana střetává svět bohatých a těch nejubožejších lidí v civilizované společnosti. Jednoho chladného podzimního dne jsem si o nové knížce s autorem popovídala.

Co Vás přimělo čerpat námět z prostředí bezdomovců?

Setkal jsem se s těmi lidmi zblízka a považuji taková setkání ze velikou školu. Především by bylo překvapením pro ty, kteří vidí pouze jednobarevnou kohortu bezdomovců, jak různorodá skupina to je. Každý z těch lidí má jméno a z nějakého důvodu je tam, kde je. Ta hranice mezi nahoře a dole je velmi křehká, a tak se do této skupiny mohou dostat i lidé, které bychom zde nečekali. Tito lidé mají jen velmi omezenou dobu na to, aby se opět vymanili. Je to podobné, jako pád z paluby lodi. Naděje klesá s časem, hodnoty se přeskupí a výhybka je přehozena jednou provždy. Samozřejmě jsou typy lidí, kterým právě takový způsob života plně vyhovuje a uspokojuje jejich potřeby. Mezi nimi najdeme různé typy závislostí. Za otázku pak stojí, zda závislost je přivedla tam, kde jsou, nebo drogy a alkohol jsou přirozeným vyústěním a důsledkem pocitu beznaděje bezdomovce. Stačí přitom tak málo. Na počátku může stát rozvod, ztráta práce nebo nemoc.

Pak lze oprávněně říct, že procento bezdomovců je lakmusovým papírkem zralosti společnosti. Nikoli její ekonomické síly, ale její zralosti. Dokonce si troufám tvrdit, že stabilita plotu, oddělující oba světy, zdaleka nejde ruku v ruce s finančním zázemím jednotlivce.

Myslím, že jste podal důkaz této teze ve spodním proudu příběhu Střípek malachitu.

To jste řekla velmi přesně.

Je Váš příběh zcela zasazen do fiktivního prostředí, nebo jsou některé prvky reálné?

Reálné je prostředí a způsob života lidí bez domova. Přesněji, i oni mají svůj domov, ale ten se liší od kritérií, která jsme si určili jako normu. Jde o plynulou stupnici „bezdomovectví.“ Významný hollywoodský herec může hodnotit jako „bezdomovectví“ stav, kdy ho povodeň, požár, absence rolí při dlouhodobých finančních závazcích, nemoc nebo zemětřesení přimějí přijmout jednoduše vytápěnou ubytovnu na okraji města, zatímco táž ubytovna bude pravým bohatstvím pro člověka, který mokl a mrzl v keři za zdí nádraží. Prostředí, tedy průchody domů, pasáže, způsob udržování hygieny, právě tak jako různost povah bezdomovců jsou reálné.

Jak se díváte na problematiku lidí bez domova ve srovnání českých a kanadských poměrů? Jsou nějaké rozdíly ve vnímání těchto lidí společností?

Možná ano. Jsem ale už dlouho mimo české prostředí, a tak si netroufám porovnávat. Přesto však určitý obrázek mohu získat z nepřímých známek. Na internetu je zařazena v rámci krátkých klipů Playtvak rubrika Ukaž káru. Už sama existence něčeho takového svědčí o dětinské nezralosti. To už je důstojnější soutěžit v tom, kdo doplivne dál. Pravděpodobně si přivodím teď nevoli některých lidí, ale to mi nevadí. Pustil jsem si zmíněné Ukaž káru a zamýšlel se. Když se dívám na někoho, kdo stojí u svalnatého automobilu – který vyrobil někdo jiný – jen aby ukázal, jak je zámožný, nutně kroutím hlavou a říkám si: „Ty jsi přece vůl.“ Jinak řečeno, pokora může přicházet výchovou, jindy životní zkušeností a věkem, někdo vůbec nepochopí, o čem je řeč. Mám-li odpovědět na Vaši otázku, vidím právě tak zavřená okénka automobilů před kloboukem v něčí hrsti asi jako kdekoli jinde. Na druhou stranu právě tak existují sbírky a sociální pomoc tam i tady. Možná ale lidé, kteří vědí, jak křehká je ta lávka, po které někam jdeme, jsou pokornější. A pravděpodobně se neholedbají tím, jak tlusté mají auto.

Ve Střípku malachitu, ale i v jiných knihách (Platina, Dopis do ticha) často využíváte metodu náznaku a nerozvíjíte podle očekávání některých čtenářů dopodrobna osudy literárních postav. Co je v tomto případě Vaším cílem?

To jsou ty vedlejší role. Ano, vpouštím tyto postavy do svých příběhů vědomě a záměrně. Mám rád právě tyto lidi. Jednak tím, že nesledujeme pouze hlavní hrdiny, získává vyprávění třetí rozměr, jistou plasticitu. Pak ale víme, že život může být vychýlen zcela jiným směrem právě vlivem zdánlivě epizodní postavy. Řekněme, že například předseda obvodního úřadu, který jinak ve vašem životě má zcela bezvýznamnou roli, může nějakým svým rozhodnutím zcela zásadně otočit střelku vašeho životního kompasu. Nechci přitom tyto postavy vykreslovat podrobně, protože ani v životě o nich zpravidla moc nevíme. Do těchto postav, právě proto, že nabízejí určitý prostor pro dotvoření, si může čtenář promítnout vlastní zkušenost. Podobně jako omalovánky nabízejí pevné obrysy, ale jejich vybarvení se budou lišit.

Narážím na postavu Ernesta ze Střípku malachitu nebo Evy z Dopisu do ticha. Téměř nejsou vidět, téměř nemluví, čtenář o nich vytuší zásadní informace, přitom zůstávají jakoby v pozadí děje, ale nakonec sehrají stěžejní úlohu v rozuzlení děje. Vzpomenete si na nějakého Ernesta nebo Evu ve své blízkosti? Funguje u Vás tento princip i v životě a inspiroval Vás, nebo jde čistě o literární záležitost?

