Předestřel jsem si plán. Nejdřív uvedu na jakou zprávu jsem reagoval (pokud si ji vybavím) a pak ji doprovodím oním tehdejším veršovaným diskusním příspěvkem. 

Snad ještě něco...

Ty mé rýmované diskusní příspěvky svým chronologickým řádem-neřádem připomínají chaotický pohyb kaprů v Kačáku. Nevíte, který z kaprů odkud vykoukne.  

________________

Myslím, že zde v případě, na nějž jsem zareagoval, šlo o recenzi k filmu, kde se střílelo už před úvodními titulky, mrtvol bylo nepočítaně a podivných praktik ještě víc. Na jeho název bych si těžko vzpomínal. Rýmovačka byla vlastně nevalná a jen situační, zavrhl jsem ji a tak se k Vám dostává v podobě zahřívací. Snad přijdou lepší.    

Příští film je s Eskymačkou,

po ní přijde sodomista.

Ten otevře drama rvačkou

tulení už kost si chystá,

Eskymačka mi teď radí,

držíc ucho mořské svině:

"Rytmus máš i verš ti ladí,

 jak v medvědí kožešině.

Já to chápu, při snídani,

hlava jde na neutrál.

Napiš aspoň: '...dámy, páni,

zbylo Zblo, tak jdeme dál."

 

Ano, ano, to je samozřejmě pravda...

Milé dámy a pánové, mé milé čtenářky a milí čtenáři. Vítám Vás zde v koutku své webové stránky. Nazval jsem jej Zblo. Někdy nezbude ani to. V našem případě ale zbylo, tak si dovoluju Vám z něj nabídout pro potěšení a jdeme se tedy seznámit s tím, co v našem Zblu zbylo.

__________________________________

Tady si docela přesně vzpomínám. Jedna čtenářka navrhla pro péči o trávník lamu. Nepotřebuje ani elektřinu, ani benzín. I lama však má své vrtochy. Ty jsem chtěl veršem v diskusi připomenout.

Nabídl jsem lamě rámě

zdvořile ji požádal,

ať poseká trávu za mě

neb jsem líný pecivál.

 

Souhlasila, usmála se,

už se pase, trávu v tlamě.

K sekačce se vrátím zase

ta neplive trávu na mě. 

__________________________________

 

Tady jsem reagoval na zprávu o tlačenici malých dobrodruhů před latrínami dětského letního tábora. Snadno se o tom píše, hůř se taková mrzutost prožívá. Zejména v případě dětí, které mají náhradní oblečení v kufru zmačkané a zavlhlé. Moje rada byla adresována tedy spíše dospělému personálu tábora, který bude muset leccos vysvětlit. 

Do blankytně modravé Aero 30, kterou jsme si s bratrem Jirkou pořídíli, se vešlo 16 dětí táborového oddílu.
Technická poznámka - Vůz jsme zakoupili za osm set korun a k tomu jsme dostali navrch gramodesku Bridge over Troubled Water. Jako "přemluvné".  Prodali jsme stroj později s levým zadním oknem rozbitým (dlažební kostka na zadním sedadle byla bonus zdarma) za tisíc korun. Ještě jsme do technického průkazu fixkou tvořivě upravili nehodící se rok 1973 na 1978. 

Koprovka a těstoviny,

bezpochyby jsou tím vinny.

Vše vyléčí zaručeně 

doktor Fernet třikrát denně.

 

 

Usednu do aerovky,

hosté zadky leští krovky.

Rázně stoupnu na pedál,

pro gin s rumem jedem v dál.

Osmadvacet modrých koní

a sto dvanáct silných kopyt

stýská se nám ještě po ní

z dob, kdy vozy směly zlobit.

        

 

Rachot jako z ohňostroje,

při bouři nad oceánem

jeden stěrač, dveře dvoje

vlají, když vůz letí krajem.

Leč, fér je fér.

Jak vůz vypadal kdysi a jak může vypadat i dnes při náležité péči & lásce.

Aero 30 STW, Československo 1937 (1937-1939)

Třídveřové čtyřmístné kombi, motor vpředu a pohon předních kol. Zážehový, kapalinou chlazený řadový dvouválec (R2), dvoudobý motor, objem 998 cm³, vrtání 85,0 mm, zdvih 88,0 mm, komprese 6,2, karburátor Solex, bez přeplňování, výkon 21 kW (28 koní) při 3500 ot/min, mechanická třístupňová převodovka, rozvor náprav 2715 mm, rozchod kol 1200/1200 mm, vnější rozměry: délka 4290 mm, šířka 1550 mm, výška 1450 mm, pohotovostní hmotnost 950 kg, maximální rychlost 95 km/h. Vpředu kyvadlová náprava (poloosy) a příčné listové pero, vzadu kyvadlová náprava (poloosy) a příčná listová pera, přední brzdy bubnové, zadní bubnové.

Na srazech veteránů není vidět mnoho užitkových variant osobních vozů. Jednou z vyjímek byla tato Aerovka, na Soutěži elegance vystavená zřejmě poprvé (alespoň na několika předešlých ročnících nebyla). 
Majitel: pan Ferkl. 
Foto: Z.Patera Auta5P, Soutěž elegance Roztoky 2006. Pojednání o vozidle zapsali technici a pořadatelé zmíněného Srazu veteránů. 

  

 

__________________

Zde šlo o připomenutí oblíbeného filmu Vrchní, prchni. Tuším, že zprávou byla zvlášť vyzdvižena scéna běhu vrchních za ujíždějícím strůjcem zločinu. Koordinace hudby s běžící švadronou vrchních a také pohled zadním oknem jsou brilantní. Reagovat jsem však musel.

 

Víc než ten běh kolonádou

mohla by se sehrát znova 

slavná scéna s mokrou Dádou,

krásnou tak, až schází slova. 

 

________________________________

Tady si vůbec nedovedu představit o jaký případ šlo, když musel být zveřejněn tiskem a cestou Internetu. Zamýšlím se nad tou kauzou. Myslím, že šlo o nějaké zkoumání možného trojúhelníku, kde ten nejostřejší úhel tvořila sousedka. Rubrika, která by tomu odpovídala, v iDnes skutečně je. Mohlo by to tak být? 

 

Odneste ten plot i s tchýní

a vraťte mi sousedku, 

neb jsem stejný jako jiní 

a bojím se důsledků.

 

_________________________________

Vyskytoval jsem se také na Twitteru. Nemám vůbec nic proti tomu komunikačnímu nástroji. Lidé, kteří tvořili okruh kontaktů byli sympatičtí, názorově spřízněni a kultivovaní. Možná příliš mnoho politiky mne vzdálilo a přes tu velikou vodu jsem podrobnosti nemohl rozlišit. Následující příspěvěk politický zcela nebyl. Jen jsem rozvinul případ hambaté Rusalky a necudného Hejkala, tak jak mi případ naservírovala jiná Twitterka.

Iva Pilečková:

Když usnou lesy hluboké

a kolem ticho jest,

tu starý vodník s Rusalkou

chce do studánky vlézt...

Zdeněk Hanka:

Když Vodník sklepe chuchvalce

z řas a chrápe fest,

Hejkal zajde k Rusalce 

tam $µ«@á ostošest

________________________________

Následně jsem svými jinošsky krotkými verši ocenil verše svého lépe vybaveného souputníka onou sladce naivní krajinou poezie. Žel, nenalezl jsem ty verše zmíněné básnířky, za to se stydím. Nebyla v tom zcela jistě pýcha, to ne. Viňme toliko a pouze mou nesystemačnost. Přeju té, dosud neznámé, ať jí vydávají nakladatelé poezii, neboť ta chybí lidem, chybí nám. A poezie letního večera, zbaveného pachu z olejů všedního dne, je sama vydatnou dávkou hříšných stimulancií. 

Ovšem je zde dlužno zmínit, jistě jen a jen nevýznamnou pouhou teoretickou možnost. V případě orientálního zalíbení za horké letní noci cikádové, může se ti v ledví otočit kynžál z damascénské oceli, krví kalený. Jak pošetilá je pak vidina zbloudilce, ó, běda.

Pozn.: To je tričko, na kterém nosím duhový nápis Neviem byť sám, jaké nemá nikdo jiný, než Jožo Ráž a já. Dostal jsem je od Ivanky Paštrnákové. A Jožo ne.

 

Čet jsem Vaše říkanky, 

jsou lehounké jak pohlazení, 

jako voda studánky, 

jak svíčka, co tmu v světlo mění.

 

_____________________

A jsme opět u našich aktérů z politické scény. Napadlo mě, že je mám vlastně pro tu přímočarou prostotu rád. Žádná náročná diplomacie, pouze vlídné potácení, průhlednost činů.

Čekal jsem spíš pálenku – 

a nos mám v bílém víně. 

To nic, už mám letenku 

a napravím to v Číně.

 

láhev Chateauneuf du Pape na letním stolku - prozrazuje, že se něco bude slavit.

__________________________________

Je to týž směr z pohledu geografického i politického, jen zastávka cestou. Organismus oddech potřebuje o tom není sporu.  Vžil jsem se do mezipřistání a dopustil se drobného upozornění.

 

Učte se azbuku,

bude jí třeba, 

až v době pravnuků 

nebude chleba

 

 

 

Z lidí budou na klíček 

mechaničtí panáci,

v stínu rudých hvězdiček 

co životy utrácí.

 

Otáčí se k světu zády

a vtahuje celou zem 

mezi staré kamarády, 

kde bída s nouzí patří všem.

 

Bez virózy byl ten rok,

buďte všichni bez obav. 

Prezident měl pevný krok 

letos přišel živ a a zdráv.

________________________________

Marihuana zvolna podléhá ekonomickému tlaku a dostává se vcelku snadno do rukou těm, kterým byla právem odpírána. Kdo se domnívá, že jde o neškodnou náladovku, hluboce se mýlí a účet mu bude vystaven.

Prohlašuji, že na fotografii kouříme suché listy eukalyptu a to pod dohledem lékaře. Ten stojí na snímku vpravo.

Nemusíš číst z novin zprávy,

poradím ti nepokrytě: 

když si dáš pár šluků trávy 

démony máš ve svém v bytě.

_______________

Jak miluji bohatost a vyjadřovací možnosti české řeči, včetně těch zapeklitostí, které si nosí po kapsářích, mnozí vědí. Právě postesknutí některého z uživatelů Twitteru na hubení živého jazyka, bylo mi impulsem k souhlasnému vyjádření se veršem.

"Bitevní je na mou duši", 

řekne žák, když ptáš se v škole. 

O češtině říct se sluší: 

úrodné i hrací pole.

 

Vaše glosy, to je cosi, 

co je třeba patentovat. 

Bosí, i co vousy nosí 

si je musí v šosy schovat.

_________________________________________

A navázal jsem svým rýmovaným souhlasem, vloženým k uším těch, kteří pohrdají kulturními živinami. Inu, to mohu.

 

Básník trpí v stinném křoví 

v srdci leží jeho bol,

který nikdy nevypoví

podejte mu alkohol.

 

Básník už se lépe cítí,

chtělo to pár  ležáků.

Oči už mu zase svítí

a už to má na háku.

______________________________

Je to vozítko, na kterém hladce a tiše proudí Prahou a jistě i jinými městy lidé, kteří se usmívají. Zážitek je to určitě nestoudně velkolepý. Ten dvoukolečkový vynález se jmenuje sageway. Jen si představím vlastní pohyb na tom němém vozítku, už se usmívám. Je třeba být opatrný při pohybu mezi chodci, to jistě, ale ten zážitek, ten bych si dopřál rád.

Na sageway naskočím líně, 

pěšky už to nesvedu. 

Z ložnice pak do kuchyně 

k obědu si dojedu.

 

 

Na sageway jsem skočil líně,

chytil balanc, už se vezu.

v kuchyni však stojí tchýně: 

"...z toho krámu ať hned slezu!" 

Skočila na sageway líně -

já už pouze v nočním snách.

Tchýně zatím ve vteřině

rejdí bytem, víří prach.

___________________________

Obecně se soudí, že Šerpa z Himálaje je prostě nosič, který na náklady dobře prokysličeného horolezce vynese na vrchol jeho náklad. Tam sportovec zatne do sněhu vlaječku a pořídí selfíčko. Šerpa na snímku by pak asi neměl převyšovat sportovce, nepatřilo by se to. Šerpové ale tvoří národ a proto je nutno psát velké písmeno Š. Cestovatelé, kteří si chtějí v pokoji vyvěsit doklad o výstupu, si najmou po výtce mezi Šerpy muže. Šerpové znají terén a jsou nápomocni více, než se soudí.

Čtu-li po sobě tu drobnou ódu, vypadá to, že jsem si naopak tropil z těchto úžasných lidí trochu šoufky. Pokárám se. 

  Šerpovi pak přišla vhod 

Šerpa, co by doprovod. 

Šerpa Šerpě v chladném sněhu 

dá najevo žhavou něhu.

 

(1980 Pizz Bernina; Z.H., první stojící zprava)

_____________________________

A tady si předmětnou kauzu pamatuju přesně. V chladném počasí nalezl majitel auta pod kapotou vyhřívat se kočku. Nezraněnou ji z příjemného pohodlí vyhnal teprve čtyřtakt.

 

Chybí podběh, chybí prahy, 

chybí místo na hever.

Tudy vnikla do podlahy 

kočka - černý pasažér.

 

______________________________

Příjemně mě překvapilo, že se vyskytl spojenec na Twitteru, který zaznamenal mou absenci. Snad bych se mohl do té společnosti vrátit. Zvážím tu věc.

Netočím se k Twittru zády, 

jenom jsem byl pryč. 

Už jsem ale zase tady, 

rozehrávám míč.
 

Okna umýt,  nádobí, 

vyluxovat celý byt,

žena stihne do doby,

na Twitter než mám svůj klid.

 

 

Tu fotografii jsem zvětšil a ponechávám zde vědomě, aby vynikla děsivá obludnost mého chrupu. Nevím jaká světelná hříčka ze mne vytvořila dravou šelmu pravěku. Ty střední řezáky přitom vysouvám pouze po půlnoci. Ponechám si to, jednak mi to sluší. A pak, lidé v děsu souhlasí se vším, co řeknu.

____________________________________________________

Klasická úloha knihy jako by se vytrácela. V prostředí Internetu a možnosti audioknihy vlastně není se co divit. Hodně čtou - a taky píšou - ženy. Většinou jsou to romány a životní příběhy. Muži mají zájmy technického zaměření. Nejde jen o mou domněnku, měl jsem tu čest přednést v Czech Business Association of Canada pojednání o pozici knih v České republice.  

Tedy vím, že  ročně vychází v té malé zemi až dvacet tisíc titulů. Také vím, že Slováci mají české autory v oblibě. Sám jsem byl vždycky velmi vřele na Slovensku svými čtenáři přijat. Rozhlasová i televizní mediální setkání byla a jsou nezapomenutelná, mám na Slovensku přátele.

Čas knihy se konci chýlí,

v hamburgru je větší síla.

Nebo ve hře, kde se střílí

minulost se zastavila?

 

Když se dívám na to foto

stojí snad za krátkou zmínku.

Neostrý je snímek proto,

že skrývám ksicht za palačinku.

