Otázky, názory, úvahy... naživo

 

Téma

Zdeněk Hanka -  Knižně debutoval v Mladé frontě v roce 1988 (Lék pod kůží), dnes už má na kontě přes deset titulů, ten nejnovější se jmenuje Hry a hrátky se zvířátky, vychází v listopadu v Albatrosu a ilustrace ke knize vytvořily děti z Klokánků. Jaké to ale podivné hrátky sehrál osud se samotným autorem?

Spisovatel Zdeněk Hanka v pořadu Vlna z Brna v Brněnské televizi B-TV

vysílání 27. listopadu 2013

Radio Slovensko

vysílání 23. listopadu 2013

Český spisovateľ a lekár žijúci v Kanade Zdeněk Hanka

Čo všetko musí prežiť a čím všetkým prejsť úspešný český lekár, ktorý na vrchole svojej kariéry odišiel aj s rodinou do úplne neznámeho prostredia, do Kanady, kde začínal od nuly. Pred tým významný odborník – poradca ministra zdravotníctva, sa stal v cudzej krajine robotníkom, pouličným predavačom, vodičom školského autobusu. 

Dnes je Zdeněk Šťastný naozaj šťastný – pracuje tam vo svojom odbore a píše knihy. Ak by ste hľadali jeho romány pre dospelých, či pre deti v kníhkupectvách, našli by ste ich pod menom Zdeněk Hanka. Ako sa žije českému lekárovi spisovateľovi i v Kanade, aká je to krajina, akí sú tam ľudia i príroda.

povídala si Petra Bernasovská

 

Zaujalo nás...

Termínem osobnost zpravidla označujeme člověka se všemi jeho psychickými, biologickými a sociálními znaky, proto také říkáme, že člověk je biopsychosociální jednotka. Osobnost je soustava vlastností, charakterizujících celistvou individualitu konkrétního člověka, zaměřeného na realizaci životních cílů a rozvinutí svých možností ve společnosti. Osobností  je označován člověk, který ve společnosti dosáhl vysokého uznání, ohlasu nebo povědomí. Tak ji chápu já. Ne jako celebritu, protože ta na sebe strhává pozornost médií a měřítkem přitom nemusejí být zásluhy, ale jen zájem veřejnosti se o těchto lidech více dozvědět. Čím dál s větším smutkem se proto dívám na naši politickou scénu a marně po nějaké Osobnosti pokukuji. A v srdci mám tu jedinou - Václava Havla.

Za pravdu mi dává ve svém rozhovoru bývalý ministr spravedlnosti a europoslanec za TOP 09 Jiří Pospíšil, který potvrzuje, že největší devizou České republiky v Bruselu je stále Václav Havel.

A slovy Zdeňka Hanky

Václav Havel je člověk, který české zemi velmi chybí. Paradoxně ho špiní ti, kteří mohou promluvit právě dík jeho svéhlavé a vytrvalé statečnosti. Malá země se dostala na jeviště světa - jak typické pro Havla - něčím, po čem svět hladověl a stále hladoví. Je to obhajoba lidských práv, potřeba pravdy a lásky, humoru, obyčejného lidského štěstí, úcty k potřebám druhého člověka, nenásilí, pozitivní dialog. Lidé se s chutí ztotožnili s těmito parametry života a ta společenská jednota povýšila celou zemi na velmi důstojnou velmoc. Celý svět hleděl na tu prostou cestu ke spokojenému životu s respektem. Byla to nejsympatičtější země na planetě. A ten kráter, který po odchodu Václava Havla vznikl, žel, zaplavuje protipól. Nejde o seriozní polemiku se světonázorem. Prosazují se lidé arogantní, zneužívající svobody slova ač ve skutečnosti jsou zbabělí, lidé hloupí a zlí, opojení tím, že mohou cokoli říct, cokoli udělat. Proklamovány za platné jsou pak hodnoty zvrácené. Navrch má sprostota v mluvě i v jednání, násilí, pomluva, sarkasmus, vzájemné zraňování, zlo. Netrestané zlo je epidemií, která se chová jako každá jiná nákaza. Tím havlovským protipólem je totiž logicky a právě lež a nenávist. Ty z důvodů nepřipravenosti a nedostatku nástrojů nechávají volně růst ti, kteří mlčí. Ten, kdo samospádem kráter teď vyplňuje je podoben tomu, kdo mlčí. Co nás čeká a kdo tedy vyhraje, když pravda a láska nezvítězí nad lží a nenávistí? Jak mohou žít v jednom domě lidé, kteří si lžou a kteří se nenávidí? 