Já vím, jsou i v jiných mých příbězích. Vzpomněla jste v úvodu Lék pod kůží. V povídce z této knížky Hoďte na mě síť je takovou drobnou postavou vysokoškolský učitel, který v rámci studentské odborné činnosti je konzultantem studenta Petráka. Zatímco Petrák je zde nepochybně hlavní postavou, zmíněný pedagog pohne kamínkem, který uvolní stavidla Petrákově psychické poruše. Potkal jsem pár lidí, kteří mi třeba řekli jedinou větu, a pak už jsem se s nimi nesetkal. Uvedu příklad. Podílel jsem se na laboratorní práci týkající se imunologie. Ten profesor, který úkol vedl, měl na stěně papír a na něm jednoduchý text: Zklamán? Ano. Odrazen? Někdy. Poražen? Nikdy. Díval jsem se dlouho na ta slova. Profesora už nevidím, ale ten text ano.

Je symbolika zelené barvy ve Střípku malachitu náhodná, nebo naopak účelná? Hrají barvy ve Vašem životě zvláštní význam?

Zelená je barva laskavá, vlídná, uklidňující. Právě ten protiklad zelené a události, okolo níž se příběh točí, je tím kontrastem. Malachit má, pro své vlastnosti, v příběhu svůj význam jednak symbolický jako znak Giny a také v podobě materiální. To zde rozvíjet nebudu, ponechám něco čtenářům. Barvy určitě mají význam. Lidé si různě vymalují byt a právě volba barvy jejich vozu také o něčem vypovídá. Dokonce člověk vystupuje a kráčí jinak, má-li na sobě šedivé nevýrazné oblečení nebo jasné teplé a zářivé barvy. Myslím, že barvy mají v našem životě význam.

Vaši čtenáři Vás mohou sledovat na facebooku nebo Vašich webových stránkách, kam velmi často vkládáte kratší příspěvky, fejetony nebo zamyšlení na svůj blog. Jak je pro Vás tato komunikace důležitá?

Je to otevřené okno do mlhy. Volám tam a věřím, že někdo tam je. Nevím kdo. Jsem proto rád, když odtud zaslechnu hlas, který komunikuje. Považuju ty lidi v mlze za své blízké, aspoň tomu věřím. Zatímco knihu bych přirovnal k divadelnímu představení, kde v hledišti sedí lidé a sledují nějaký připravený děj, mé povídání z uvedených stránek je rovno spíše přátelskému oslovení na ulici. Vlastně i v tom pomyslném hledišti sedí lidé, tedy čtenáři, ve tmě. Při setkání s přáteli je to jiné, lze otevřít téma vlastně jakékoli. To se ví, že jsem rád, když někdo z té mlhy vystoupí a odpoví na ten můj pozdrav.

Na co se čtenáři mohou těšit v další knize?

Na ponocování při lampičce do časných ranních hodin.

(smích) Odpověď na poslední otázku je typicky hankovská. Otevřená a provokující. Chtěl byste na závěr něco vzkázat čtenářům?

Domluvme se, že záporné postavy necháme pouze v knížkách.

Děkuji Vám za Váš čas a za rozhovor.

I já děkuji Vám.

Zdroj foto: Archiv Zdeňka Hanky

Rozhovor vedla: Radka Jakubíčková

Alpress nakladatelství

San Francisco otevřelo své brány Českým školám v USA a v Kanadě s květinami ve vlasech

Vzít spravedlnost do svých rukou

Recenze knihy Střípek malachitu v magazínu Vaše literatura

Vytvořeno 5. 10. 2017 2:00

Autor: Radka Jakubíčková

inShare

Hmotné bohatství a bída. Dvě oblasti, které od chvíle, kdy člověk začal vlastnit majetek, provázejí lidstvo a denně se střetávají v různých podobách. Přímo a bez možnosti kroku zpět nás do takové situace zavede nová kniha Zdeňka Hanky Střípek malachitu, jejíž hrdinové představují ze sociálního hlediska kontrastní postavy. Vlivem tragické dopravní nehody se jejich osudy nelítostně protnou a v tomto momentě příběh otevírá další téma - vinu a trest.

Hlavní postavou se zdá být Gina, krásná mladá manželka bohatého a úspěšného právníka Alana Borta. Ukončila studia, žije s Alanem a služebnou Luisou v luxusní vile na pobřeží oceánu a má po boku manžela vše, na co si vzpomene. Jako dárek ke svým narozeninám dostane od Alana nový automobil zelené, malachitové barvy. Vše vypadá idylicky. Gina je však v jediném nevratném okamžiku svým zkratovým myšlením a následným neuváženým rozhodnutím odkloněna na slepou kolej svého příběhu. To si však její svědomí odmítá připustit, a tak je hnána sledem dalších událostí zdánlivě beze směru. Do jejího případu se vloží Alan ve snaze Gině pomoci a vše vyřešit. Každý jeho další krok však jen prohlubuje tragický dopad a logicky předjímá důsledky.

Druhá dějová linie se odehrává v prostředí bezdomovců. Setkáme se zde s různými postavičkami a jejich pohnutými osudy, z nichž nejdůležitější pro děj příběhu je Simon, zvaný Hrbáč, kdysi uznávaný houslista, který klesl ne vlastní vinou z vysokého postavení na hudební scéně až k samému dnu. Vzbuzuje ve čtenáři nejen lítost, ale především hluboké zamyšlení nad paušalizováním slova bezdomovec.

Velmi pozoruhodná je postava Ernesta, který se v průběhu děje zjevuje jen v Alanových vzpomínkách nebo jako hlas v telefonu a čtenáře přivádí na mylnou úvahu, že jde o bezvýznamnou postavu. Autor však ani tentokrát nezapřel svůj rukopis. V knihách Zdeňka Hanky stejně jako v divadelních hrách totiž není malých rolí. Každá postava má své místo, které vyplyne až v konečné pointě, a po dočtení knihy čtenář listuje zpět na epizody, jež se mu v průběhu četby jevily bezvýznamné. Nelze proto bezpečně říci, kdo z aktérů je hlavní postavou a kdo vedlejší.