 

http://KnihyOctoberCBAC

Otevřete-li tento odkaz PowerPoint, pak se dál můžete řídit pouze orientačními šipečkami. Pokud se nabídne možnost dvojí obrazovky, pak lze na jednu z nich promítnout pomocné komenřáře a vedle "na plátno" promítat už jen plnou obrazovku. Připravil jsem pro General Annual Meeting CBAC v říjnu 2016.

 Zde, v zemi javorových haluzí,  se čte hodně - O tom však zcela nejsem přesvědčen v případě mladých jinochů, mám důvodné podezření, že spíš se rozzáří při pohledu na pružné dívčí lýtko.

...ostatně v případě i starších nezvedenců

 

(Vy jste čekali javorového listu, že? Pche. Autor musí mít vždycky nějaké překvápko. To mi řekl dramaturg, scénárista a především skvělý člověk kamarád Ivan Hubač)

________________________

Copak hledá Zdenda v bříšku?

vypadá jak Moudrý Guru.

Usnul? Nebo čte si knížku?

Teď se pohnul! Tak je vzhůru.

 

 

 

 

 

 

Zdá se, že po operaci

začalo to dítě číst.

Zdenda  odved dobrou práci,

správným směrem jsem si jist.

 

________________

Jsme-li u čtenářů - neboť o ty jde především,...

...zde jsme svědky neobvyklého důkazu pravé čtenářské posedlosti. Kubistický mág a rebel, kolega Pablo Picasso, pozval Doru Maar do svého ateliéru v okruhu Montparnasse a nabídl jí absinth. Toho se ani nedotkla. Picasso, přiznejme mu to, Doru brilantně zachytil ve chvíli, kdy upadala do své melancholické fáze Manio-depresivní poruchy. Umělec elegantně nakročil k ní a ve vzduchu opsal osmičku svou tenkou lázeňskou hůlkou, rozmáchle se uhladil pravou větev oblouku svého knírku, pozdvihl obočí a ptal se doslova:  "¿Qué puedo hacer por ti, Dora?" Byl to Španěl, ptal se tedy španělsky, co pro ni může udělat. Srazil paty, uložil loket za záda a jemně se uklonil, čekaje na pokyn. Dora byla velmi specifická ve svém přání, žádajíc o jediné: 

"Chci zde mít knihu Zdeňka Hanky Lék pod kůží, tady vedle sebe. A přeju si, aby se postavil před malířský stojan on a divokým gestem mě zachytil v oleji. Aby vystilhl štětcem můj mystický výraz. Pokud mi to, Pablo, zajistíte, budu připravena na olejomalbu, ovšem právě jen od Zdeňka Hanky. Vy jste se už předvedl, Pablo. Obraz nechť se pak nejmenuje Pijačka absinthu, nýbrž dílo ať prozáří jméno Čtenářka Zdeňka Hanky.  Předmětný olej na plátně budiž vydražen a viset může v El Prado, Guggenheim Galery nebo pouze v Calgary."

Zde tedy vidíme vedle sebe tvorbu obou umělců, Pabla Picassa a Zdeňka Hanky. 

                                       

Vpravo nahoře, kde na originálu je podpis Picasso, stojí na témže místě v případě Hankova obrazu čestně Según Picasso. 

_______________________

Zajímavá odbočka do světa výtvarného rozpoložení. Protože jde o Zblo, které přepadlo, vedou k tomu obvykle nějaké důvody, které mě přimějí, abych rozběhl po plátně štětec dvakrát týmž směrem. 

Podobným případem je jiný obraz. Tady bylo důvodem to, že původní téma jsem věnoval Jirkovi - tady hovořím o svém bratrovi, neboť "bratr bratru světlo podá" - a pak jsem si uvědomil, že ten motiv je zajímavý. Tak jsem ho namaloval znovu. Ten první se jmenoval Fiat Lux a ten druhý Budiž světlo. Filosofie obrazu táž, pojetí lehce jiné. Tak se podívám, jestli je mám zachyceny oba dva. Ten v bílém rámu je v Praze, ten vpravo je v Ottawě. 

                

 

 

 

 

Vím, že se pohybujeme především na poli slovesném, ale malý úkrok stranou může zpestřit celé Zblo.

K oleji Čechy krásné, Čechy mé jsem už nenašel obrazového parťáka, neboť jsem ho věnoval. Obraz má symbolizovat prázdnotu normalizace se šťavnatým průhledem do budoucna.

Jen utrousím, že ten zůstal s vysokou pravděpodobností na Hrádečku, okolnosti k tomu vedly. Do vlastních rukou jej převzala od autora ZH tehdy paní Olga. Naproti tomu ona připravila a nabídla speciální limonádu oběma našim dcerám. 

Ten obraz, který jsem vytvořil později, visí u nás doma. Ten z Hrádečku se mu těsně podobal.

       

 

 

 

 

 

 

 

Žánrově přiléhavá píseň nechť ilustruje zmar normalizace.

___________________________________

A tak si snad při té drzosti dovolím ještě jednu dvojici. Ale tady opravdu váhám, protože jde o obraz z kategorie "Nepovedek". Visí přesto v basementu v nejzazším temném koutě. Vlastně tady nelze říct, že jde o dvojici. Jak se tak dívám, tedy opravdu o dvojici nejde.

Snad pouze ta drapérie

zbytek už je trapérie.

Neveršuj, když nemusíš,

je to s tebou, Zdendo, kříž.

Chtěl jsem namalovat,... ano, když napíšu, že obraz se jmenuje Minutu před Leonardem, je to zřejmé. La Giocconda se potřebovala upravit dříve, než Mistr si přichystá paletu a stojan. A já jsem to stihl. Tak se ten můj křehký vtip vyjasnil. Nuže...?

                

 

 

 

 

 

 

 

Pokud jsme se zatoulali do světa barev, palety, plátna a obraznosti a přitom neztratili souvislost, mám tady obraz, který se usadil na obálce knížky Vila v Rokli. Tady prozradím, že jeho skutečný název je Opilcovo probuzení. Na obálku se však dostal pod názvem Vila v Rokli.

Obrazů, k nimž se nikdo jiný nehlásí, jsem napáchal víc. Je to podivuhodný neklid, který žene ruku se štětcem po paletě a pak s metikulózní precizností chce dostihnout malířovu představu. 

Dobrá, vykročím ještě dál tím směrem, obejdu lesíky, remízky a světliny, abych vstoupil mezi práce skutečných Mistrů. 

Obraz se jmenuje Příznivý vítr. Chtěl jsem tak vzdát hold námořníkům, kteří se pustili v minulých staletích víceméně nazdařbůh na oceán. Obrovskou odvahu měli. Jistěže nemohu ocenit všechno následné jednání conquistadorů Hernana Cortese, Francisca Hernándeze nebo Fernão de Magalhãese. Své počínání si dávno s sebou vzali na věčnost. Zrovna posledně jmenovaného postihla nepěkná smrt. Byl zabit na Filipínách otráveným šípem, kde se v roce 1521 zapletl do místní bitky. Bylo mu čtyřicet let.

Chtěl jsem zde nabídnout díla jiných umělců, kteří se rozkročili do několika polí. Leč, právě mezi těmito velikány jsem na Internetu nenalezl taková, která by byla volně dále bezplatně distributovatelná. Nakouknout ano, ale už dále nešířit. Dodržuji to pravidlo.

Ale něco přece jen:

Theodor Pištěk navrhoval kostýmy pro filmy Miloše Formana a maloval. Jeho vysoce realistický přístup mě klidným nemohl nechat. Předložím-li teď před Váš zrak způsob Pištěkova vyjádření, porozumíte snadno, že očarován jsem být musel. Obrazem In Honorem Theodor P.  jsem vyjádřil svůj hluboký obdiv a úctu právě tomuto umělci. Tedy Pištěk a Hanka vedle sebe. Jaká to troufalost.

(možná je text přece jen zachycen v titulku novin pod obloukem. Tam stojí:

L'arc de Triomphe pour Theodor P.)

Je dlužno podotknout, že na obou obrazech je všechno důsledně namalováno, nic není nikde přilepeno, žádná fotografie. Právě takovým pojetím jsem chtěl mlčky oslavit umění Theodora Pištěka.

Jakže?

Vás tedy zaujala moje výtvarná větev rozmáchlá, jejíž výhon nalezl štědrou úrodu na poli olejových barev? Jenomže ta velká díla leží ještě v mém trojúhelnku, opírajícím se o tři pevné kóty: Srdce-Hlava-Ruka. Ale v zásadě souhlasím. Takže...:

 

Slyšíme autorův apel planoucí z bezudného pustošení a dravého ničení naší báječné modré planety. Ta se jen těžko brání přímým útokům do samého jejího fundamentu. Autor svým štětcem potřeboval zachytit tu bezmocnost, to nepřestajné volání o pomoc. 

Obraz se jmenuje Jablko poslední. 

 

       

 

Podzim, ano, ano. Tedy ten olej jsem nazval jednoduše a střízlivě prostě Podzim. Má naznačit určité smíření, spojené s blížícím se spánkem veškeré krajiny, náladu. Letní bdobí nespoutané síly a hojnosti teď v klidu uléhá do mlčení.

Teplé barvy mají nabídnout laskavé a příjemné oddání blížící se hibernaci. Jde o vřelý, leč zákonitý posun.

 

 

 

 

Znepokojivá myšlenka na zaniklou civilizaci, kvetoucí kdysi na Atlantis, mě přiměla postavit se ke stojanu a zeptat se těch, kteří zde žili své životy, kolik pravdy je v legendách. Zda jejich městům byl uťat kořen náhle nebo jim Bohové dali příležitost.

          ==========================================

Mezi výrazové prostředky v kterékoli oblasti umění patří symbolika. Teď to vypadá, že jsem se zařadil mezi umělce. Jenomže jsem to nedokázal teď napsat jinak. Jak jsem se zkusil poprat se symbolikou a jen tak z toho džbánku usrknout. 

A jak je to s tou symbolikou?

V balíčku je kniha skryta o čem bude, kdo to ví? Stromek v květu jaro vítá, zrození se hotoví.

Stránky plné překvapení nádherné, jak život sám To je Svět po narození, když prvně knihu otvírám

Život prchl, jak kůň vraný vítr zadul, kniha mizí. Stromek je však obsypaný jablky, jak poklad ryzí.

ºººººººººººººººººººººººººººººººººººººººººººººººººººººººººººººººººººººººººººººººº

Obraz, o němž vzápětí padne veršovaná zmínka, je už nedostupný. 

           

Mám tu jednu vzpomínku, k ní se obraz taky pojí. Primář v novém smokingu na  jevišti právě stojí:	V tombole je, mimo jiné, plátno, na něm Luny svit. Pod ní z vody ruka kyne, žáby ruší noční klid
"Připíjím všem kolem stolů, dobrým vínem s růží v květu. Myslete pak na tombolu, teď vás čekám na parketu."	Jaké jméno neslo dílo, to se nikdo nenadál. Nemocniční přitom  bylo: "Další, prosím, může dál."

 

________________________________

Vážím si toho, že tento alegorický výjev v osobní sbírce jedné mé čtenářky stále přetrvává už bezmála třicet let. Upřímně Ti děkuju za tu fotografii a mám radost. 

A pecka nakonec - Jak Broučky vnímal sám autor, kněz Jan Karafiát? Skutečnost, že byl kněz jeho postoj vysvětluje? Možná. Konec konců, patrně usoudil, že dětský čtenář má být připraven hrubě vpadnout mezi tvrdé mantinely života. 

Jan Karafiát - Broučci:

A byla zima. Ach, to byla zima, zlá zima. Potoky zamrzly až na dno, ptáci padali z povětří – mrzlo, až se jiskřilo. Ach, ti broučci pod jalovcem, jestli oni to vydrží? – Nechť. Však jestli zmrznou, oni poslušně zmrznou.

 

A tu máš! Hezky zmrzni v poslušnosti, chrobáku jeden!  A třeba na tebe ještě spadne z povětří zmrzlý pták a bací tě do tykadel a do lampičky. Poslušně.

____________________

 

Na Twitteru jsem našel hudebního spřízněnce. Mám za to, že v daném případě byl předmětem společného zájmu Leonard Cohen.

 

Mezi alby stále skvost, 

jeho písně srdci svědčí. 

Proto není nikdy dost 

písní, které duši léčí.

 

_________________________________

Přišla řeč na americkou automobilovou závodnici Danicu S. Patrick. Ženu, kterou lze obdivovat pro její profesionalitu. Nestál jsem u mantinelu, jak by mohla napovídat rýmovačka. Závod jsem si vykouzlil pouze v klukovské představě. Budiž mi prominuto.

 

Stojím blízko mantinelu 

v palbě krásných decibelů.

Křičím na trať z plných plic 

víc takových závodnic.

_________________

Ale, ale, Zdendo, na co jsi to reagoval? Zde téměř spojuji dvě témata, dva příběhy. Jsou podobné. Ten první rozpustilý až prostopášný můj dovětek, myslím, se objevil v některé mé sbírce, jedné z těch tří poetických.  Nějaká moje lumpačivá kresba s travinami, rostoucími ve vánku, se tak dostala za vrátka do veřejného prostoru.

      

Když se chmýří rozčepýří 

kreslíři jsou na pranýři. 

Ve dne kreslí, v noci hýří, 

kampak asi ten svět míří?

 

__________________

Následující láskyplný příběh si pamatuju velmi přesně a vím, že po jeho vyjevení si jej zapamatujete také. Zemřel nějaké dobré ženě manžel a v jemný bělavý popel byl obrácen. Vdova však nepostavila urnu na skříň s krajkou, nesmutnila nadmíru. Kdepak. Vsypala obsah do technické pomůcky, kterou využívala při vzpomínce na něj. Jak pietní, oddané a citlivé.

 

Obrátiv se opět v prach, 

věřil, že teď bude klid.                          

Avšak vdova v nočních tmách    

jde ten popel oživit...

________________________

 

Zdeněk Hanka se nešťastnou náhodou dostal mezi lidojedy v lokalitě "Bůček" na ostrově Papuánská Guinea. Situace se velmi nebezpečně vyostřila. Místní ženy, které  pozorně čtou a sledují iDnes, chtěly případ inventivní vdovy napodobit a o Zdeňka Hanku se porvaly. Autorovi se v poslední minutě podařilo uniknout na hřbetě divokého tarpana.

 

___________________________

...a tato zrýmovaná část, jak se domnívám, se rovněž vřadila do některé z těch rozmarných sbírek. Třeba se na knižní pulty někdy dostanou. Inu, svět se tím směrem pravděpodobně stočí. Nechť.

 

 

Lůno je co paměť sahá 

hybnou silou pokroku.

Taková je pravda nahá, 

velebme moc rozkroku.

 

 

_____________________________

Tato zpráva byla úžasná. Do některé významné železniční stanice zvláštní vlak přivezl severokorejského připrcatělého a kulaťoučkého Vůdce svého lidu Kima Jong Uma. Stalo se však, že vlak nezastavil přesně u připravených schůdků, nýbrž poněkud přejel. Kim, pochopte, nemohl vystoupit jako běžný pasažér. Vlak musel přicouvnout, aby Veliký vůdce mohl sestoupit tak, jak předepisuje a velí protokol.

Kim se hezky usmíval

na hlavičce klobouk.

Když ale vlak svištěl dál

vůdce zločin prokouk’.