Zdeněk Hanka, záznam z vystoupení v divadle Semafor, listopad 1989

Z autorova archivu jsme použili záznam vystoupení v divadle Semafor v pohnuté době listopadu 1989, vystoupení plné emocí, ale hlavně dobré víry ve věci budoucí. Možná se bude hodit v tyto dny, kdy si v novém roce budeme dávat nová předsevzetí a plány, také k zamyšlení, kudy jsme se vydali a kam dále směřovat.

Albatros 65 let – Zlatý tucet

Nevěřil bych, jak spolehlivou, romantickou a přitom fotograficky přesnou cestu do klukovských let vydláždí vzpomínka na knížky. Ty dnes už dávno zavřené knihy nejen doprovázely ony zaprášené roky, ale především formovaly ty roky budoucí. Pomyslně obracím stránky a vidím dětský pokoj, vybavuji si ilustrace a dokonce místa, kde vazba utrpěla a desky knihy ztrácely soudržnost. Některé jsem četl v nemoci, jiné dlouho do noci, další na táboře. Ostatně, den bez knížky býval nemyslitelný i proto, že maminka pracovala v knihkupectví.

Jednoznačně mohu tvrdit, že zejména dětská knížka je tichý přítel, který vede za ruku do dospělosti a je určujícím kompasem pro roky zralosti. Dává na srozuměnou jaká pravidla a jaké hodnoty mají smysl, učí stranit dobru proti zlu, bojovat za ně. Kniha je víc, než pouhý pokrm v době volného času. Je vpravdě výživou, která cihlu po cihle staví naši morálku, pomáhá vytvářet si názorovou paletu. Knihám také vděčím za to, že nezaváhám, pokud jde o pravidla českého pravopisu, třebaže žiji v Kanadě. Respektuji svůj jazyk, znám jeho úskalí i půvaby, vyjadřovací možnosti, vážím si češtiny jako precizně vyladěného nástroje, jehož hmatník je generacemi ohlazený.

Dětská kniha je poklad, který si musí vyhledat a vykopat každý sám. To krásné a dobrodružné úsilí určitě za to však stojí.

Zdeněk Hanka, Kanada,

únor 2014

Zamyšlení... nad divadlem?

  

Tady chodím na muziku. V divadle jsem tady byl myslím třikrát. Není to ono. Je to spousta drobných maličkostí, které člověku chybí, když je tady už delší čas. Jako když se rozplývá mlha a najednou jsou v dálce vidět tváře. 

   Připadá ti samozřejmé, že jdeš polní cestou v létě z vesnice do vesnice nebo na kole a jedeš do kopce, pak podél lesa, třeba kolem statku a dál někam po zvlněné asfaltce, kolem hospody - to je Doma. Tady nic takového není. Prérie, rovná silnice. Nikde nikoho neznáš, jsi stále host. Zajímá mě, jak lidi žijí tam daleko doma. Nejsem Kanaďan a nikdy nebudu, i když mám pas a jsem kanadský občan. Těším se a současně se obávám. Chtěl bych, aby se tam lidem dařilo, aby na sebe byli vlídní a aby mělo Česko tady dobrý zvuk. To je moje země. Když jsem se díval na ty klipy z Mahenovy činohry, opět jsem si uvědomil, že tam život běží beze mě. Je to stejný pocit, jaký má duch, kterého nikdo nevidí a neslyší a všechno jde mimo něj a on nemůže zasáhnout. A to je asi taky hlavní emocionální důvod, proč chci těmi svými knížkami tam s lidmi mluvit.