Děj není nijak náročný a jeho místo není blíže určeno, není totiž podstatné. Takový příběh by se mohl klidně odehrát v každém městě kdekoliv na světě. Pro děj je mnohem důležitější myšlení a jednání postav, jejich minulost a přítomnost. Střípek malachitu je příběhem, který pohne čtenářovým svědomím, ať už jakýmkoliv směrem. Ani na konci příběhu Zdeněk Hanka nevybočil ze svých zásad. Děj sice tentokrát uzavřený v jistém smyslu je, ale zároveň otevírá bránu dalšímu dramatickému příběhu.

Stylisticky je Střípek malachitu stejně jako všechna předešlá díla jazykovým skvostem Hankovy tvorby. Vypravěčský styl je úměrně střídán s řečí postav. Autorova košatá a pestrá slovní zásoba plyne jako příjemná hudba a kniha je jako všechny ostatní velmi čtivá. Vytknout mohu jedině tu skutečnost, že se Hanka často vyhýbá hovorovému jazyku i v přímé řeči postav. Některé rozhovory pak nevyzní pro danou situaci autenticky.

Hybatelem děje je tragická nehoda. Dopravní nehody a jiné tragédie se bohužel odehrávají každý den a vždy bolestně zasáhnou do života příbuzných a kamarádů oběti. V situaci, jež je nastíněna v příběhu, je těžké přijmout událost jako osud nebo nešťastnou náhodu. Je zbytečné ptát se proč a co kdyby, přesto se člověk vtažený do tragické události podobným myšlenkám neubrání. Autor jde v myšlence ještě dál a rozvíjí otázku, co vše se může stát, když oběť trestného činu chce vzít věc do svých rukou a sama potrestat viníka. Neposlední nastíněnou otázkou je, zda opravdu – jak se lidově říká – vše mohou vyřešit peníze.

Zdeněk Hanka se ve svých dílech nevyžívá v dlouhých popisech ani hlubokých charakteristikách, což v důsledku znamená, že čtenář má možnost být spolutvůrcem postav. Postavy jsou charakterizovány úměrně rozsahu děje. Hanka se pohybuje na pomezí novely a románu a využívá prvků obou literárních žánrů. Tak jako v ostatních dílech (jmenujme např. Dopis do ticha, Kavárna, Platina, Hedvábný řetěz, Severně od šedesáté páté aj.) nejsou Hankovy postavy černobílé, nelze je rozdělit na kladné a záporné, jsou však vždy ukazatelem čtenářova svědomí a často i samotné povahy. Jeho postavy se vyvíjí spolu se čtenářem. Přestože mám ráda příběhy spletité a dlouhé, v tomto případě vzhledem k myšlence příběhu hodnotím velmi kladně, že autor ponechává čtenáři velký prostor pro uvažování.

Název: Střípek malachitu
Autor: Zdeněk Hanka 
Nakladatelství: Alpress
Edice: Klokan
Místo vydání: Frýdek-Místek
Rok vydání: 2017
Vydání: 1.
Počet stran: 224
ISBN: 978-80-7543-530-9

Dopis do ticha nalézá cestu mezi čtenáře.

Na respektovaném portálu  Vaše literatura se objevila recenze, která otevírá první stránky knížky, jako pozvánku pro ty, kteří po ní dosud nesáhli.

Všechny postavy, které na pomyslné jeviště vstoupily, chtějí tímto poděkovat pozorné a citlivé recenzentce Radce Jakubíčkové za literární ochutnávku. Ta naznačí náladu příběhu, aniž vyzradí, kudy děj ubíhá. 

RECENZE: Český spisovatel zasadil neobvyklý příběh do prostředí severní Kanady
Knížka je to velmi zajímavá a poutavá díky napínavému příběhu a formě zpracování.
Drsná příroda téměř bez osídlení na severu Kanady, silní zarostlí chlapi, kteří tam mají pracovat jako dřevorubci a stavbaři, a další dva, dvě hlavní postavy, tvořící pro zbytek pracovníků dvoučlenný záchranářský tým – to jsou kulisy a aktéři neobvyklého příběhu, který napsal český spisovatel Zdeněk Hanka, vlastním jménem Zdeněk Šťastný.
Román vyšel v polovině letošního roku pod názvem Severně od šedesáté páté v nakladatelství Triton. A i když jeho autor nepatří mezi nejznámější smetánku českých spisovatelů, musím říci, že napínavější a pozoruhodnější dílo jsem už dlouho nečetl.Severně od šedesáté páté, nová knížka Zdeňka Hanky.
V dramatickém příběhu nechybí přátelství, nedorozumění, napětí, spousta zápletek a zvratů, rychlé režisérské „střihy", které umocňují děj, spád a zvědavost, jak bude kniha dál pokračovat. Ve volnějších chvílích jsou obsaženy i prvky humoru a celý napínavý děj a vztahy rámuje krásné vylíčení divoké severské přírody s vlky, polární září, nekonečnými sněhovými pláněmi, ledovým mostem dotýkajícím se hladiny bouřícího a nebezpečného veletoku Mackenzie.
Sám spisovatel žije už řadu řadu let právě v Kanadě a pracuje v oboru zdravotnictví. Působil i jako záchranář na dalekém severu, a tak mohl díky svým zkušenostem mistrovsky popsat jak postavy v uvedeném příběhu, tak i prostředí, pro českého čtenáře jinak dost neznámé.
„Oceán je veliký, a i když člověk žije tak daleko, stejně zůstává tím, kým je. Chci si povídat s lidmi v České republice aspoň prostřednictvím svých knížek. I když vím, jaké texty by snadno zaplavily pulty, nechci při psaní uhnout ze svých pravidel, která v sobě mám. Jsem rád za vaši odezvu," napsal mi z Kanady Zdeněk Hanka.
Kdo má rád dobrodružství, napětí, zeměpis, přírodu, pěkný jazyk, dobrou literaturu všeobecně, může si tuhle knížku přečíst. Myslím, že určitě nebude litovat.
Příběh je tak zajímavý, že česká a kanadská strana uvažují i o jeho zfilmování. Tak tedy hezký zážitek!
Libor Želinský