 

Zbystří svůj zrak ostříží,

ač se zdá, že všechny zdraví,

ví, kdo skončí za mříží, 

a čí budou padat hlavy.

(Z.H. v roce 1961, Praha, Motol, MDŽ. Bude někomu zahřívat srdce. Vypadá na to).

__________________________________________

...ale Kim pokračuje. 

Ve zpravodajství iDnes mě upoutala širokoúhlá fotografie, kde se řadil, precizně jak podle nože, bezpočet malinkých hlav na tribuně. Všechny ty hlavy nesly vojenské brigadýrky, vzorně v bohatém šiku. Musely jich být tak tři stovky. Ti mladí muži vzorně stáli, z obličejů byla patrná pouze bezejmenná mrňavá kolečka pod štítky čepic. Před nimi stál - obrácený zády k nim - právě on, Veliký Kim Jong Um.

Temná jsou ta jeho gesta,

oči z chladné oceli.

Z děsivého Kim je těsta  

strach mají i protřelí.

 

​Takový je celý Kim: 

Všechny nechal prověřit, 

pak stočí se zády k nim, 

aby snadno našli řit.

 

Hledá mě v davu. Doneslo se mu, že si tropím šprťoulátka z jeho klobouku. Řekl mrazivě hrozivým šeptem: "Po stětí mi doneste ten klobouk."

Hádanka pro soutěživé typy:

Dokážete v této marškumpačce nalézt vojáka, který do švadrony nepatří?

Nápověda: má ploché nohy

_______________________________________________

Fotografem z iDnes byla zaznamenána bizarní automobilová příhoda, nikoli nehoda. Ta fotografie se skutečně objevila na iDnes, ale teď ji nemohu najít.

Tedy fotografický doprovod je pouze ilustrační.

Taky dobře, Literáte-Písmáku! Máš příležitost. Jen se ukaž, Hic Rhodus, hic salta! Vlastně jsem rád. Provedu Vás příběhem, jak to bylo doopravdy. Však znáte novináře:

Hodný člověk František Dobrota, který, mimo jiné, na pokyn své babičky nasázel řadu topolů okolo rybníka, také věděl, co všechno musí udělat.

 Tak ten na žádném snímku zachycen vůbec není a není divu. S kauzou totiž nemá naprosto nic společného. Sází topoly.

Zatímco Hadí muž Piccolino Grande il Serpento Molto-Molto Bene Cocketerrio Maximo, v jedné osobě také technik -opravář chladniček (vidíme ho zapleteného na prvním snímku nahoře,) stáčel se tam, kam mu velel magnet ulomený z dětského autíčka IGRA a nalepený na přilbu. Tedy kam mu mířila lebka, tam byl sever. Dokonalý kompas. Žel, Piccolino svou přilbu zanechal u chladničky.

Řidič Bruno Kuno-Matador řečený Drapák, lapený teď ve visícím voze, ležel poctivě na opěradle, svíraje volant. Civěl vysoko nad sebe a výš ani dál na sloup už nevyjížděl.

Ani nemohl. Jeho pozici velmi ostražitě hlídala jednotka Vosí roj "Vosy", vycvičená v táboře Государственный учебный отдел:

(viz ve vsi vysoko visící Vosy a viz též vis Brunův) 

                                       

Kdokoli šel okolo, toho Bruno požádal o zahoupání vozidlem. Čekal s jistou nelibostí na své domnělé zachránce a v týchž osobách spatřoval i příjemce pokuty. Nehavaroval, jistě že ne. Hleděl soustředěně čelním oknem přímo k obloze. Byli jsme totiž domluveni na mém přeletu tmavě modrým Jetem nad jeho sloupem. Měl jsem mu přímo z kokpitu vhodit do jeho dlaně vejce tak, aby se nerozbilo. 

Stalo se však něco krajně nepříjemného,...

Přelety nad Kukaččím hnízdem posléze, ale právě tak i předslézou nad Čapím hnízdem, proběhly správně. Vypočítal jsem během iniciální fáze letu trajektorii pádu vejce při daném zrychlení, známé hmotnosti vejce, která by ve vakuu byla irelevantní. Avšak ve vazbě na odpor příslušné geotropně-dynamicky měnlivé hustoty vzduchu ve stanovené výšce, pro tangenciální tečnu vektoru odpoutání vejce do parabolické křivky volného pádu, výpočet byl nezbytný. Vzal jsem v úvahu těžiště vejce v prostoru dvou třetin jeho širší části a samozřejmě měnící se hodnoty tření ve vztahu ke zrychlení. 

Policie nám sázku překazila! 

Zvláštním bojovým drezérem a kynologem plukovníkem El Macho Feo Oscuro na vojenské základně v Útočném komandu pro zvláštní cíle, Guantamano ostře vycvičený Rotwailer Prcínek konstábla C. U. Eggeatera, celé vejce chytil do pravé zadní tlapky a prostě ho sežral, aniž udal parametry hmotnosti a rychlosti, limitující ke zrychlení ve vztahu k odporu vzduchu při doteku s tlapkou. Tak budeme muset pokus opakovat. Možná první test proběhl  místy neohrabaně, tedy příště musí být ze všech pohledů ohrabaný. Přesně jako záhon.

 

 

Šplhat na sloup osvětlení,

řekněte mi, kdo to umí.

Přitom to tak těžké není,

stačí mít jen dobré gumy.

 

 

Chtěli jste literáta, tak přišel :-)

___________________________________________

Jen matně si vybavuji konkrétní celebritu, jíž byla ta tehdejší novinová zpráva věnovaná. I když myslím, že to vím. Byla to pravděpodobně zpěvačka. Anorexie si hledala své oběti neúnavně. A nacházela..

Protože se však nemohu opřít o jistotu, ponechám upřesnění na Vás. 

 

Bývala jsem dříve žena,

připomínám nejspíš bič.

Kostra kůží potažena,

prsa už jsou dávno pryč.

 

Baladické dílo se nevztahuje na  zde vyobrazenou novorozeneckou sestru  

Bývala jsem dříve hezká,

nápadníků měla dost.

Teď jsem suchá jako treska,

kostmi chrastím pro radost.

__________________________________

A teď Assie ta liška stříbrná 

Ta nejedla několik dní, běžíc nazdařbůh krajem, ač možná zprávu tím romantizuji. Dostala se do situace, kdy hladověla a přece přežila. (Pád do studny? Ne, jen si myslím, že už bylo po Martinských hodech na Moravském Slovácku, a všechno jídlo už bylo dávno ze stolu pryč). Stále ještě víme o přírodě málo. Jenomže v této podobě se mi ta zpráva vybavuje. Patrně nepřesně. Právě tak, jak si ji chci pamatovat, je posilující. (...že bych, to ne,.... že bych ji snad právě teď spatřil? Ano, ano, běží mi vstříc!. Assie se vrací.)

Tato liška polární

málo jí a málo pije.

Běžet může řadu dní

neb má v řiti baterie.

 

 

 

________________________________________________

Zde bych si, věru, rád připomněl tu odpovídající novinovou zprávu vztahující se patrně k několikanásobnému Rittbergerově skoku.  Šlo v ní o něčí přerostlé ego při předvádění atletického kousku? Právě tak by mohlo jít o bizarní nehodu na lyžích, na skateboardu nebo při parkuru. Nedivil bych se ani vlastní nestoudné i stoudné drzosti v reakci na pád prezidenta Zemana v budově České televize na Kavčích horách. Ano, ano, zaškobrtal. Myslím, že to poslední je pravdě nejblíž. Teď ovšem riskuji, že nedostanu státní vyznamenání.

https://m.youtube.com/watch?time_continue=5&v=7Zx-jT_nQzI&feature=emb_title

Salto vpřed a salto vzad 

předvedu vám, co kdo chcete.

Budu totiž podnikat 

ve svém vlastním varieté.

 

Klikněme si na ten klip,

někdo padá každou chvílí.

Technik měl klip schovat líp,

neb ho za to vyhodili.

                  _______________________________________

Přestože jako sportovní výkon tento prvek uznán nebyl, proslavil se státník jindy a jinde. Jako na zcela posledního čekal každý z politiků, seřazených pro fotografování. Prodleva v Číně nebrala svého konce. Tu fotografii - 'nefotografii'  nemám - patrně právě proto, že se čéééééékáááálo. Ale my víme proč. Český státník hledal, co najít nemohl. Já jsem nehledal, takže vypadám velmi dobře a vyváženě.

Šašlik smutně v ústech válí 

hledal tady, tam a všude. 

Neví, kam se потеряли

trenky z jeho látky rudé.

 

 

_____________________________________________

K čemu se vztahovala následující rýmovačka, to nevím. Takže ani nevím, jestli mně selhává krátkodobá nebo dlouhodobá paměť. 

Co? O čem jsme to teď mluvili?

Ah, jo, ano, já už vím. Ptal jsem se zrovna: 'O čem jsme to teď mluvili.'

 

Řek jsem si kup

v hotelu Pupp

něco na zub.

a pusť tam chlup.

 

Vše má svůj rub:

V hotelu Pupp

platí se vstup!

Jsem já to hňup.

 

_________________________________

V této zprávě jsme se dočetli o nehodě autobusu s četnými vážně zraněnými muži. Uvnitř vězni nebyli v policejním vozidle hromadné přepravy připoutáni (!). Snad se jim nic nestalo, třebaže to byli padouši, lotrasové, hochštapleři, šizunkové, bytaři, lumpové, syčáci, kasaři, vrahové, zloději, odsouzenci, lapkové, muklové, ničemové, kapsáři, lotři, dlužníci, vězňové, zlosyni, vyvrhelové, gauneři, grázlové, trestanci a darebáci. Ostatně, možná je tady na místě připomenout, že legendární slovo mukl je hrozivá zkratka pojmu z dob brutální jáchymovské těžby uranu. Znamenala tehdy: Muž Určený K Likvidaci. Tedy zpět k autobusu – byli tam nepřipoutaní lidi. 

Krajem letí jako šus,

jako ďábel na kometě

temně hřmící autobus

a v něm vězni na výletě.

 

Mlčky jako mloci sedí,

bez pásů a bez příkras

trestanci, jak stěna bledí,

hlesni - jdeš do „Business class.“

 

______________________________

Tak to opravdu nevím, zda šlo o kreace textilní nebo stavební. Ve zprávě iDnes byly dozajista zastoupeny dvě profese, stylisté a inženýři. Mám za to, že řeč byla o bydlení a o ludikrózně neobvyklém řešení domu či bytu. To nejspíš a taková rubrika na portálu iDnes opravdu je.

 

Ještě to chce zobák, chmýři,

žádná chybka už tam není.

Jen soudím, že inženýři

byli řádně nachmelení.

Posviťme si na stylisty,

co to mají za manýry.

Když to čtu, tak jsem si jistý,

že chlastali s inženýry.

 

já nemám nic proti domu,

kde jsou květy, šumí listy, 

okolo je moře stromů -

jdu do toho se stylisty 

___________________________________

Tady šlo o něco jiného. Líbezného tak, že jsem radost musel opětovat a opěvovat veršem. A ještě jednou děkuji. Přihladil jsem si totiž ve svém telefonním notýsku poděkovaní za krásné překvapení. Před cestou do Prahy na jarní veletrh Svět knihy 2019 mi nakladatelství Triton zajistilo balíček knih Severně od šedesáté páté. Sympaťáci. Tak jsem panu řediteli a majiteli takto poděkoval.

Teď ve verších rozmarných 

dík Vám vzdávám, až jsem zjih.

Balíčkem knih severských

změnil jste můj Sever v Jih.

_________________________________

No tohle? To je troufalý můj komentář, ale nemyslím, že by obscénností překonal vlastní zprávu. Nechám to tedy zde, protože jsem to asi opravdu vložil do diskuse a nebylo to staženo jako nehodnotný a nepatřičný příspěvek. Ale co jsem takto komentoval, to opravdu marně vzpomínám. Odkud ta žena byla, to víme, co mělo být ve hře, to tušíme. Aby to stálo za zprávu, nejspíš šlo o nějaké přechytračení, podvod a ... patrně hrozivou bolest. Musela tomu bohatýrovi nějak citelně ublížit...

Lépe bude záležitost vůbec nedomýšlet...

“...еще более, молодец!”

žádostivě žena vzdychla.

Při orgasmu nakonec

láska křídla nenabídla.

 

Objevils nůž v posteli?

Tak se neptej proč je tam. 

Zahrej pohled nesmělý,

prchej středem, jedno kam.

 

 

===================

Zde není třeba hlásit, že tiskovně iDnes, či spíše jednomu parůžku rostoucího z mediálního prostředí, jakým je například Twitter, ta zpráva unikla. Komu také hlásit, že si polehávám právě někde v nemocnici a daňový poplatník mi na ten blahobyt něco přispívá. Je nás tady víc.

Jenomže já jsem to uveřejnil proto, abyste věděli (... ale rovněž věděly, protože vidím někde samé ženy), že Vám patří můj veliký dík za tu úžasnou podporu a obdivuhodnou trefu do místa, kde po tom pravém slově pacient hladoví. Děkuju Vám, jste fantastiční. Nezlobte se, že  nejmenuji tím pádem nikoho, ale mám Vás pořád s sebou. Podpora je důležitá a může celý proces zvrátit zpět na prosluněnou trať.

Tak jsem domníval, že jsem to své básnické překvapení už lupnul do některé jiné rubriky na této stránce. Asi jsem si to rozmyslel. Ale vlastně není proč si to rozmýšlet! Nebo jsem téma považoval za příliš soukromé a choulostivé? I to je přece součást našich životů. Někdy je na místě sranda jindy tón vážnější. Někdy prší a pak je zase teplo na koupání. Je to tak, ostatně všichni nakonec jedeme týmž vlakem. Tak co?

píšou tam: LIFE IS A ONE TIME OFFER, USE IT WELL

Slavím rok po diagnóze,

i když s porcí sedativ. 

Dokud Slunce na obloze

vidím, tak vím, že jsem živ.

 

 

Přišla ze tmy Nepozvaná, 

zaklepala na dveře. 

Bitva je však neprohraná, 

jen vzala kus páteře.  

Chtěli by se draví raci

všude v těle rozběhnout.

Proti mně však sílu ztrácí,

nenechám je pustit z pout.

 

S pevnou vůlí výzvu beru, 

té se rovnat nemohou.

Není čas na derniéru,

když stojím pevně na nohou.

Někdy nemoc vybere si,

kde snad tuší chabý cíl:

mezi skály, mezi lesy

tam její šíp vystřelil.

 

Bez přátel a povzbuzení,

toho tahu v motoru,

tělo strádá, svět se mění

dlaň už sahá k obzoru.

Ještě chvíli. Ohlédnu se

ještě chvíli kolísám.

Zprávy máme pouze kusé

       z míst, kam už jde každý sám.  

"Děkuji Vám proto drazí,  jsme jen zástup na letišti. Moje mince už se razí, abych splatil svoje Příští."

"Neostré jsou naše tváře, proč tak malé foto?" "Složím hlavu do polštáře, mám vás v srdci. Proto."

*************************************************

Následující veršovánka se vztahuje ke zprávě o zámožném a tedy vlivnému podnikateli, který si staví vilu v ochranné přírodní zóně. Myslím si, že se jmenoval Šára. Staví si ji bez stavebního povolení a směje se úředním výzvám k zastavení stavby, třebaže příslušný stavební odbor hrozí jejím stržením. On nějak ví, že nehrozí. Později se objevila ještě jedna zpráva vztahující se k témuž případu. Zajímalo mě to. Pana Šáru asi také, ten možná čeká, až bude konečně uzákoněn úplatek. A zda vůbec! Ty světe nespravedlivý.