Beseda očima účastnice - Reportáž ze školního časopisu Smajlík č.3, 2016 Základní školy v Oseku nad Bečvou

Beseda s panem Hankou a Ájou Trávničkovou
Dne 11. 4. jsme měli možnost poznat výjimečného spisovatele a výjimečnou umělkyni. Věřím, že na každého nějak zapůsobil a něco v něm zanechal. Jestli pro vás hodiny, které jsme s hosty strávili, znamenaly jen možnost, jak utéci před písemkami, tento článek pro vás asi nebude. Mne opravdu bavilo se dozvídat, jaký je příběh knihy, která se nám dostane do rukou, nebo jaký je příběh autora, který se nám dostal do hlavy.
Návštěva probíhala hladce, v první části nám oba hosté popisovali svůj příběh a své dílo. To nám i ukazovali a knihy pana Hanky jsme si mohli zakoupit. Musím přiznat, že bych v knihkupectví asi sahala po jiných titulech. Poté, co jsem ale pochopila, jaký příběh se skrývá za knihou, měla jsem chuť si knihu pořídit. I Ája nám představila svoje obrazy a na ty, se kterými jsem mluvila, zapůsobily jak její obrazy, tak způsob jejího vyjadřování.
Pochlubili se nám i s filmem, který natáčeli po cestě Amerikou a Kanadou.
V poslední části, která mě osobně bavila nejvíce, šlo o to ptát se a chtít odpovědi. Největší zájem o to bavit se byl z řad deváťáků. Bohužel byla beseda z našeho pohledu docela předčasně ukončena.
Tímhle ale spolupráce s týmem, který tvořil knihu Severně od šedesáté páté, neskončila. S Ájou jsme měli možnost spolupracovat po výtvarné stránce a podobně fungovala i spolupráce s panem Hankou, kterému jsme navrhovali ilustrace k fejetonům.
Od pana Zdeňka Hanky jsme dostali i dopis, který nás moc potěšil. Asi úplně nechápu, jak se stalo, že světoznámý spisovatel si ke spolupráci vybral právě nás. Podle mě jsme si ale vůbec neudělali ostudu. 
Marie Číhalová, 9. třída

Na rozhlasových vlnách

The Danish Canadian Club of Calgary

Zdeněk Hanka se chystá na návštěvu své domoviny

Během několika málo dnů se můžeme setkat v České republice, potažmo i na Slovensku. Přípravy na jeho aktivity v naši zemi vrcholí a jedno zpřátelené nakladatelství v předstihu Zdeňka Hanku stačilo ještě i vyzpovídat.

Český rozhlas Brno - povídání v Českém rozhlase Brno připravila Hana Juričková

Doc. PhDr. Alena Blažejovská____________

___________hovoří se Zdeňkem Hankou 

Foto: Jiří Urbánek

Rozhovor se spisovatelem Zdeňkem Hankou vznikl nedávno při jeho návštěvě Brna. Viděli jsme se poprvé v životě. To už jsem věděla, že se narodil v roce 1956 v Uherském Hradišti a od školních let žil v Praze. O tom, co vystudoval a kdy a proč začal psát, vám bude v Zelném rynku vyprávět sám. Doplňme jen informace o dramatickém zlomu, který jej v roce 1999 přiměl odjet do Kanady.

V internetové encyklopedii se o Zdeňku Hankovi mj. píše: „Ve druhé polovině devadesátých let předkládá privatizační projekt zdravotnického zařízení, jehož je ředitelem. Projekt je vládou podpořen a schválen pro realizaci. Tlak vnějších subjektů zainteresovaných na privatizaci ho přinutí ustoupit od privatizace a odstěhovat se s rodinou do Kanady. V Kanadě začíná pracovat jako pomocný dělník v panelárně, pouliční prodavač. Absolvuje studium pomocné zdravotní sestry a začíná pracovat v domově pro seniory. S cílem získat prostředky pro příslušné zkoušky k získání lékařské licence opouští práci v domově pro seniory a zakládá restauraci Country Garden Café.“ Tolik pro ilustraci, že mezi Hankovým někdejším a současným lékařským působením existovalo dramatické období, které – jak se zdá – prověřilo jeho vnitřní sílu. A teď zpátky na začátek: „Kdy a proč jste začal psát?“

Do Kanady za českým autorem

Český lékař Zdeněk Hanka, kanadský lektor pohotovostních specialistů a manažer kliniky v Calgary Zdenek Stastny, ale především spisovatel Zdeněk Hanka, vydává v těchto dnech ve vydavatelství Albatros knížku říkanek pro děti Hry a hrátky se zvířátky.

Ta je zajímavá tím, že ji svými obrázky doprovodí děti ze zařízení alternativní rodinné péče Klokánku a honorář i samotný výtěžek z prodeje knih poputuje zase zpátky k nim. Alespoň takto z dálky chce přiložit k ruku k dílu spisovatel, který tak nepřímo potvrzuje i poselství svých knih o vítězství dobra, lásky, tolerance a nezištné pomoci potřebným.

Než přijede autor do Čech za dětmi do Klokánku, s předstihem jsem se ho zeptala.

Jak vás oslovují kolegové, kamarádi a sousedé u Vás v Kanadě, umějí Vaše jméno jakž takž vyslovit, nebo používají nějakou anglickou variantu vašeho jména?
Stalo se to náhodou. Vypozoroval jsem se, že není pro každého snadné vyslovit dvě souhlásky za sebou, jak to je v případě jména Zdeněk. Nejdříve dvakrát zabzučí a pak vítězně zvolá ‚zedené‘. Tu se však přihodilo, že jeden člověk mě představoval jiným lidem a prostě řekl: „Tady to je Dan.“ Podíval jsem se na něj a on jen přikývl. Udivilo mě to, protože on s vyslovením problém neměl. Byl to Čech. Od té doby jsem Dan. Když mě však někdo osloví Zdeňku, zahřeje mě to.

Dlouho se pohybujete v cizojazyčném prostředí, Vaším druhým jazykem je již několik let angličtina, umíte si takhle hrát i s angličtinou?
Cizí jazyk se člověk může naučit. Jenomže to slovo cizí je přiléhavé. V cizím jazyce můžete vystudovat, můžete sepsat smlouvu, můžete číst knihy. Mateřská řeč je ale prosáklá do genů. Zejména čeština je nástroj, jímž, obrazně řečeno, ušijete jakýkoli kostým. Pravidla jsou mnohdy přísná. Mám rád češtinu pro tu jemnost odstínů ve vyjadřování a delikátnosti pravidel. Jen považte. Předložku ku můžeme použít pouze před slovem začínajícím písmenem p, po němž následuje pouze určitá souhláska. Nebo to naše kroužkované ů! Může je člověk nemilovat? Současně se však dokáže vymykat pravidlům způsobem, který cizinec nepochopí. Ve větě vyjadřující děj minulý si sáhneme pro čas budoucí: „Přijdu tam a co nevidím! Mám za to, že je to zase ten kluk střapatá!“ Zde není zbla pravidelnosti. (Nebo špetky?) Jak mohu mít něco za něco? Proč je u mužského rodu ten ženský tvar přídavného jména? Přesto nalézám hluchá místa, kde mi spisovný výraz schází. Například přístroj lze seřídit, ale právě tak jej někdo může rozštelovat. Nenalézám spisovné, podobně výstižné sloveso. Daleko fundovaněji dokládá možné proměny a barvy našeho jazyka Pavel Eisner. Nikdy neproniknu do angličtiny tak hluboko. Mateřský jazyk je totiž v člověku živen pramínky přesahujícími generace.

Na Vašich knihách oceňuji, že se váš jazyk neutíká k tomu, co vnímám jako současný trend, k vulgaritám a hovorové „pačeštině“, Vaše čeština je pořád ta krásná čistá a spisovná řeč, a přitom barevná a mnohovrstevnatá, takže to jde i tak. Jak Vy vnímáte invazi vulgarit, která se na nás valí úplně odevšad a začíná se snad stávat i jakousi normou?
Ten jev je vhodným tématem pro sociologickou studii. Myslím si, že lidé dnes pociťují určitou tíseň a obavy. Mají pocit, že věci se ubírají svým směrem, aniž jejich pochod mají možnost řídit. Vulgarita a sprosté vyjadřování nahlas a nevázaně tak může propůjčovat pocit svobody, síly a nezávislosti. A zlevněná kultura jazyka? Nevím čím to je. Lidé si mezi sebou půjčují dávno obroušené slovní obraty, jeden po druhém je opakuje, až ztrácejí význam a původní vtip. Lidé si berou z jiných jazyků slova, komolí si je a přisvojují. Možná, že jsou to jakési kotvy jistoty. Jít tam, kam jdou všichni.

Stejně jak čistá je Vaše čeština, tak jasně čitelné je i vymezení dobra a zla u Vašich hrdinů. Avšak závěr knihy většinou umožňuje čtenáři, aby si ten úplný konec domyslel sám. Pro mě jsou to téměř pohádková poselství o vítězství dobra nad zlem, možná jsem příliš velký optimista, neboť Vaše knihy, i když jsou vtipné, občas v nich také hodně mrazí, a tak nabízejí i ty horší konce. Jaké zakončení jste si určil ve svých knihách Vy sám? Necháváte otevřené konce, aby nevyzněly moc sladce, nebo je to vaše hra se čtenářem?
Je lákavé napsat příběh, který se na konci zašněruje tkaničkami. Je pravda, že ty tkaničky nechávám často znepokojivě rozvázané. Možná však jen zdánlivě. Ten kód k závěrečnému sdělení bývá dostupný po zavření knížky v následné úvaze. Straním dobru. Ty opticky otevřené konce jsou obrazem našich životů, protože ve skutečném životě ten boj dobra se zlem není nikdy ukon…

Z Vašich knih je patrné, že jste zasažen i výtvarným uměním a hudebně. Věnujete se i tomuto umění?
Zdá se mi, že takové jsou ingredience určitých povah. Při přípravě bramboračky, čočkové polévky a zelňačky saháme po podobných přísadách a v případě zmrzliny jahodové, vanilkové a čokoládové zase po jiném okruhu. Možná je to podobné i u lidí. Kdo píše, má vztah i k malování a k hudbě. Možná zase ten, kdo hraje militantní počítačové hry, má zase sklon k násilí.

To jste mě teď naladil na hustou zelňačku. Vaříte? Dnes už snad každý kumštýř napsal kuchařku, a jak je vidět, prodávají se víc než dobré knihy, neuvažujete, že byste napsal třeba česko-kanadskou kuchařku?
Trefila jste. Jsem rád, že jste mi položila tu otázku. V Kanadě jsem založil, vlastnil a vedl restauraci. Jmenovala se Country Garden Café a po půl roce ztráty jsme ji obrátili v ziskovou a svébytnou oázu s vyhledávanou kuchyní. To všechno pouze dík magii jiné ruky nad sporákem než mé. Moje vlastní kuchařská kniha by mohla obsahovat tak nejvýš jeden odstavec.

Kdo Vás inspiruje, kdo jsou Vaši oblíbenci?
Teď mi odpověď chybí. Napadají mě jména, to ano. Z oblasti té i oné. Jenomže nemůžu ten soupis ukončit. Roste a já nechci nikoho pominout.

Na co se můžeme těšit, máte nějaký nápad v hlavě, nebo už dokonce na papíře?
Ano, ano, ano. V hnízdě se jich vyklubalo pět. Šestá se klube. Právě teď. Jen poslouchejte…

Jak vůbec kniha z Vašeho pera vzniká?
Vezmu do ruky knihu se samými bílými stránkami a svolám hrdiny příběhu, aby mi vyprávěli. Pak už jen ty bílé stránky obracím jednu za druhou. Tak trochu podobně to je. Možná.
Uznávám, že to byla nesolidní odpověď. Je to ve skutečnosti tak, že zavřu oči a náhodně ťukám do klávesnice a představuji si celý děj. Pak oči otevřu a potom už jenom text rozdělím do kapitol.
Ne, tak to není. Musím vám to teď už říct popravdě. Knížka vzniká opravdu jednoduše. Jdu do knihkupectví. Tam si koupím nějakou svou knížku, přečtu si ji a pak už ji jenom přepíšu.