                                      

 

 

 

 

 

Když se loví velká ryba,

kdo neplave - utopí se.

Kdo je drzý neuhýbá,

dostane vše v zlaté míse.

Blbce radši nejmenuj,

bude se chtít mstít.

Stranou klidně jen tak stůj 

a ponech ho znemožnit.

Ano. Vyplula z mých poznámek docela z jiného hambálku douška k případu. Ta zpráva totiž pokračovala. Přijelo služební vozidlo stavebního odboru ve snaze polapit pana Šáru přímo na místě s rukama provinilýma. Našli pouze pár zedníků, kteří seděli u vody a prý chytají ryby. S nepořízenou kontrola odjela, aby se za patnáct minut vrátila. Zedníci si už hvízdali při práci a kladli cihly na cihly. Kontrola ani tady příliš nepochodila – vždyť ti dělníci ubozí a sedření možná ani nevěděli, jak se ukázalo, komu vlastně ten palác staví.

Zde jsem odpovídal jednomu čtenáři, který byl právě tak pohoršen, jako většina ostatních – s výjimkou pana Šáry. Jen místo slova stavba tam onomu diskutujícímu kolegovi skočilo slovo svatba. To je jen drobná vysvětlivka.

Drzé čelo, v kapse prachy,

výmluvnou jsou zbraní.

Šára proto nemá strachy

a mne si dlaň dlaní.

 

 

Svatba v domě teprv bude

(překlep Vám tam pad').

Všude kolem domky chudé,

jen on se bude smát.

 

 

________________________________________

Tady ta následující veršovánka patří ke zprávě o tom, že se Peking urazil, když Praha odmítla nějaký panovačný krok Číny a tak Praha napsala do Pekingu, že už s ním nekamarádí. Na rozdíl od Měsíce, který svou odvrácenou tvář neukáže nikdy, Čína je v tomto ohledu pohotová. Jaká je ta odvrácená tvář totalitní Číny jsem chtěl zachytit veršem. 

 

Praha v jednom kanafasu

s Pekingem, že vůbec byla?

Družba jak za starých časů!

Řeknu vám, tak to je síla!

 

Čínský drak je víc než zvíře,

které čeká na svůj čas,

až rozpoutá v plné míře

komunismus na doraz.

____________________________________________

Ale! Copak to? Polechtal jsem anglický jazyk okolo sebe. Vlastně jsem to umístil na Twitter, kde mě nějaká zimní fanynka vyzvala, abych si šel užít bruslení na Olympic plaza. To je uprostřed města, kde se už v listopadu živě bruslí. Možná to tak bylo a šlo o půvabnou krasobruslařku. Mohl mě však chtít vylákat a omámit v lesích také vilný stařec. Že by snad místní chirurgický tým potřeboval spotřebovat sádru. Ovšem pozor, lákání bylo mocné. Takže místo na Olympic Plaza, nás dva, občany šedesátileté, zavedlo na nádherné širé Lake Louise, pro účel bruslení už připravené. Obklopeni kanadskými lesy a skalami bruslili jsme jak zastara zamlada po celý den. (...a stejně to byl jistě ten vilný stařec.)

 

I took right, I took left skate, 

pair of gloves, a toque and shawl 

hopefully I'll not be late, 

being ready for my first fall.

 

___________________________________________

Tady už jsme zase na iDnes a čtenář se mě ptá, co to má znamenat, že tam cpu nějaké hovězí rýmovačky a co tím chci dokázat, že píšu takto. Můj úmysl je ale čirý a bezelstný.

                                                                                                                                                                                     

Jen chci trochu osvěžit

dopad denních zpráv

mentálně tak zůstat fit,

a cítit se zdráv. 

 

 

____________________________________

Autentické, odloveno z dlouhodobě zanedbávaného Twitteru:

Táže se Ema mele:

Neporadili byste mi nějakou písničku proti rýmě? 

Zachraňuje Zdenek Hanka:

 

 

(buzí ze zpívad bouze v ev-boll)

Díky tomu svýmu, ójé jé jé 

tomu svýmu prachovýmu peří v polštáři, 

udržuju rýmu, rýmu, rýmu stálou rýmu 

od září až do září, od mládí až do stáří.  

Už to mám v kalendáři, ať zavaří se lékaři. Ať se se mnou néhéé-páháá-řííí  

Ref.: nudli z nosu chyť do šosu tralala, tralala,

_________________________________________

Je na řadě písňová tvorba?

Napsal jsem texty, ba složil i melodie několika písní. Tu a tam jsem je pustil do světa. Hudební svět je báječný a tak zkusím nějaký konkrétní příklad. 

 Možná si o několik statí níž troufnu ze stínu trémy vytasit něco z mé hudební produkce, to nevím. Cudně a jen proto, že věřím ve Vaši toleranci, pochopení a mentální otužilost. Napsal jsem pro Zlatého slavíka - ale také sám pro sebe - pár písní. Nedostaly se až před opravdický mikrofon a nezazněly, neseny do sálu tenorem, tak důvěrně známým. Ještě se k hudebnímu náboji dostaneme. Možná.

_______________________________________

 

 

Nechtějte po mně, abych tady teď vypsal, o jaké dvě fotografie šlo, k nimž se můj diskusní příspěvek tehdy vztahoval. Vím to totiž.

Kdo navštívil jaký zpracovatelský kombinát. Chovám podezření, že ty dvě fotografie byly obratně tiskařským šprýmovným gnómem přisunuty k sobě blíž. Oba ovary se totiž velmi podobaly jeden druhému 

 

 

__________________________________

Tady jsem bral rozběh na jednu ze tří sbírek poezie. Vyšly v omezeném nákladu a dík patří Ivance Paštrnákové a Zuzance Kotíkové, kterým verše učarovaly tak mocně, že umožnily jejich vydání. Děkuju Vám ze srdce. 

Zde na tomto místě nebudu z nich citovat, protože třeba se Vám do rukou dostanou a pel překvapení bych setřel. Mou snahou je uvolnit sem jen ty verše, které spolkl čas tím, že reagovaly na aktualitu už neaktuální. Takže výjimka následuje.

 

                      

Kraslice jsou malé kapky

času v teplé dlani

malované na skořápky,

jako tajná psaní.

 

Ti, kteří je kdysi psali                                                     

k dávno zašlé pomlázce,                                                 

posílají  tím vzkaz malý

o štěstí a o lásce.

______________________________________

Inu, dobrá tak ještě jednu výjimku utrousím. Je jiná, poetická malá o poetovi velikém. Nechť tedy právě teď vystoupí z mlh, mnohdy zlevňujících. Jaká vlastně byla historická skutečnost? 

JWG

Jak to bylo, vědí pouze 
hvězdy které nesdělí
epopej o velké touze
těch lázeňských nedělí.

Moje máti Amálie
mladá sotva patnáct jar,
půvabná jak kamélie
měla mne jak z nebe dar.

Znala toho básníka, 
vědouc o něm od mládí.
To jméno  mi nic neříká,
když mě k němu uvádí.

Sedmnáct mi tehdy bylo,
(jak čas rychle utíká),
když poznala jsem jeho dílo.
Jméno mé je Ulrika.

 

 

Plavé vlasy, modré oči,                 
v obličeji jemný tah.
Když svůj pohled ke mně stočí,
prozradí ho ke mně vztah.

Sedmdesát dvě léta stár,
modré by mi z nebe snes.
Nádherný jsme byli pár -
on nepřekročil nikdy mez.

Má francouzská výchova
a vybraná etiketa
prozářily doslova 
lázeňská ta jeho léta.

Po celý můj dlouhý věk
mě provázela jeho slova.
Nebesům patří můj vděk, 
dík, který se těžko schová.

Suďte mne a nebo jeho,
obviňte nás z toho citu
moudrého i bezhlavého
za číš plně nedopitu.

Před posledním nočním snem
jeho listy, skvostná díla,
na stříbrném tácku jsem
v popel ohněm proměnila.

_________________________

A do třetice.

Ve třech zmíněných sbírkách jsou verše na různý nápěv, rozličný témbr. Jsou v nich i tři pohádky, uvedené na pravou míru podle dávných svazků, dříve než někdejšímu zemdlenému kronikáři cenné písemnosti vyklouzly na dubovou podlahu, když pohasl mu v očích jas. Uvedu sem jen jednu ze tří pohádek. To není lakota, to je rafinovaný tah autorův. Přesto jsou na této webové stránce dostupné všechny tři.

Z divokých lesů repotáž nesu:

Teď už dávno chlapec není

důchodový má už věk.

Pere, žehlí do umdlení

starý Smolek Pacholek.

 

Co se vlastně tehdy stalo

 v pohádkových tehdy dnech

je zapsáno natrvalo 

v historických análech.

Jelen, známý paroháč,

rozešel se se svou laní

- neptej se, co byla zač,

psát o ní mi slušnost brání.

A tak jelen ubohý

sám se chodil popásat.

Svěšené měl parohy,

nic nemohlo ho rozjásat.

Jezinky ho zastavily,

mrkaly zpod dlouhých řas:

„Jelene, máš dlouhou chvíli,

nechtěl bys popásat nás?

Nechej plavat všechny laně,

zaměstnej si radši nás.“

Jelen chvíli hleděl na ně,

vzal to jako hloupý špás.

„Za mými pak budou zády 

tlapkami si ukazovat -

Vidíte, ty jeho spády?

Nebudu kam mít se schovat!“

                  „Kašli na to, o čem ptáci

                     štěbetají z lesíka.

               Kvůli dobré reputaci

                               adoptuj si hošíka.“

 

„Já tedy tu práci beru,

je to místo odpovědné.“

„Začínáme v lesním šeru

a končíme ráno ve dne.“

Jelen práci rozděloval,

všechno šlo jak na drátku

a Smolíček udržoval

lesní doupě v pořádku.

 Jenomže jak ten čas letí

z jezinek jsou ježibaby.

Dnes létají na koštěti

a nedbají na půvaby.

 

Jelen se sám zase pase

smutnou hlavu k zemi sklání.

A Pacholek celé chase

pere, vaří bez ustání.

________________

Tak vypadá inspirace. Ta přichází často v noci. Hraje mi do slechů jemně například lidová hudba jihozápadního koutu Japonska, vymykající se tradici Mozartově, právě tak hudbě Pink Floyd, či melodice Hašlerově. Přesto je líbezná a inspirující. Směs pochutin, která nakonec ladí. 

Na okno mi klepou múzy,
že je venku hrozná zima
a svolaly u mě schůzi,
neboť mají za ušima.
 

Monitor na počítači
září z oken domu.
Horalku zde Zdenda svačí
s dobrou kávou k tomu.
  

Považoval jsem je za hotové dílo k jakémusi dosud nejasnému účelu. Mělo to přinést vlastně jen o odlehčení od studia na lékařské zkoušky. To se však okolnostmi zvrtlo v poděkování za ilustrace ke knize Severně od šedesáté páté od Áji Trávníčkové. Ty ke mně dorazily nočním e-mailem, třebaže na druhém břehu Atlantiku už vycházející slunce žehnalo polím štědrou úrodu. Navazuji tedy múzami. Stejně z těch devíti přišouraly jenom čtyři...

Vypadají namazaně,
přinesly si rum a 'trávu'
chtějí, abych veršovaně
pozdravil tě na Moravu.

Kapitoly těch mých knih
jsou květiny v herbáři
a Vám patří každá z nich,
moji milí čtenáři.

Talent, tužka, papír bílý
k tomu trocha odříkání
- a díky své vlastní píli
sama sobě plníš přání.

...tady jsem se rozběhl po obrázcích a měl opravdu radost. Jsou čtyři a velice dobře ilustrují knížku o dravcích ze Severu. A těmi nemyslím teď faunu, nýbrž obraz tváře člověka. Jak děsivé. A propos - který jen to byl básník, myslím skutečný básník, už si jen těžko vybavím. Snad Julius Zeyer. To on napsal, pokud mi verše nekrade pomíjivý čas, na ono téma...

Julius Zeyer

                                                                                   Je strašný blesk nad  suchým chvojím,

                                                          jsou hrozné noci vprostřed lesů. 

Když dravci křičí já se třesu,

však lidí těch se nejvíc bojím.

 

To byla jen mimoděčná vsuvka, mám za to, že básníka Zeyerova rozměru. Moje poděkování Áje bylo pochopitelně obyčejnější, rovné pouze mé invenci. Áje, která si vedla webovou stránku Alishka, jsem poslal dík po svém tím, že jsem její výtvarné dílo veršem velebil a ověnčil. Myslím, že jsem ve své věži v kalgarském domě tehdy popíjel víno Portada. A psal, tak jak mne vedla klávesnice, rozšafně.

Poem pouze pro Alishku   
za ty krásné ilustrace.
Připijme na naši knížku
a provolejme: Dobrá práce.
 
Všichni příští hrdinové
řadí se u vašich dveří.
Vzkazují pro knihy nové -
Uspěje ten, kdo si věří

 

 

Je teď na mně, abych psal
samá dobrá, čtivá díla,
brk v inkoustu smáčel dál
neb ta role na mně zbyla

 
Žasnu opět nad tvou prací,
hledím na ni zas a znova!
Proto spěchám s gratulací

přepojuji do Přerova.

 

Sluníčko má za svítání

v horách ještě rozestláno.

Přes rozlohu vodních plání

Zdenda přeje 'Dobré ráno'.
 

_____________________________________________

 K jaké zprávě jsem se tehdy veršem vyjádřil, to už nevím. Cítím však, že mě nějak zasáhla. Nabízím tedy odpověď na mlhavou otázku. 

Vážu verše o tom kraji 

jako stuhu na kytici.

Když zjara třešně dozrávají

těžké je to slovy říci.

 

Rozkvetlou se toulám zemí

znám ji jako vlastní dlaň 

nejkrásnější mezi všemi,

 tu mou zemi, Bože, chraň.

 

______________________________

Tady jsem v následujícím dílku zjevně reagoval na svou další úžasnou návštěvu školy v Oseku nad Bečvou. Mám tu školu rád. Je tam hřejivě, žáci jsou príma. Ne proto, že mě štědře zasypávají chválou (...i když, tak teda dobře. Prosím o ještě jeden potlesk. Dobře. A ještě trochu? Vezměte v úvahu, že vám odpadla čeština.) Ale proto, že jsou vtaženi a mají zájem. Otázky jsou přiléhavé a svědčí o tom, že mají široký záběr vědomostí. Nejsou to šplhouni, jsou fajn a mají překvapivý rozhled.

(přímé živé vysílání mezi mexickým Puerto Vallarta a Osekem na podzim roku 2016. Proto za mnou leží ještě noc.)

Je to chvíle pouhá, zdá se, kdy jsem tu byl naposled. V Oseku jsem totiž zase, do lavice jsem si sed.