Pokud bychom chtěli z povahy hrdinů Vašich knih vyčíst, jaká je letora autora, zákonitě musíme dojít k závěru, že jste přinejmenším dobrodruh. Teď jste mi potvrdil, že i vtipný dobrodruh. Jste tak velký mystifikátor?
Neměl jsem v úmyslu být dobrodruhem. Když se dívám před sebe, vidím spořádaného a ukázněného muže. Když se ale ohlížím zpět, dívá se na mě rozcuchaný, trochu potlučený kluk.

S Českou republikou jste v úzkém spojení, dá se to vyčíst i z Vašich blogů na iDnes.cz, kdy i takto na dálku s Vámi občas cloumá česká politická scéna. Jak vnímáte politiku obecně? Je rozdíl v přístupu politiků u nás a v Kanadě? Co Vás nejvíc vytáčí v jejich přístupu všude na světě?
Právě mezi politiky po celém světě bych asi moc rozdíly nehledal. Procházejí podivným, avšak předvídatelným způsobem. Na počátku jsou vykasané rukávy, jasné čelo a odhodlání vykročit do boje za spravedlivý řád. Výroky zprvu smělé, provázené potleskem davu, postupem času ztrácejí na břitkosti, břicho se zakulacuje a místo tváře ukazuje politik svým lidem, pro jehož zvolení hřímali, svá záda. Často ještě hůře. V českém prostředí je však takový vývoj politika strmější a důslednější. Často jeho poslední fanfárou je pak rázné klepnutí kladívka prokurátora.

A lidé? Tam a tady?
Mám rád český zemitý vtip, smysl pro humor a pohotovost slova. Tradiční muzikálnost a vůbec umělecké cítění. Divadlo, filmy, literaturu, sochařství, lidé se umí vyjadřovat výtvarně. Věda má velmi solidní místo ve světovém měřítku. Je opravdu na co být hrdý a ve srovnání v těchto oblastech našinec má co nabídnout. Česká republika se však poslední dobou stává ostrovem, viditelným očima celého světa i jinak. Malá část obyvatel vypouští kouř. Na kouři je nedobré to, že štípe do očí všechny a těžko se chytá do nějaké sítě. Budu přesnější. Ta země se stává z pohledu celého světa zcela zřetelně rasistickým celkem. Zločin se zaměňuje za etnikum nebo za obsah víry. To je velmi nebezpečné a je to slepě nakažlivé. Jen považte, co bude následovat, až se do čela společnosti, takto zasažené virem, postaví populista, který hledanými slovy bude přesvědčovat národ o potřebě genocidy. A to není něco, co by tady ještě nebylo. Věřte nebo ne. Na jedné webové stránce vyšla zrůdná úvaha, v níž mladý autor předkládá plán na vytvoření jakýchsi plemenných knih pro lidi. S jejich pomocí by, podle toho člověka, bylo možné vyšlechtit takové ideální užitečné plemeno, které by eliminovalo nepřizpůsobivé spoluobčany. Ten pervert sám sebe nazývá spisovatelem. Na jiné české webové stránce vyšla čtvrtého listopadu dva tisíce jedenáct nelidská a studeně neonacistická „povídka“, líčící pitku – jak autor píše „kalbu“ – v někdejším koncentračním táboře. Povídka je prokládána rasistickými „vtipy“, které si netroufám a nechci ani naznačit.
Vím, že opravdová a skutečně významná většina lidí nesdílí podobné uvažování. Svět však zažil už dost demagogických rétorů, kteří dokázali vykotlat svědomí i normálně myslících lidí.

A naopak. Co je pro Vás dobrá zpráva pro svět a co udělat, aby těchto zpráv bylo co nejvíc?
Mám rád mladé lidi. Tu část, která cestuje po světě, vzdělává se, má smysl pro pozitivní vidění, bez předsudků, bez touhy po násilí. Těch lidí je dost. V obchodě s hračkami ubývá dětských samopalů a tanků. Myslím, že ubývá i násilných počítačových her. Vidím smíšené skupiny lidí všech etnik, jak se společně baví. Mluvím o vyspělé populaci. Mám-li nabídnout odpověď na druhou část otázky, pak se domnívám, že lidi by prostě měli mít zdravý rozum a vlastní názor. Za podstatné považuji neustupovat před násilím. Je nutno rázně a nesmlouvavě zakročit a ukázat na ně a zastavit je. Slušnost na násilí neplatí.
Třeba to ještě potrvá, ale jsem přesvědčený, že v tom je česká společnost na dobré cestě a tomu viru se ubrání.

Krásná tečka na závěr, za kterou, stejně jako za celý milý rozhovor, děkuji.

Soukromé gymnasium Josefa Škvoreckého -  25.11.2013

Studenti se formou besedy seznámili nejen s životem v Kanadě, ale i s tvorbou pana Zdeňka Hanky.

Velmi poutavé vypravování, které studenti rozhodně ocenili. Pan Zdeněk Hanka studenty seznámil i s kanadskou krajinou, se životem v Kanadě, jak se dnes V Kanadě žije lékařům a se životem kanadských indiánů. Ve svém volném čase se pan Zdeněk Hanka věnuje tvorbě nejen pro dospělé, ale i tvorbě pro děti.

Studenti živě diskutovali, pan Zdeněk Hanka byl velmi spokojen s přátelskou atmosférou na škole, studenti od něj dostali dokonce i dárky.

Celou akci jak spisovatel, tak i studenti hodnotili velmi pozitivně.

Lekár, ktorého navštevujú zvedavé múzy

Rozhovor pripravila Diana Dúhová

Jedného dňa som našla na facebooku správu od istej I. P. "Milá Diana, po dlhšom váhaní sa konečne odhodlávam napísať Vám. Už nejaký čas registrujem a čítam Vaše recenzie a teším sa na každú novotu. Rada by som sa Vás opýtala, či by ste nemali záujem si prečítať a zrecenzovať niektorú z kníh autora Zdeňka Hanky. Rada by som Vám niektorú, podľa Vášho výberu poslala..." Stalo sa. Vybrala som si Platinu a s radosťou som ju nielen zrecenzovala, ale hlavne prečítala. A zaujala ma natoľko, že som sa o Zdeňkovi Hankovi chcela dozvedieť viac. O jeho knihách totiž rozhodne platí to, čo povedal Juraj Šlesar v recenzii na Partituru pro srdce: Ak hľadáte autora, ktorého vám v kníhkupectve nikdy neodporučia (lebo ho nepoznajú), ale napriek tomu by bola škoda, keby unikol vašej pozornosti, tak toto je on.

Začali ste písať ako študent, o čom boli vaše prvé práce?

To bylo daleko dřív. S bratrem jsme založili časopis. Představoval významný novinářský počin, který pohnul dějinami. Vyšlo jedno číslo a celkový náklad tvořil jeden kus. Na dvou listech obsahoval tehdy žhavé zprávy z kuchyně, založené na investigativním postupu, a jeden kreslený vtip. Krůček tedy zbýval k první knížce. Ten zahrnoval detektivky na pět listů a literární příspěvky do Dikobrazu. Přijetí a vznik první skutečné knížky má půvabnou historii.

Prečo ste odišli do Kanady? Do akej miery je Váš román Partitura pro srdce autobiografický?

Československo mám rád. Je to nádherná země a v mnoha ohledech je velmocí, aniž si toho její obyvatelé jsou vědomi. V Partituře jsem se pustil do citlivého tématu, které se dotýká mnoha lidí a jejich osudů. Nemohu popřít, že jistá zkušenost a znalost látky mi byla oporou při jejím psaní. Troufnu si říct, že v některých bodech je přímým dokumentem. Ale nechci uvádět, které body mám na mysli. Ten příběh se sypal z klávesnice velmi rychle a psal se sám.

Čo teda v Kanade robíte dnes?

Svou odpovědí asi trochu přidám porci i k předchozí otázce. Mrzuté je, že Kanada neakceptuje vzdělání odjinud. Tím nabízí řadu možností k prověření osobních schopností a talentů. Zjistil jsem, že mohu prodávat na ulici kancelářské předměty, pracovat jako pomocný dělník, že mohu absolvovat program a zkoušky na pozici pomocné sestry, absolvovat studium Projekt manažera ve zdravotnictví, že mohu na lékařské zkoušky vydělat založením vlastní restaurace a – přiznám se, na několikerý pokus – zkoušky úspěšně složit a že mohu hledat místo pro residenturu až do poslední chvíle, než zkoušky propadnou. Vím už, že mohu znovu studovat a završit studium jako záchranář a pohotovostní specialista. Získal jsem místo v oboru na severu mezi Indiány a později jsem dostal nabídku na pozici ve vedení společnosti zajišťující pohotovostní a záchrannou službu v extrémních podmínkách severu a nebo na oceánu. Mým úkolem je zabezpečovat oblast léků a instrumentálně technického zázemí pro dané projekty.

Ste viac, lekár či spisovateľ? 

Vaše otázka je krásná a zahřála mě u srdce. Myslím, že rozlišujeme shodně mezi dvojicemi pojmů Doktor-Lékař a Autor-Spisovatel.  Doktorem se člověk stane ukončením studia a jako akademický titul je výpovědí o dosaženém vzdělání. Podobně autorem se stane každý, kdo napíše jedinou větu. Avšak lékař je v mých očích Člověk, který rozumí druhému člověku, zná bezvadně své řemeslo, umí mistrovsky užívat svých vědomostí ve prospěch dobra a vidí do duše, zahrnuje talent, umění, srdce, šikovné ruce i hlavu, je to dobrý člověk. Doktorem jmenuje člověka instituce, ale lékařem se stává teprve léty, praxí a pověstí, lidé kolem něj ho mají právo vnímat jako lékaře. Je to nádherné naplnění. Podobně rozumím pojmu spisovatel proti termínu autor. Pokud jste mě nazvala spisovatelem, bude se mi o tom asi v noci zdát a budu v rozpacích. Já vím, že jsem neodpověděl.

Poznajú vás v Kanade ako spisovateľa?  

Docela dobře se mi psalo v samotě uprostřed tichého severského kraje, když nebyl právě žádný případ. Takže myslím, že ty lesy okolo o mém psaní vědí docela určitě.

Vychádzajú vám knihy aj v Kanade, alebo len v Čechách? 

Ano a ne. Vycházejí tehdy, když nějakou ze svých knížek vezmu na procházku a vyjdu s ní z domu. Tehdy mé knihy v Kanadě vycházejí spolu se mnou. Když budu chtít, každá z nich může takto vyjít hned několikrát za sebou. Aby však vyšly z bran kanadského knižního nakladatelství, na to zatím čekají. Tak je na polici doma v knihovně přátelsky povzbuzuji.   

S vydaním knihy je dosť práce, zvlášť, keď človek nežije v krajine, kde kniha vyjde. Ako to robíte vy? Posielate rukopisy (a následné korektúry) mailom, alebo cestujete do Čiech? 

V Kanadě jsem se znovu rozepsal až po desetiletém tvůrčím mlčení. Oslovil jsem několik nakladatelství a nakonec jsem přijal nabídku Mezery, že mé knihy za jistých podmínek mohou být vydány. Poslal jsem tedy cestou internetu rukopisy, navrhl obaly a podílel se na korekturách prostřednictvím emailu. Knihy skutečně vyšly a spravedlivě musím říct, že spolupráce byla sympatická. Nakladatelství pro své další práce hledám.

Kde čerpáte námety? Vychádzate zo skutočných príbehov?