Po vzdělání hasím žízeň a to jistě neuškodí. Dík Vám proto za tu přízeň, vzdělanci na téže lodi

 

_______________________________

Vy dobře víte, že si Vás opravdu a ze srdce vážím, moje drahé čtenářky a mí milí čtenáři. Není to pouze proto, že ovládáte pikulérnosti a poťouchlosti, kterých je schopen Facebook. Vážím si Vás proto, že si najdete chvíli, nahlédnete a třeba i poslechnete, co pro Vás Zdenda nachystal. Tož, abych zase nějakou knížku napsal a nebo aspoň načetl.

Vám všem, kteří na Facebooku
máte k této stránce nit
s vřelým díkem tisknu ruku
chci Vás takto pozdravit.

Když nemohu tváří v tvář
v klidnou noc, když vítr ztich
sahám na svůj kalamář
a zdravím Vás cestou knih.
 

____________________________________________

Tak.

A která z Vás se k následujícím veršům teď přihlásí? Ne, ne, to si pamatuju docela dobře. Jel jsem kalgarským městským vláčkem z centra, kde jsem učil a vracel jsem se domů. Bylo pozdní jaro a venku lilo. Naproti, tak trochu stranou, seděli dva. On mohl být z Irska. Pro ty ohnivě měděné vlasy na ježka, pihy po celém obličeji a snad i tu nesmírně vážnou, až ochranitelskou tvář. To nejspíš proto, že mu na rameni spočívala hlava dlouhovlasé půvabné dívky pravděpodobně odněkud ze vzdáleného tichomoří. Spala. I ona se tvářila vážně a bylo zjevné, že ač mlčeli, hodně si toho říkali. Líbil se mi ten obraz míru a lásky ničím nezkažený.

V tom ten jinoch sáhl do kapsy a kradmo si vylovil mobil, vyťukával textovou zprávu. Ostražitě dbal, aby dívka neprocitla. 

  

První něžnou sloku jsem tedy pomyslně přisoudíl dívce a on, v mé mysli, pak na to narazil tu svou druhou. Dopadlo to takto.

„Z lásky láska pramení
a proto tu s námi je.
Bůh dal nám své znamení,
protože nás miluje.“

„Počínám si hloupě asi,
aspoň vidíš, co jsem zač.
Bez ohledu na počasí
zahříváš mi počítač.“
 

________________________________________

A tady to je báseň, adresně mířená k jubileu ředitelky České školy, Yvey Zaels. Měla kulatiny a tak to vypadá, že je chtěla oslavit verzí tlumenou.

Nechtěla jsi ohňostroje, hudbu z šesti klavírů. Prosté bylo přání Tvoje - mít verše psané na míru.
		Tady jsou a spolu s nimi (to jsme my, ti lyrici) proměňuji slova v rýmy z nich přání celou kytici
Když se rodí velká díla víme, že to snadné není. Ty jsi školu založila, jako v době obrození.

Hodně štěstí, pevné zdraví,

dobré zprávy každý den,

ať Tvůj elán obětavý.

je po zásluze odměněn.
 _________________________________________

Následuje dílko, zkomponované v době ukončení prvního pětiletého volebního období prezidenta Miloše Zemana. Schylovalo se tedy opět k volbě prezidenta. Dočteme se o úrodě, jak na ni hleděl básník.

Situační kuplet o pětiletce

Ještě unci politiky,

vždy to býval vlhký svah.

Leštili jim jiní kliky 

ti, co měli větší strach.

 

Radši šli jsme do Kanady,

ještě sníh byl na lukách.

Za zády nám kvetly sady

my překročili země práh.

Dívám se zpět na pět let,                                                                         
které odvál věčný čas.
Je zemský ráj napohled                                
otčina má, plná krás?
 
Hledím tam a smutno je mi,
když vidím, jak s chladnou tváří
rozprodali celou zemi
u kormidla hokynáři.

 

Co nazve se státní pych,                          

odpovídá dané době.                                 

Zde, žel, platí, řekl bych,                           

má, co zvolil Národ sobě

          

 Snad se chystá pokárání 

za tu Vaši svéhlavost. 

Ten, kdo totiž lží se chrání,   

moci nemá nikdy dost.

Z Hradu slyším hrubá slova,
hraje se ze starých not
kormidlo se stáčí znova
nepokrytě na Východ.
 
Lid skleslý je, posmutnělý
z Kremlu opět vane mráz.
Je čas zvednout národ celý

 do urny dát jiný hlas.
 

 

...a dík za tu rešerši,  

ten papír prý byl "objeven",

jen doplním ve verši: 

"Vy nejste, pane, gentleman."

__________________________________________________

Docela jiný korbílek jsem naplnil.

Přišlo mi přání napsat text písně pro děti. Opět z Přerovska, ale měla to být jiná škola. Zpěvník vydává každoročně pan PhDr. Jiří Zapletal tlukotem svého vlastního srdce a hledal ty, kteří mohou složit text písně pro děti. Rád jsem vyhověl. Vědomě jsem v textu vylíčil nejprve obraz léta, abych mohl zakončit jarem. Ano, tak daleko zamířil tvůrčí plán. K libretu patří nápěv,  ten složila paní Martina Šanderová. 

 A je-li řeč o písňové tvorbě, ano, i to je vlastně jakési Zblo. Takže to sem patří. 

Dobrá. Ano, složil jsem písničky,... Ne, ne. Jinak. Zkomponoval jsem opusy pro nosný tenor Karlův. Skutečně jsem je i nahrál (ve studiu PRPOUPS První poschodí u psacího stolu). Nezazní tedy tak jak bychom si všichni přáli. Karel Gott nám chybí. Zůstává s námi v písních, které nám připomínají různá období našich životů, kdykoli je slyšíme.

Právě ve vzpomínkách tkví kouzlo života. Bez vzpomínek, živených emocemi, bychom byli prázdní a život sám by byl čirým vrtochem.

Slíbil jsem píseň a tak slovo dodržím. Máme zde píseň Láska a muzika. Právě tato píseň nenesla přímo adresáta. Vlastně tady bylo písniček víc - zkrátka musíte přiletět na můj koncert.                        

Abych zůstal u tématu,

prozradím vám, kde jsem známý,

věrohodně jak tam matu

prodavače s kytarami.

 

Tvářím se jak Hendrix Jimi

anebo George Harrison,

když s nástroji kvalitními

držím pevný jasný tón.

 

Ale já tu "holku" svoji,

kterou mám půl století,

vzpomínky, co se k ní pojí,

nikdy nedám do smetí.

 

         Soudím podle větrníku,

 v Calgary byl horký den. 

     Tak na klavír v letním triku

     hraju a jsem spokojen.

^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^

 Jak se Luna schovala cudně

Zatmění Měsíce bylo úplné, pozorovatelné velmi dobře. Tajuplný astrální jev se poetickým dílem oslavit musí. Filosofové, astronomové, astrologové, astronauti, básníci, zamilovaní mají k němu odvěké pouto. Myslím, že následující veršovaný, řízně rytmicky štěpný kus, jako ťatý sekerou, jsem také umístil ve vhodném čase na stránku Facebooku.

A nevyšla mi z toho nakonec rumba? I s otočkou? Jo, to se ví, jasně je je to rumba.

Až se dnes sešeří
odložte knihu
vyjděte ze dveří
pohleďte k Jihu.
 
Dle plánu tajného
Země stín padne
na Měsíc a jeho
krátery chladné.
 
 

 

_________________________________________

To se podařilo. Na Bragg Creeku, stylově staromilské "Wild Westernové" osadě západně od Calgary, stojí na okraji lesa skupinka posedů, určených pro obratné a mimořádně mrštné lovce. Je to konstrukce ze dřeva a teprve asi pět metrů nad zemi se nalézá komfort posedu. Nešťastně se u něj tyčí informace, že na té parcele má stát v budoucnu Domov důchodců. Třeba to ale je myšleno vážně  a skutečně jsou to stavební prvky příštího Domova důchodců.

Ó, běda!

Fotografii nemám, třeba ji časem doplním. To bych opravdu chtěl a měl. Zato jsem k případu složil lyricko-epické dílo.  

Stařenky a stařečkové      
teď budete v kondici:
vidím, máte sídlo nové
jedno mezi tisíci.

Rozběh, sallto, švih a hmit   
- nahoře jste jako nic!
Pak vás svezou opravit
do několika nemocnic.                                                 

Posed stojí v konstrukcích

v stínu listu javoru

Od pondělí padá sníh.

zima zvedá závoru.

 

 

Vtáhnu dědky do brigády,

postavím se k tomu čelem.

Ať si máknou, když jsou tady.

Sebe zvolím ředitelem.

Foto - Nalezenec.

To je ta hledaná fotografie. Jenom nevím, kde budu mít tu ředitelnu.

________________________________

Dostal jsem předtištěné blahopřání k narozeninám. Nebyly na něm zobrazeny květiny, ani sklenka nebo jakýkoli vznešený text, jak to bývá. Na čelní stránce byla umístěna fotografie pouličního požárního hydrantu. A vevnitř bylo vlastní rukou kaligraficky vyvedeno vlastní vlídné a vtipné přání. Odepsat jsem musel, to je přirozené. Ovšem odpověď mě samotného leká. 

Děkuji za symboliku  
ukrytou do armatury,
přijal jsem ji v okamžiku
je to pro mne pokyn shůry.
 
Podle ní teď budu žít,
otázkou se trápím jen –
zda kohout svůj mám otevřít,
či má zůstat zatažen.

____________________________________

Bylo to horké a nepochopitelné, Nice, Berlín, Paříž, Jolo, Nairobi, Barcelona,... a mnohem, mnohem víc. Zabít lidi? Takové životy máme žít? My a naše děti se máme strachovat vyjít z vlastních domů?

Nenávist je střelný prach, 

rakovina v lidské duši, 

koroze na miskách vah 

a zlo čiré bez retuší.

 

 

________________________________________
Kout pro múzy odbjeven

Rýmování následující je spíše drze vrzající torzo rezavící. Vypovídá o fázi hledání, usazování, zařezávání rýmu. Mám pocit, že jsem pak neurčité škubánky někam pleskl. Nevím, mohlo chybět víno, ta karmínová Portada. Ta zavinila, že dvě roční období vsákla a zaťala se do sebe a to neodpovídá skutečnosti. Myslím, že právě tato vsákavost – pohozená zatím na pracovním ponku v podobě vzájemně nesouvisejících slok - mi byla hrubou inspirační tvorbou a impulsem pro dvanácti slokový epos o každém měsíci zvlášť. Ten je celý v jedné ze tří sbírek. Provizorium ponechám bezostyšně na onom ponku v poloze inspirační, ačkoliv jsem se mohl alespoň o částečnou ostyšnost pokusit. Takový je chaos po hrubém smirkování skelným papírem sto padesátkou a ještě před dohlazením jemnějším smirkovým papírem čtyřstovkou. Je to paleta malířova, přistižena s mokrými barvami ve lněném oleji.

Jsou to rozhozené pracovní nástroje připravené k dalšímu opracování a logickému zařazení tematickému. Pak "potruhlářsku" zbývá zahladit svlaky, zde v podobě rytmu ve verši, nechat uležet a případně se vrátit a třeba zahodit. Pak si jen zbývá namáhat hlavu - kam jsem to jenom prsknul? 

Nalézám v té hře s jazykem zalíbení, těší mě to.Tak proto.

Náhodný volný rozhoz rýmů v podobě hrubého štěrku.

Jenomže k nim chybí kontext

 

 

Potrhané pouhé trsy, jako jezdec bez koně. Jako busta bez poprsí, prázdný vlak na peróně	Vzdávám hold krásnému jaru, večerní mám pohodu, píseň jarní na kytaru posílám teď přes vodu.
Vzduch je ostrý jako líh na okna už kreslí mráz. V závějích uléhá sníh, venku mrzne, teplo v nás.	Ohýnek a tiché struny kytary, když sáhnu pro ni  k tomu hvězdy a svit luny, navrch ještě buřty voní.
Někde šumí burčák v září jinde kvetou kaktusy. To se tady nepodaří, nejde ven, kdo nemusí.	Pivo vzpruží zažívání, buřtu v břiše lépe je. Neruší nám v noci spaní, když se pivem zaleje.
V množství ledu asi vedu,  závěj mám až po bradu.  S chodítkem dnes nevyjedu, když lehne sníh na Kanadu.	Chci se zeptat ještě zdali, to mi napiš, jestli už ty kytara, když ztichla v dáli nepojídáš moje buřty.
Přišel čas pro teplý pléd, když venku padá sníh, pro citron a v čaji med a Hankových něco knih.	Zde už den se připozdívá já s kytarou na klíně u ohýnku, jak to bývá, piju ležák povinně.
Už roztály závěje, za zimou už spadla klec. Zatím mě však zahřeje Praděd nebo Myslivec.	Pošetilá básnička, přichází, když spíše spíš. Sen mi vlezl pod víčka o buřtech spíš a mít spíž blíž.
Už uhánim do dálky mám jen brejle, jinak nic  a na nohou sandálky. Protože je venku hic.     Tak. Mojito je připraveno. A co teď s tím?	Hřát až slunce bude více na oves a na žito, naleju si do sklenice Sangriu či Mojito.   Tak si říkám,  je to věda, když to tak čtu dokola. Moje dílo číst se nedá,   když nechci být za,...      (...narušitele pořádku)

 

_______________________________________

V sekci Tvorba na této webové stránce se nízkým letem nad rozvinutou nabídkou objeví Uspávanky. 

A Uspávanka devatenáctá je ta, o níž je zde zmínka. Mimochodem, o spánku jsem stvořil celkem tři rozsáhlé poetické útvary. Spánek, Uspávanka ve verších a Když Slunce spí. Spánek mě fascinuje. Je to jev, který se nerovná prostému ztlumení žárovek. Když jsem pracoval v Ústavu pro péči o matku a dítě v Praze, Podolí, měl jsem možnost zabývat se a zkoumat spánek a spánkový záznam EEG u malých dětí. Fantastické! Velebím ten čas.

Osobní nota.

Ryze medicínsky vzato jsem velmi cenné kvantum vědomostí získal v nemocnici v Kadani a v ÚPMD. Hovořím o stránce medicínské. Rozdílná bohatství svými obsahy, ale pediatrická a ta novorozenecká praxe, včetně principů výzkumu, zůstávají - dokud dýši – nezapomenutelné, do žuly vytesané a nesmírně štědré. Obě tyto zkušenosti. 

Zvolna uvolňuju zámek na vrátkách, hledě do dávno minulých dní, neboť čas uhání rychlostí volného pádu. Snad nikoho nepohorší ty přemety v čase i obsahu. Tedy později v roli řídící postavy zdravotnického zařízení jsem měl možnost vyburcovat potenciál finačního přínosu a zůstat etický. Lze to. Vtipné myšlenky jsem uváděl do života svobodně. Ty přinášely zisk celkově 1,2% nad prostý, šablonovitě kopírovaný systém z časů zaniklých. Je to škoda, opravdu mrzuté, že jsme zlostným a  pyšným úředním šimlem byli reglemetováni do nemožnosti dále existovat. Je na místě aspoň takto poděkovat nejen těsnému týmu ve vedení, ale můj dík patří všem, kteří porozuměli koncepci  a podporovali, jak jen to šlo. 

Odpoutal jsem se teď na chvíli od tématu Spánek. Tedy zde je úvodní varování.

     

Dnes namíchám něco k spánku, 

jen zajeďte pod deku.

Malou zvláštní uspávanku

v rýmovaném převleku.

(Uspávanka devatenáctá, k nalezení v sekci Tvorba.)

_____________________________________

A tady se mě milá Radka Jakubíčková, víc než jen výborná učitelka v Oseku nad Bečvou, otázala, zda nemám jít s epigramy ven. Polichocen, zapýřil jsem se ruměncem a plaše odmítl. Dnes ale ony "epigramy" zmizely, protože ty jsem je ťukal rovnou do Twitteru, stejně jako se nakládá zednickou lžící malta na cihlu. A Twitter jsem už nedokázal ovládat pro časový nápor a pro překotný život přikrmovat a hlídat. Nějaké snad přece jen utkvěly, tak je mohu prsty z prsti vyprostit.

Epigramy z Kocourkova

mohou vyjít. Leda, že

byl by týž muž zvolen znova.

Ten je všechny zakáže.

 

 

_________________________________________________

Tady se přiznám k choulostivé záležitosti. Musím. Velí mi tak mužská čest a poctivost autorova, tresť, uvolněné slovo přiznání. Tedy být opět osobní? Sluší se to vůbec?

Tak. Ven s tím. O co tady šlo???    

Když  se narodilo miminko, tak novorozenecký lékař, třeba zrovna já, je převzal přímo do svých měkkých dlaní v rukavicích, chráněných sterilní teplou plenou. Po zběžném  přehlédnutí ještě zhodnotil přestřižený a zajištěný pupečník a pak si miminko odnesl do  zvláštní prosklené místnosti, připomínající nejspíš veliké akvarium. Ano, ano, to je myslím přesné. Uložil miminko na speciální vyhřívané lůžko, 'BabyTherm'.

A teprve odtud se odvíjí moje přiznání.

Po pečlivém a podrobném vyšetření, ošetření či případném významném zásahu, jsem začal tiše promlouvat. Třeba něco takového v případě děvčátka:

"Já ti přeju, abys prožívala šťastný a dlouhý život, plný radosti a krásných bezpečných zážitků. Abys měla milující rodiče, pevné domácí zázemí. Abys žila v zemi bezpečné v míru a lásce. Abys byla především zdravá a nemusela na zdraví vůbec myslet. Přeju ti, abys mohla vykonávat a skutečně vykonávala práci, která tě bude těšit, které budeš plně rozumět a zajistí tě spolehlivě. Přeju ti, abys žila v dostatku, abys mohla plně a svobodně uspokojovat své potřeby, ale aby tě peníze nezkazily. Přeju ti, abys byla obklopena dobrými lidmi a pokud bys měla narazit na někoho, kdo na tebe šije nějakou neplechu, abys to včas rozpoznala,..."

"Zdeňku, co si to tam pořád mumláš?"

"Jo, jo. Já už jdu. Ještě vteřinu. Abys v životě potkala toho pravého člověka, který tě bude milovat, který tě bude mít upřímně rád a abys ty milovala jeho. Člověka, který ti bude oporou po celý váš dlouhý společný život. Přeju ti ještě, aby okolo tebe bylo vždycky, hezky a příjemně, protože budeš vyzařovat hřejivé teplo, aby tě lidi měli rádi."

Pak už jsem předal novorozenecké sestře a miminko putovalo na oddělení.

Tedy tak

Věc má ovšem své pokračování:

Mou první pracovní příležitostí v Kanadě byla práce v panelárně. Šlo o sendvičové panely. Mezi dvě desky (dřevotříska, sádrokarton, hliníková deska, překližka,...) sevřené do duralového rámu po obvodu kolem dokola, se pod tlakem nastříkala dvousložková epoxydová chemikálie, ta se v panelu rozvinula v hustou pěnu a zatuhla. Po vychladnutí a uvolnění rámu tak vznikl solidní panel. 

Dříve však,

než jsem rám sesadil pro další panel, rychle jsem na vnitřní stranu jedné z desek napsal nějaké sympatické a láskyplné přání pro lidi, kteří v domě s použitím toho panelu budou bydlet. Třeba jenom srdce. To oni nemohli předvídat, jak významný panel bude instalován třeba vlevo od okna v horním poschodí. Celé přání bylo uvnitř a navíc česky. Ale věřím, že platilo. 

_______________________________________________

 

Už jsem myslel, že ten následující můj komentář nadobro pohltil Vesmír Internetu. Ale kdepak! Je zde

Ano, ano, tady to máme. To tehdy přijel zájezd z Moravy za panem prezidentem Zemanem. Proč se nepozdravit s voliči? Měli právo vstoupit do majestátu sídla prezidenta země na Pražském hradě kamkoli. Tedy moje zachmuření nepadá na příchozí Moraváky. To  míří k hlavě státu. Vždyť já sám se hrdě hlásím ke svému moravsko-slováckému původu. Ta zpěvnost, srdečnost, víno, děvčice (tož ale na nejaké frajárky, to sem býl eště malučký šohaj. Tož, leda tak na velikonoční mrskut sem sa hodíl). 

Každý přijel zdráv a vesel, 

boty ještě od hlíny. 

Zamávali z drahých z křesel, 

na členy své rodiny.

 

 

K bůčku se zde pivo pije, 

celé dlouhé hodiny.