Věřím, že příběh musí být v něčem živý a platný pro konkrétního čtenáře. Musí zobrazit nějaké alarmující jednání, nabídnout nahlédnutí do sebe sama. Živí lidé přinášejí inspiraci a jen je třeba ji rozlišit mezi interferencemi a šumem.

Vaše opisy sú veľmi plastické a živé. Roky žijete v cudzine, ako to robíte, že nemáte problém s jazykom? Že sa stále vyjadrujete v češtine tak brilantne?

Myslím, že to je věcí srdce. Nechci zapomenout. Záleží mi také na tom, aby Československo mělo dobrý zvuk ve světě. Je to země tradičně silná na poli hudby, malířství, literatury, vědy, sklářství, ale také v oblasti sportu a nebo i humoru. Patří sem i kultura jazyka.

Obligátna (u autorov neobľúbená) otázka - chystáte niečo nové? O čom to bude? 

Ano, ano. Držím v ruce hotový rukopis a snad to nezní nevhodně, mám z něj příjemný pocit. To člověk cítí. Rozepsaný mám další a píše se mi dobře a snadno. To je dobré znamení. Kromě toho připravujeme s vynikající výtvarnicí Ludmilou Djakončuk rozšířenou verzi Zoologické zahrádky, tentokrát klasický tisk (kniha pôvodne vyšla v Brailovom písme - pozn. DD)  Navíc mám s jednou spoluautorkou hotové něco, co je skutečně..., ...ale ne. Jen najít nakladatele.

Píšete pod pseudonymom, vaše skutočné meno však nie je tajomstvom. Prečo potom pseudonym?

Vinu nese ta první knížka Lék pod kůží. Tehdy se ukázalo, že jiný můj jmenovec píše také. Jde o polovinu autorského právnického tandemu Zdeněk Šťastný - Petr Richter. Shoda jmen byla matoucí, tak jsem měl svobodnou volbu.

Prečo práve Hanka? Tu odpověď zná první čtenářka rukopisu.

Narodili ste sa 20. januára, ako ja. :) Tiež sa vo vás bije praktický a zodpovedný kozorožec s bohémskym vodnárom? 

Opravdu? To je náhoda jedna ku třem stům šedesáti pěti celým čtyři. Ano, to je ono. Jsme tedy oba dva na pomezí obou znamení. Z horoskopů si vždycky vybírám ten lepší. Ta charakteristika, jak ji uvádíte je trefná a sedí.

Kde ste viac doma, v Kanade, alebo v Čechách? 

To je nejtěžší Vaše otázka. Jsou tady mrakodrapy, obrovská jezera, dálnice s chevrolety a kadilaky, jenomže doma mám opravdový půllitr, ten obyčejný hospodský a z něj piju české pivo – ale taky Zlatého bažanta. Můžu jet přes kontinent do Ontaria a nebo do Yellowstone, letět do Mexika. Jenomže pustit si Smetanovu Vltavu, je emocionálně velmi náročné.

Chystáte sa vrátiť domov? 

Každý, kdo sem kdy přišel žije s vyslovenou nebo nevyslovenou představou, že jednou. Ve skutečnosti... ale to by bylo na další rozhovor.

Diana Dúhová

Převzato z http://www.knihozrut.sk/rozhovory/lekar-ktoreho-navstevuju-zvedave-muzy

Radiožurnál 15.dubna 2016, moderovaný Lucií Výbornou

Češi mají smysl pro srandu, Kanaďané pro humor. A právě na Kanadu nedá dopustit – nádherná země, kde jsou lidé tolerantní a přátelští, jednoduše dobře se tam žije. A aby se podělil se svými zkušenostmi, tak vydal několik knih, tu nejnovější naleznete na pultech pod názvem Severně od šedesáté páté.

Ke svým profesím přistupuje s úctou – napsání textu ještě člověka nekvalifikuje na spisovatele, a stejně tak lékař má k člověku blízko, není jen balíkem vědomostí. 
V Kanadě se odehrává děj románu Severně od šedesáté páté, ve kterém využil zkušeností ze své záchranářské profese a z kanadského prostředí. „Musím vycházet ze znalosti prostředí, to je nezbytná kulisa, také musím mít něco, co chci sdělit. A pak pustím do hry své postavy,“ vysvětluje s rozhovoru s moderátorkou Lucií Výbornou. 
Hrdiny svých knih nechává vést příběhem, dialogy vedou přirozeně – sami netuší, co je vlastně čeká. Narozdíl od něj jako od autora. 
A jak vnímá lidské hodnoty? „Mnohem důležitější než peníze je, když si lidé rozumí a mají k sobě blízko,“ podotýká. A v té souvislosti upozorňuje, že lidé v Česku jsou trochu více ovládaní penězi. „Jednou budou mít kocovinu a zjistí, že peníze nepatří na první místo v hodnotách člověka,“ dodává. 
V angličtině nepíše – musí vědět, co chce říct, přesněji řečeno nalézt výraz, který sedí a patří do příběhu. „Češtinu si chci udržet, dbát, aby byla gramaticky správná. Ale je pravda, že sám někdy hledám slova,“ přiznává. 
Prostřednictvím knížek si povídá s lidmi, kteří jsou na této straně oceánu, hrdinové a postavy jeho knížek mu k tomu pomáhají. „Vysílám je k lidem, které znám a které mám hluboko v srdci,“ říká. 

Beseda na Velvyslanectví České republiky v Ottawě dne 19.7.2016

      Na besedě s českým literátem Zdeňkem Hankou se na Velvyslanectví České republiky v Ottawě sešli krajané všech věkových skupin a se zájmem si ve velice příjemné a přátelské atmosféře povídali a dotazovali se na náměty knih i samotnou tvorbu. "Přečetl jsem ukázky z knihy Severně od šedesáté páté a tři povídky z připravované knížky Libreto pro pantomimu. Můj obrovský a upřímný dík patří panu velvyslanci Jeho excelenci Pavlu Hrnčířovi, který literární besedu umožnil," sdělil Zdeněk Hanka

 Kde se co šustlo...