Vlije se do intarzie  

než prodají se do Číny.

~~~~~~~~~~~~~~~​~~~~~~​~~~~~

Pozvání do Ottawy

Jen drobný alegorický doplněk k uvítací básničce pro prvňáky. Ta sama je dětem přístupná a povzbuzující. Nalezla své místo v jedné z oné volné poetické trilogie. Tu poslední přišitou sloku už přivedla k původním veršům moje rozpustilost.

Žel, jak to bývá, trapnost byla na dosah.

Své knížky jsem měl tu čest představit na Velvyslanectví České republiky v Ottawě. Pan velvyslanec Pavel Hrnčíř má rád kulturu, sám píše knížky, nesmírně príma člověk, ten byl rozhodně na svém místě, České republice zvýšil prestiž jednoznačně. Jenomže nějaký zlovolný škýz mně našeptal, abych se v tomto detašovaném stánku Ministerstva věcí zahraničních a tedy nepřímo vlády, slokou pochlubil. Učinil jsem to.

Navzdory tomu naše vzájemné kamarádství s panem velvyslancem to přežilo ve zdraví.

Dobrá, je na místě uvést verzi líbeznou, šumnou a luznou. Tu, která byla určena dětem. A pak doplněk ministerský

                                                Prvňákům

Už je září v kalendáři, vítr foukl do prázdnin. Čtu si o nich v slabikáři, s ústy ještě od malin.	Potom podle početnice přepočítám rohy krávě ještě, že jich nemá více, ty dva právě sečtu hravě.
Poprvé jdu do lavice – jsou krásné všechny začátky. Písmenka jak stavebnice budu skládat na řádky.	Ještě dnes do oběda přepočítám v okamžiku vlasy Děda Vševěda a pak sedm trpaslíků.
A z těch písmen celá slova, ze slov věty a z nich list, z listů knížka pohádková, ve které si mohu číst.	První třída to je brána školáků do světa knih. Nemůžu se dočkat rána až se stanu jedním z nich.

 

               Prvňákům - repetentům

 

Jeden prst v nose a druhý v uchu

tlp,lplp=u a tam pšoukne si, točí se zády,

prvňáček stále hraje si v duchu.

chová se právě tak, jako člen vlády.

 

____________________________________

 Z vedra do zimy. To vypadá na rychlou odpověď vypovídající o radosti a současně o nedostatku času. Beru do ruky část už přeloženého rukopisu North of Sixty.Five. To vypadá už vážně. Jedeme, jedeme, hurá a hop do toho! Šup, šup Zdendo! Vypadá to, že se schyluje k práci, jedná se o smlouvách. Na místě je tedy vytvořit a pak přeložit scénář podle knihy Severně od šedesáté páté do angličtiny. Příběh dvou přátel, které dokáže rozdělit a roztříštit na střepinky touha po penězích.

 

Věřím pevně, že to: "Snad",                            Příprava na přejezd zamrzlé řeky Mackenzie 

vyústí do: "Jde se točit!"

Proto budu překládat

příběh přátel lačných koryt.

 

Jedu zase jako stroj,

padají mi pouze víčka. 

Každý den je vlastně boj

začíná už odmalička.

Pracuji na scénáři 

   Mackenzie, -39ºC                                                                         ze severské krajiny

ať se práce podaří

překládám ho z češtiny.

     

Dnes se tady ochladilo,

pod čtyřicet přišlo vhod.

Soustředím se na své dilo,

píšu v teple jako z not.

Dneska budu v jednom kole,                                           Orientace uprostřed Mackenzie

budu opět překládat

scénář, co je na mém stole,

dříve, než ho pustím z vrat

 

Za hrob ti dva s sebou vzali,

kdo dal písek do soukolí.

To však nijak nezakalí

dojem z jejich krásných rolí.                       

Úřední kontrola tloušťky ledu, směru a zpevňování

Pusto, prázdno, všude klid,

jen v kabině ambulance                      Uvítací výbor na severní břehu Mackenzie,  Fort Simpson

nedokážou spolu být

dva chlapi, co pálí šance.

        

 

 

 

 

_________________________________________________

Trojskok v čase.

Vyjádřil jsem se k aktivitám dívky Grety. Vytýčená meta je to jistě vítaná a ambiciózní – vyléčit planetu. Nevysmívám se. Tu vznešenou metu si však dívenka Greta Thurnberg nestanovila, jsouc o tom byť přesvědčena. Konference odborníků na mezinárodní úrovni se scházejí, stanoví konkrétní cíle, nástroje k nim a především mají technické a další potřebné prostředky k realizaci, včetně politické moci. Oni tak docela nespí a nečekají, až procitne Greta. Svět je totiž nejednotný a proto ochrana planety klopýtá. Dobře míněné, tak trochu „naočkované“ hurá-činy spíše svět rozdělují a cestu k nápravě tak vlastně brzdí. 

          O planetě žije sen

a snad mu i věří. 

Její svět je promísen 

jak bahno a peří. 

 

Ostrá jako čepel dýky,

s nikým nemá slitování.

obrací se na státníky

připravte se,  dámy, páni.

Celý svět  se jinak točí

miliard už je nás šest

nikdo dnes už nevykročí

k plachtám lodí z dávných cest.

Vrátit se k veslicím je špatné řešení,

takto žít se dnes nedá.

Nečekám, že s něčím přijdou ti Zelení

slovo ať dostane věda.

_______________________________________

Paměť selhává tam, kde by neměla. Rekonstruovat ji mohou poznámky, pokud by existovaly. Žel. Už jen dohady pomohou. V diskusi někdo uvěřil příslibu hojnosti. Snad ne ani v diskusi, nýbrž v hlavní zprávě a utkvělo mi jen, že to byla vtipná glosa ze strany nějakého čtenáře. Já už jsem pouze na ni odpovídal.

Mně kartářka řekla zase,

že než pro mne přijde smrt,

budu žít jak v žitě prase 

a že žiju, tak mám prd. 

 

 Věštbu splní plamen svíce,  

- jak na řádné zabíjačce,

jíst se budou jitrnice

a pít režná k prdelačce.

 

_____________________________________

A tady? Pamatuji, ovšem! Studenti medicíny dnes nemají v čem zkoumat anatomii na živo, pardon, přímo v těle. Topografické vztahy mezi orgány, jejich velikosti, tvary,patologické málezy. Roztoky formaldehydu chránily dost dlouho těla padlých ve válce. Až do našich, tehdejších třiceti let po válce. Svědčí to však o strašlivé tragice válek. „Mortui vivos docent“ praví klasik. Ano, obecně platí stále, že mrtví učí živé. 

My jsme ještě těla měli,

lepší jsou, než tisíc slov.

Zpaměti pak Atlas celý

uměl celý Albertov. 

 

Miminko pod našima rukama samozřejmě je a bude zcela v pořádku. 

____________________________________________

Chudák holka! Má zkažený celý život. Kdo si ji teď takto zneuctěnou vezme?

Dcerka Cindy Crawford dobře ví, jak získat zájem tisku. Dozajista nacvičovala doma, jak obratně nabídnout objektivům bradavku. Povyk se pak šíří, dcerka se může bránit, že neví, jak se to stalo, jsouc v zásadě spokojena.

 

Hezká je po mámě Cindy,

to každý hned vidí.

Dnes však více nežli jindy,

doufám, že se stydí.

 

Oblékla se hala bala,

až nemohu uvěřit!!

Dnes bradavku ukázala

zítra to může být řit! 

 

___________________________________

Poctivý nálezce nalezl smotaný zlatý drát v lese někde pod stromem. Vytěžil ho a šel čestně odevzdat. Diskutující národ se tu a tam divil a tázal se: „Co kdybych tak já...?“

Zprávu o tom případu jsem snadno našel.

Na Náchodsku objevil muž venčící psa zlaté dráty z mladší doby kamenné. Nález je co do množství a zachovalosti ojedinělý. Archeologové poklad představí veřejnosti jen v sobotu 19. října 2019 v rámci Mezinárodních dnů archeologie.

 

Chtěl bych vědět kolik lidí

zde na této diskusi

pod smrkem, když zlato vidí

nechat si je pokusí.

 

__________________________________

Její královská Výsost vévodkyně ze Sussexu Rachel Meghan Markle, ukázala půvabným pěstěným prstem na nemovitost, po které zatoužila. A já ťal a do rýmu přijal hned dva možné kupce najednou.

           

Meghan, to je láce skvělá,

     hned v katastru ji zapiš.

Už si na ni zálusk dělá

doktor Rath i Babiš.

 

_________________________________

Tady jsem odpovědět musel. Pokud si vybavuji správně, nějaká paní v letech si postěžovala, že byla v mládí tak svůdná, neodolatelná a dech beroucí, že nějaký lstivý fotograf zneužil její krásu a nafotografoval ji pro jakýsi – jistěže obskurní – list. Celá ta léta byla hluboce otřesena takovým zločinem, trpí tím, že narazila na tak chlípného fotografa. Ach, ti muži! Stěžovat si a soudit toho starce může, do šatlavy s ním, vyhledat ten černobílý negativ šestkrát šest centimetrů a obřadně spálit a především vycpat peněženku platným materiálem.

 

Už vím, co se tehdy stalo:

Za mé půlky, prsa, klín

žádala jsem tehdy málo. 

Toť pravý důvod pro můj splín. 

 

_____________________________________________

 

Herec Jiří Lábus byl vcelku příjemně překvapen, když v nějaké vzdálené zemi – snad asijské – nějaké dítko v něm objevilo Rumburaka. Bezprostřední zážitky, vyprávěné v Ypsilonce v rámci představení Pánská šatna, jsou dokonalé. Nevyfouknu jim ani jeden z těch příběhů. Jděte a nebudete litovat.

Tady dole je na fotografii Rumburak. Jenomže je neviditelný.

Jen na třetím nástupišti  čekala jsem na svůj vlak. Ve vteřině ale příští  přihnal se sem Rumburak.

 

_________________________________________________

 

 

Prezident Miloš Zeman dostal do služebního užívání novou parádní Škodu Octavii. Zde je moje rada pro pasažéra.

             

Prezidente Zemane,

na srdce vám kladu,

ať se vám nic  nestane

pijte pouze vzadu. 

A já zatím odpálím to

ve voze mých kvalit.

Do nádrže, je mi líto,

becherovku nalít

_______________________________________________

 

Přistižen. Při čem? To nevím. A protože nejsem politik, nechávám věc otevřenou.

Co je pravda a co není platí jen u dítěte. Politik si co chce změní, nehodící škrtněte.

Kdo má páteř jako z gumy,  tomu zákon nevadí.  V každé době vždycky umí  najít správné pozadí.

 

______________________________________

Imigrantky z třetích zemí mají možnost založit si vlastní podnikatelskou činnost, aby mohly řádně odvádět daně a nebyly závislé na sociálním systému země. Nešlo zde o Českou republiku, to je jistě dobře. Výklad této pomoci chytil v pojetí imigrantek zvláštní vývrtku. Zvolenou živnost, jak se zdá, ovládly brzy. Ba co víc, nemusely ani využívat systému škol a vzdělávání.

 

Využij dnes nabídky

v Akci jak se patří!

následně si na vřídky

hojivou mast natři. 

 

 

______________________________________

Tehdy Miloslav Ransdorf asi opravdu naletěl. Měl ve švýcarské bance, pokud případ nekomolím, vyzvednout peníze za nějaký dlouhodobý krytý certifikát. Ve švýcarské bance ho ale podrobili výslechu a rozmetali jeho právo na provedení oné transakce. Stal se pak terčem ostrakizování a byl nelítostně ostouzen. Přes všechnu nelásku k obecnému principu totality, uznávám jeho kredibilitu za to, že se v době potápění své lodi nezřekl. Svou rudou legitimaci neodhodil, zůstal jí věrný. Možná ten bankovní případ nebyl čistým tahem. Asi to urychlilo i jeho odchod k předkům. Zde uvedenou eršovánku jsem psal v době, kdy stál na veřejném pranýři, vystaven odplivnutí. Asi nespravedlivé. Pokud se skutečně stal předmětem špinavé pasti, pak se mu omlouvám za své pichlavé, zraňující a jízlivé vidění. Politika, peníze, skandalizování,... rekvizity z jednoho pytle.

         

Teď mi změní saka střih, 

jak je krutý tento svět.

Ještě ale mohl bych 

na jiné vězně donášet.

 

_____________________________________________

Obrovskou, svěží zelení pokrytou plochu, kdesi v blízkosti bílého písku pláže, dům velenákladný zakoupil si bohatýr z širé stepi. Vidíte ve své imaginaci také tu hluboce vyleštěnou luxusní Čajku a za ní livrejovaný lokaj s bílými rukavicemi nalévá čaj z mosazného samovaru?

Chtěl jsem ho trochu podráždit svým veršem. To jen, aby si nemyslel, třebaže vím, že to nikdy nebude číst.  I kdybych ty verše vložil do jeho schránky s malou kamerou.

 

Už mám zase souseda

je to slušná partie.

Ráno spí do oběda, 

pak se mnou se napije.

 

Při golfu má pružný švih

v tenise tak silný není, 

Já masérku, jak jsem zpych,

lepší mám a to se cení. 

______________________

Vyoperovali mi toho spoustu. Kdo by tušil, že člověk má v sobě takových hadic, šroubků a udělátek, které vlastně dělají nadváhu? Ahá, takže tím to je! A neřeknou a neřeknou. 

Dobrý rozmar, odhodlání a optimismus ale zanechali na svých místech. Znamenitá práce.

                      Koulím se ze strany na stranu,

                         tlačí mě obruče v zádech.

Nevím, jak vstanu či nevstanu,

chce to vzít výdech a nádech.

 

Nohy brní jako v pračce, 

když probíjí proud.

S hrazdičkou by to šlo hladce,

mohl bych se hnout.

_____________________________________

Mohlo by to být z připnutí státního vyznamenání Robertu Sedláčkovi na mikinu? Možná. Ale kdo ví? Zprávy mizí v nedohlednu pomíjivého času, jsouce vytěsňovány jinými. 

Hraju si na levičáka,

zdrblého a ve stínu.

Já mám doma skvělá saka,                                              Copak si to tam, vy dva, šeptáte?

teď chci ale mikinu.

 

Chudého má každý rád,               

co spí někde na dvoře.

Přijímá ho bez výhrad,

sám se cítí nahoře.

V obleku a nebo v triku,

všechno přijde vhod.

       Za vším hledej politiku,

ať strana získá bod.

 

Každý hledí na mikinu,

to je moje taktika,

oklepu z ní trochu hlínu

-  a metál mám od tatíka

__________________________________________

 

iDnes si vzala na mušku nějaký případ plošného zneužívání nějaké služby. Ostrý vichr dující z vysoko položených pastvin, mi dal porozumět, v čem spočívá skutečný rozdíl. Až z míst, kde pasou se svobodn volní koně a carribou. 

Je něco, co je neduhem tradičním. Vadí, ano, to je totiž právě ten dělicí prvek, nebyla to, již zbouraná zeď. Vložil jsem takovou krátkou úvahu. Úvažičku. Úvažulinku. Ale i tu jsem smazal. Ty veršíky jsem přesto ale ponechal. 

        

Ošvindlovat, přečůrat..:

Už je známý všude

pravý český demokrat -

relikt knížky rudé.

 

 

 

_________________________________

Na fotografii byla zachycena nějaká bouda, vechtrovna, či kolomazí páchnoucí nuzná chatrč sloužící jako zhroucená pracovní chýše pro železniční účely. Popis v článku však zmiňoval, že jde o útočiště Václava Klause. Je velmi dobře, že šprýmovat se může na jakékoli téma.

 

Sem se budou sjíždět vlaky, 

kde v ústraní skromně žiji, 

zde slavit chci s vámi taky 

tři roky po amnestii.

 

 

___________________________

Jistěže jsem proti násilí páchanému člověkem na člověku. Ale právě tak stojím proti nespravedlnostem páchaných z pohnutek plytkých. Bylo už zaznamenáno a v tisku zveřejněno, že muži se obávají zaměstnávat ženy pro možná, zcela lichá nařčení, když jakákoli obrana je předem odsouzena k marnosti. Stačí jen ukázat prstem a něčí život se hroutí. Muži mají strach cestovat výtahem pouze s jedinou spolucestující. Nežertují, v hovoru odpovídají strnule, střídmě, krátce, nepochválí, nevytknou, mají nerv z těla vytažen tam, kde mlčení se stalo nepřirozenou jistotou. Škoda. 

Hnutí se z té akce MeToo, 

   soudě podle vlčích snah,

proměnilo v 'aukci mýtů'

z žen muži dnes mají strach.

 

Nenoste už ženám růže,

jiný je svět těchto dní.

Než se všechny změní v muže,

chyťte si tu poslední.

Lapil jsem dnes na jabloni

holubici poštovní.

Svou výplatu pošlu po ní  

bude to tam za pár dní.

                                      Kdo rozdávat začne rány 

                                      a překročí jistý bod,

                                      střílí už do vlastní brány, 

                                       dobrá lekce pro život.

_______________________________________

Amíci vstoupili do jednání barbarů, takže ani neklepali. Vymetli přesným zásahem z veliké výšky rokování nejvyšších pohlavárů Islámského státu. Pšouklo to, zasmrdělo a rovnou čtyřicet se jich vypařilo na místě. To je na frťana nebo na pár veršíků. Zde jsou.

Ta schůze už, jak se zdálo,

   byla trochu rozvleklá.

Tak ji spláchli natrvalo

bez muziky do pekla. 

 

Schůzující už jsou v kaši, 

dík za skvělou střelnici.

Nikoho už nevystraší

otiskem po střevíci.

_________________________________

Ve zprávě stálo, že Ukrajinec si stloukl nějaký paralet, zpoza zatáčky ještě na úrodné Ukrajině vzal rozběh, vznesl se, aby dosedl na Slovensku. Taková byla jeho touha i odvaha. Jak vysoko se vznesl, to jsem se nedočetl. Přežil však a o to přece usiloval, takže body získává

Vidím pytel na obloze

v rachotu a kouři.

Ve vzdušném svém letí voze

jako hromy v bouři

Ukrajinský bohatýr!

Pevně drží se svých pák.

Až budu mít vous a knír

budu létat taky tak. 

Už vousy mám jak ruský pop,

tak už sedím ve větroni.

modré nebe je můj strop,

kde se mraky s mraky honí.

____________________________________________

Lucii Vondráčkovou vždycky rád vidím ve filmu. Myslím, že na poli hereckém obstojí velmi dobře a přeju jí hodně zdaru. Je-li ovšem řeč o zpěvu, citlivě ponechávám téma stranou. Jinak. Rozpad jejího rodinného vztahu s Tomášem Plekancem sledoval list iDnes dveřní špehýrkou nadměrně, v mých očích se vloupával do jejich soukromí. 

Na ramínko fouká vánek,

půvabná jak poupátko.

Lucie mi ruší spánek, 

promiňte, jen nakrátko

 

_____________________________________________

Dobře, dobře, ano, to bychom tedy měli už probraný onen nešťasně zhroucený vztah, ale teď povedeme vážnou řeč. Výstava vozů, tedy autosalon. Naleštěné, silné, do detailu připravené, jako svébytná větev umění. Jsem totiž kluk a nikdy jsem jím nepřestal být, což mi znamenitě vyhovuje. Tradiční malá rýmovačka nechybí. Ale vysvětlení je třeba doplnit. Zde vyobrazené stroje nejsou součástí autosalonu, k němuž se kdysi vztahovala moje rýmovačka.

Uličkami Banffu projížděly tyto aristokracké stroje. Tak jsem je polapil objektivem telefonu. Jen potěšit oko.

 

 

  

 

 

 

 

 

 

Tento otevřený nádherně červený stroj si nalezl své ležení před hotelem v Kelowně

Tento důstojný a nadgenerační pán silnic spolehlivě najezdil na kanadských a patrně i jiných silnicích velkou porci kilometrů. Když se v úctě jen tak malinko před ním ukloníte, nedá nic najevo. Zná svou aristokratickou noblesu. Ale ví to. Tak Ti přeju, stroji, spoustu dalších kilometrů a především spolehlivých návratů. 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ten bělostný vůz níže, by vlastně zasloužil mnohem víc, než jen pouhou slovní črtu. Stojí připravený, má svou sílu zatím pod kontrolou dlouhé kapoty. Ten motor tam skutečně je. Proč zaslouží více slov?

Okamžik...

Inu, vytvořil a sestavil ve své garáži Petr, přesněji můj švagr. Fantastické dílo, které nijak nezlevní přiznání, že Petr je vyučený automechanik. Za Atlantik vyrazil hned po invazi okupačních vojsk. Svůj sen si ale plní až dnes. Pro všechno to stroj už úspěšně vyjel na silnici, rozbalil svou utajenou sílu a chtěl by ještě víc a víc. Petr dolaďuje drobnosti, aby všechno sedělo a fungovalo měkce a tak jak má,

 

 

 

 

 

 

Stroje už se do řad staví,

mnohé jsou tu prve,

koně dupou do nápravy

- skupina mé krve.

Chtěl bych slovem vázaným

jejich něhu oslavit.

Chybí mi však vhodný rým,

ponechám jim jejich klid. 

____________________________________

Kulisa doby. To není výtka, je to jistě dobré rozhlédnout se i v oblastech, kde lidé žijí jinak. Myslím však, že mi chybí pár slok věnovaných současné uniformitě, odlité z někdejší rozmanitosti našeho světa. Od drobných suvenýrů až po řetězce „fastfoodů“, všechno se zažehluje do téhož vzoru. A to je škoda

Nebo,... nebo,... že by Normalizace v převleku? A tentokrát zcela dobrovolná?

      Dnes už se to všude vidí

v každém koutě světa.

Kam se hnete, tam jsou lidi

a porodnost vzkvétá. 

 

Tím se ale vytrácí

svébytnost těch starých míst

dav se do nich trmácí,

když stačí jen si o nich číst

Život jiný, přece týž

jaký v jeho domovině.

Takže vlastně je tím blíž

zemi, ač je v cizím klíně.

 

Možná je to trochu k vzteku,

já to beru s humorem.

Podobně ve Středověku

utíkal lid před morem.

_________________________________

Terezu Hlůškovou z Uherského Hradiště ovládl virus vratkého pocitu štěstí. V prostředí drog je nalézt ale nemohla, protože tam svou oběť vtahují za křehkou cukrovou nit bludičky.  V tomto případě jsem se však vyslovil k rozhovoru s Michalem Penkem, osudu jinému, přesto podobnému. 

      Droga, to je démon totiž,

kterým kopneš do života.

Toho ďábla v sobě krotíš,

když čistý chceš začít znova. 

 

 

Michal těžko hledá slova 

a zdá se být v rozpacích.

V pádu do tmy touhu chová,

být na slunci, smazat hřích.

_________________________________

Byla to anketní otázka, vzpomenu-li si mlhavě, který název města po sovětském Rusku přežil. Pobavily mě názvy těch měst, že jsem se vyjádřil alespoň k jednomu z nich.

 

Když jsem vklouzl pod peřinu

zdálo se mi po algeně,

že s mužiky v Mičurinu

pil jsem flašku vodky denně.

 

 

_____________________________________

Ta horlivá družba už tady jednou byla. Prognostický ústav, byl iniciovaný a funkčně spuštěný J. V. Andropovem z Moskvy v zemích, reglementovaných do pout Varšavské smlouvy. Ten buď odvedl hanebně mizernou práci, nebo naopak práci děsivě perfektní.

To za zamyšlení stojí

Prezident dal do vazu 

ránu celé zemi. 

S ruskou trojkou do mrazu 

jede s lidmi všemi.

Měl jsem trochu drzý úmysl obraz Ruské trojky (Alfred Wierusz Kowalski) vylepšit nějakou koláží, ustoupil jsem od toho. Ilustrační obrázky Ruské trojky jsem nalezl v sektoru "možno volně použít" jsou tak skvostná díla, že jsem nemohl a nechtěl do nich zasahovat. Tady ten obraz mě přilákal nejen pro tu mistrovskou paletu, ale i pro tu šarvátku mezi vlkem a druhým náručním koněm. 

Nicméně trvám na zmínce o Prognostickém ústavu.

_____________________________________

 

Věřím, možná komicky, naivně a pošetile, že právě zaměřování se na ty červené kroužky někde na cestě vpředu, je to, co člověka k nim donese. Něco pěkného a dobrého. Nejsou to tedy varující červené kroužky, to ne. Pomyslně si je označuji proto, abych je nepřehlédl. Snad jde o styl života. 

Červený kroužek

Slunce ještě pod obzorem, odevzdává teplo mořím. Já s ním tichým rozhovorem cítím, jak v tom teple hořím.	Na Čtrnácté ulici, která padá svahem k Jihu vidím provoz sílící a já chci psát další knihu.
Vyhoupne se na oblohu, která začne růžovět. Uvažuji teď o Bohu a jak krásný je náš Svět.	Vím to, že mi slábne hlas, je čas zisků, je čas ztrát. O to Slunce i ten Čas, chci a budu bojovat.

___________________________________

Útočné, urážející a drzé diskutéry by měl vichr i s "jejyh hrupkamy" uchvátit a vymést od panelu věcných diskutujících. Napsal jsem v odpověď jednomu z nich rýmovačku. Co mi odpověděl, to si nedovedu srovnat dosud. 

       

Ty, co hloupě tady žvaní

sprostě, drze ty bych hned

na dálkové ovládání

chtěl mít možnost umlčet.

 

____________________________________________

Zpráva zmizela - zaporožec zůstává. Jenomže, slovem Karla Čapka – Nic není tak staré, jako jsou včerejší noviny. 

Je to nový Zaporožec,

co se jen tak nevidí.

Sto šedesát mimo obec 

corvetty jen závidí.

 

Ve dne jede, v noci svítí     

na všechno je připraven.

Jako blesk se kolem řítí

Zaporožec - sen všech žen.

 

 

 

Zdá se, že je celý dutý

a to mi zas nevadí.

Uložím tam zlaté pruty,

v TUZEXU jsem v pořadí.

__________________________________

Tady jsem si posteskl nad urputným mlčením jednoho nakladatelství. Ani tak, ani tak.

Nakladatel mlčí, zdá se, (aniž bych si z něho utáh), řekl bych, že v tomto čase, nejspíš chytá lelky v lukách.

Věřme, že se vynoří  z mlhoviny internetu. jak se vrací úhoři, že napíše aspoň větu.

 

_____________________________________

 Někomu se něco vtipného podařilo a pobavilo mě. Rád jsem věc ocenil, jen už nevím, co to bylo. Zde je zřejmé, že veršovánkám jsem nedopřál větších ambicí, než je prosté řemeslné dobroušení v pracovní dílně mobilního telefonu. Měl jsem tehdy raději zachovat odrazový můstek v podobě původní zprávy spíš, než svůj pracovní výmětek. Ponechal jsem tak jen bleskový písemný záznam tam, kde vznikl a šel dál.

 

Skvělý fór, co bere dech, humor v zemi nevyhas. Tímto plácám po zádech toho, kdo spustil ten špás.

Hned mi v koutcích cuká smích, na první pohled letmý. Díky těm z řad dospělých, co jsou srdcem dětmi.

 

_________________________

Heleno, paní Heleno, copak to prosím vás děláte? Proč byste nemohla být na jednom plakátě s Vaškem Neckářem? Bývala jste velmi oblíbená, zpíváte krásně, to ano, ale rozbitá přátelství s paní Martou, Vaškem a snad i jinými muzikantskými kolegy, s nimiž jste kdysi sdílela na cestách Golden Kids šatnu, to tříští vaši oblibu na prach. Více než zpěv upoutávají dnes pozornost vaše společné návrhy s Martinem Michalem na různé soudní pře.

(Teď jsem Vás nejmenoval příjmením, ani jsem nevystavil žádnou Vaši fotohgrafii. Ostatně, žádná z Internetu není volně použitelná. Tak to snad můj advokát obhájí. Vezmu si oblek.)

  

Na každého hodit bláto

šířit strach a napětí. 

Jestli vám to stojí za to,

zůstat takto v paměti. 

Zažalujte slunce taky,

kometu, co nemá chvost, 

vodu, duhu, blesk a mraky

ukradly vám důstojnost.

 

_____________________________________

Čeština má tolik barev a podtónů, schopných vyjádřit ta nejjemnější hnutí, dynamiku, ba i samotné ticho. Dokáže, je-li v držení citlivého mluvčího, vytvořit živé obrazy tam, kde mnohý jiný jazyk trpí plochostí. Zmizely přechodníky, rozdrobil se čas předpřítomný a předminulý vyhasl docela. Rozlišující předložky s a z smazala jednotnost v podobě z. 

Komolíme jazyk otců, Vančurů a Hrubínů, svévolně a bez porotců ničíme tu hlubinu.

Přišel doba opičení, z čeština být řeč teď nová. Co být dřív, to se teď změní, z příjmení se škrtnout -ová

 

Vedle sebe žili dřív,

stejně jako noc a den,

pamatuju, co jsem živ,

také muži vedle žen.

 

Dnes už to tak jasné není,

netušíš, co rozkrok chová.

V zájmu zmatku od příjmení 

odstřihněme proto -ová.

 

 

 

 

 

 

 

___________________________________

 

Tato zpráva necha-cha-cha-la rozběhnout mou obeazotvornost až za hory, za lesy a zastavila se až před dveřmi kabiny pilota:

Dopravní letadlo se muselo vrátit zpět na letiště a přistát. Příčinou byla vylitá káva do přístrojové desky před pilotem.

Potud zpráva. Lapálie, kterou jsem si dovolil znevážit vlastní představou celé epizody.

Zasekl se podpatek 

do přístrojů pod trenkami.

Tak musíme nazpátek 

pro to kafé - pánbůh s námi.     

 

________________________________

Přeplatil se? Myslím, že tehdy host v hotelu dostal k proplacení ukrutně vysoký účet. Zaplatil a později analyzoval přehmat. Na něm nesla vinu banka, těžko je však podojit vzdorovité vemínko banky. Vzpěčuje se. Takové puzení jsem měl věc komentovat, až vznikla opět alegorická rýmovačka.

To je ilustrační foto, pořízené v restauraci Montana. A zdá ze, že nám chutnalo

Pokud je host velkorysý,

rád připojí spropitné.

Stejně dnes však jako kdysi,

každý někdy klopýtne. 

_________________________________

 

Přečetl jsem si zprávu o tom, jak si lidé zaplatili dovolenou, myslím, že to byl Kypr nebo Řecko. Byli velmi zklamaní, protože jim bylo špatně z jídla a celkově organizace selhávala. Postěžovali si mediálně. Tu do diskuse vstoupil jakýsi Kamil a holedbal se, že on by na lacinou dovolenou nikdy nejel a proto mu ani nemůže být špatně. Dokonce se o ty turisty otřel, že mají, co chtěli a zaslouží si bídné podmínky. Když nemají na solidní dovolenou náležitě lesklou, vysmál se jim, praviv: „Dobře jim tak.“ 

A tak jsem opět reagoval po svém. Když už jsem ten literát.

Vy jste světec, Kamile,

dík za vaši svatozář.

Bez vás žil jsem bez cíle,

jak zbloudilý proletář. 

 

S vámi rád bych někdy žil,       

to musí být pohádka.

Šetřete však mocných sil,

než odvezou vás na jatka

 

________________

Přístroje pro Global Positioning System na oběžné dráze okolo Země zaznamenaly, že se vegetace na ruských tradičních polích proměňuje a spolu s tím včely mění své návyky. Rus obvinil Amerikána z diverzního podrazu. Doložil jsem tedy, zrýmoval & zšprýmoval pravděpodobný scénář události.

“Budete mít méně medu,” volal Donald Putinovi, “v tom já ale nepojedu, hledím jen na snímek nový.

Na něm vidím vaše včely nad poli a nad lukami, s brouky náklad pylu šmelí za vodku, jak staří známí.”

______________________________________

Domnívám se, že letadlo, zmíněné v tehdejší původní zprávě, startovalo odněkud z jihu. Mířilo do Prahy a cestou někde nad oblaky mu vysadil jeden ze dvou motorů, ulehnuv k tichému odpočinku. Nejsem valný počtář, ale myslím, že to je padesát procent všech motorů, které si to letadlo vzalo na cestu vzduchem. Pilot takovou drobnou lapálii nehlásil, stejně jako by rádiem nehlásil přesolenou rýži minulý měsíc v závodní kantýně. Není nad flegmatiky.

Upadlo mi jedno křídlo

někam dolů k břízkám.

Jiným z toho v žilách stydlo,

já si jenom pískám.

 

-----------------------------------------------------------

Byla to sportovní verze Trabantu s turbodmychadlem? Nebo snad kupíčko? Což tak nákladní automobil postavený na bázi Trabantu! Ani to ne? Tedy drezína? Jakže? Limousine, dlouhé osmimetrové limo! Jakoukoli verzi stroje: „Bem bere bem bem bem,“ přijímám.

V Rostocku teď slunce praží

a přichází zlatý hřeb!

Sviští si po baltské pláži 

Trabant - známý babolep.

 

Tak. A která velká automobika myslí na vázičku pro (umělou) kytičku. Na mentální uklidnění. Vždyť přístrojů, budíků, ukazatelů, páček, schránek, vidím řadicí páku,  startovací klíček "bošák", také stěrače, zrcátko, opravdové hodiny, které ukazují čas! Jak to má člověk vůbec ovládnout? Zejména tehdy, když se Trabant rozjede. Ano, i to se stávalo.

_______________________________

Jeden diskutující, nezkažený ještě drsným jazykem mezi brankami na hřišti zvaném diskusní korida  – možná tedy robot z dovozu – ocenil mé verše. Cítil jsem potřebu mu vlídně zdůvodnit své slovní kolorování diskuse. Jen následující první slokou. Pro Vás mám všechny.

Cvičím jen svou starou hlavu,

než ji vezme smrt,

odpolední, když mám kávu.

Jinak v ní mám prd.

 

 

Kolo už má někdo jiný

měl jsem rád ten tichý svist

do hor nebo nebo do roviny

do neznámých krásných míst.

 

Lyže, tenis, ping pong taky.

Ještě ale snadno mohu

krmit ptáky, pouštět draky,

hnát je s větrem na oblohu.

Napsat knížky můžu nové,

klavír mám a barvy s plátny,

banjo krásné bluegassové

a čas je prý neúplatný. 

________________________________

Loď byla až po borty plná imigrantů. Nějakou dobu dleli v přístavu, když kdosi z nich si postěžoval, že mu není dobře. Na rtech si nesl líbeznou písničku "Na lodi pochodí, kdo na ní marodí..." Byl z lodi vysvobozen, dostal potřebné razítko a tím tak získal nový domov. Od lodi se pak odlepil zástup těch, kterým taky nebylo dobře. Papír, razítko, podpis a hned taková léčba zabrala.

_____________________________________

Ale podívejme se, je tady jiný čtenář, kterému se verše nepříčí. Volá po jejich zachování. Tak jsem odpověděl: 

To byl jen tak úkrok stranou,

vlastně jsem psal z nemocnice.

Moje verše nezůstanou,

musel bych se snažit více.

____________________________________

Nevyžilé studentky či vyžilé „nestydentky“ žijí zcela jinak, než se žilo za praotce Čecha nebo Praděda vševěda. Jen považte, co jsem se dočetl. Muži jim posílají nemalý peníz, za který si zakoupí bleskový pohled na lůno studentky, jsou dobrovolnými otroky v tom smyslu, že jim dívka poručí, aby za nějakou obscénnost výměnou poslali peníze. Oni to rádi činí. Dívka se tak stává – jak jsem vyrozuměl – otrokářkou a muž otrokem (holič, atomový fyzik, řidič, pekař, ředitel,...)

 

Studentky bohatnou

ze spousty chtíčů,

a muži rádi jsou,

že vidí ...

 

(ale teď mě zrovna jako z udělání žádný rým nenapadá...)

 

Půjdu na to líp než jiní:

"Odepiš mi jestli chceš.

Ty budeš mou otrokyní

ukážu ti za to pleš.

          

Potřebuju nové gumy

a pak předstih seřídit.

Nebudou to velké sumy,

zaplatíš a já mám klid."

____________________________

Prezident Spojených států amerických, shledav, že Grónsko patří Dánsku a je strategicky výhodně umístěno, rozhodl se, že si Grónsko koupí. Básník vidí transakci jinak. 

            

"Ten ostrov je šitý pro mě,"

řekl jsem si: "tak ho kup"

Skončíš misi v Bílém domě,

a  v Grónsku máš Bílý srub." 

                                                 ______________________________

 

 

Jiný reprezentant státní moci nedá dopustit na své hnízdo. Je tak veliké, že ho nedokáže obejmout, ani když hodně rozpaží. Ještě víc. A ještě jednou. Ne, ne. Nejde to.

Mám zde svoje Hnízdo čapí do něhož svá vejce kladu. Mě nikdy nikdo nepolapí budu žádat o náhradu!

Podlehli jste všichni klamu,  kudy chodím, tudy matu. Vystudovat chtěl jsem FAMU, hrát pak muže v čele státu.

________________________________

Nevím, o jaká vlastnická práva se autor diskusního příspěvku hlásil v tomto případě. V každém případě jsem bránil Karlovu důstojnost a přitom chtěl zachovat i jeho bravurně nabízený humor, který onomu diskutujícímu patrně chyběl.

 

              Gott patří všem ten i ten,

to bych řekl za prvé.

Za druhé Vám přeju jen

víc humoru do krve.

 

Jestli něco závidět,

tak Mistrovu píli.

Na koncert můžete hned,

ještě lístky zbyly.

 

Ano, Karel Gott zemřel. Odpočívá po poctivě odvedené práci. Rozdával lidem radost a to je na výsost nádherná práce. Ponechávám přesto zde příspěvěk k někdejší zprávě, Karel Gott zůstává v nás. 

______________________________

Podle zprávy na portálu iDnes, nějaký roztržitý staroušek uháněl po dálnici v protisměru a možná velkopansky mával vytřeštěným řidičům. Někde si najel špatně a věc nechal být. Pro policii se stal nepolapitelným jako zločinec Čvančara nebo Arsène Lupin, třebaže řidiči ostatních vozů Policii volali. Až teprve policejní dron dokázal omyl toho starého taškáře za volantem vyřešit.

 

Děda sviští po dálnici                 

proti sobě peloton.

Policie nepřející

nad hlavu mu vyšle dron. 

 

 

________________________________________

 

Tak. A tady je poslední. Dostal jsem za toto dílo třináct pozitivních bodů. 

Ve vlastním článku iDnes jsem se dočetl, že jistý badatel (?) Chris Myer vymyslel zvláštní cvičení s cílem posílit hrdou mužnost, je-li ji třeba prokázat. Metoda spočívala v nějakém bizarním mnutí stehny, které ten člověk prováděl i v chůzi. Otázkou zůstává, zda jeho genetický fond je natolik cenný, aby o něj tak houževnatě pečoval.

Důkaz o svém tvrzení podávám zde

 

Ještě zde mám k doplnění  o výzkumu zprávu:   Chris Myer si při cvičení  údem rozbil hlavu.

 

             _____________________________

 

Navzdory tomu už jsem se nadobro odmlčel, pokud jde o verše. Lépe je odejít ze "Síně slávy" ve fraku, byť za jeden rýmovaný příspěvek, než být vynesen pobitý. (Jéé, to zní dobře. To je z mé hlavy?) Hmm, dobrá, tedy. Tak nasadím ještě jednou, jen tak pro nás tady: 

 

Pokud to mám z vlastní hlavy, 

rád se projdu v černém fraku, 

budu dál číst z novin zprávy

a budu dbát na kloaku.

 

Ne, ne, to se nehodí. Jinak.

 

Pokud to mám z vlastní hlavy, 

rád se projdu v černém fraku, 

budu dál číst z novin zprávy

a toulat se po Monaku.

 

To taky ne... Takže třeba takto:

 

Vím, že to mám ze své hlavy. 

Než však klesnu v černém fraku, 

klidným spánkem v suché trávy,

chci Slunce spatřit za soumraku. 

V noci hvězdy, v dešti duhu,

cítit vůni lesních klád,

vidět líné řeky stuhu -

o to chci dál bojovat.

Odtud k vám a zase sem  

zpoza tichých dveří,

věřím rád, že slyšet jsem

slyší mě, kdo věří.

Možná, že dnes vím už víc

možná jsem už dosti stár.

Proto kráčím světlu vstříc,

poděkovat za ten dar.

 ...a zde je tedy písnička.